Monolog z lůna

Publikováno: 21. 1. 2015 Doba čtení: 3 minuty
Monolog z lůna
©

Choulím se u maminky v bříšku, slyším hlasy svých sourozenců, tetiček a strejdů. Občas na maminky bříško přitlačí nějaký pán v bílém plášti něco studeného a krouží tím sem a tam, na toho se netěším. Až se narodím, pěkně mu hned řeknu co, si o něm myslím J  A až to pěkně od plic udělám…..co budu dělat dál? Co mě čeká? Jaká bude moje rodina?

Určitě budu chodit do nějaké školy, to vím určitě. Slyším, jak moji bráškové o ní mluví. Říkají mamince, co se naučili, škola je moc baví, mají tam samé jedničky.  Nevím co je jednička, ale vždycky, když bráškové řeknou mamince, že jí dostali od paní učitelky ve škole, cítím že maminka je pyšná. Asi se ve škole vyrábějí jedničky a děti je dostávají….za co je tak můžou dostat? Jsem z toho zmatený, ve škole se bráškové dozvídají nové a zajímavé věci a zároveň říkají, že dostávají jedničky. To jsem zvědavý, jak ta jednička vypadá. Doufám, že je budou mít i kamarádi, když ne, tak jim jich pár dám, aby na ně byly maminky taky pyšné. Do třídy s nimi chodí hodně dalších dětí, se kterými se bráškové kamarádí i po škole. To bude asi pro kamarády ze stejného domu jedna škola. Tak to vypadá, že se budu mít moc prima. Vlastně si ale nejsem moc jistý. Když se maminky někdo zeptá, kam chodí mí bráškové do školy, cítím, že se stydí a nerada vypouští z úst slovo praktická škola. Počkat……… tak teď už tomu vážně nerozumím! Když se nosí jedničky ze školy, je maminka spokojená, ale za to z jaké školy už ne?

Třeba existuje škola, na kterou by byla maminka pyšná a zároveň  se tam naučím dovednostem, které mi pomůžou mít dobrý a spokojený život a i něco zajímavého.

Vlastně si vzpomínám, jak o tom mluvila jedna paní s maminkou. Jak to jen říkaly? Že je dobré dát své děti do nejbližší školky, tam si budou hrát, ale zároveň se učit. Pak půjdou do 1. třídy běžné základní školy. Kdyby se sourozencům přece jen ve škole nevedlo tak, aby každý následují rok ve škole mohli navazovat na to co už umí, museli by sourozenci k paní psycholožce, ta by jim pokládala různé otázky a úkoly a pak by mamince řekla, že by děti mohli mít ve třídě kromě paní učitelky ještě jednu paní. Ta by učitelce pomáhala s tím, aby se mohla věnovat dětem, co potřebují víc času.  Takhle by to maminka chtěla zkusit, cítím, že je plná odhodlání i nejistoty. Ale ta paní co s ní o tom mluví, ji dodává odvahu a klid. Půjdou se společně do školky podívat a seznámit se s učitelkou.

Doufám, že si maminka padne s učitelkou do oka, a budu moc do školky chodit. Moc bych si přál, aby mi to v první třídě šlo a maminka na mě byla pyšná. Nejen za jedničky a za to na jakou školu chodím, ale i za to, co všechno umím a že jsem dobrý člověk.

Když mi školka pomůže, abych se lépe učil od první třídy, tak je asi povinná, to dá přeci rozum. Takže mě tam maminka bude moc přihlásit, protože pro každého mého kamaráda bude ve školce místo. To je skvělé, to budu mít kamarádů.

Už se nemůžu dočkat! Těším se na Vás!

Autor: Bc. Veronika Kunstová, Terenní sociální pracovnice