Na návštěvě ve Woininatě

Woininata se nachází v chudé a těžko dostupné venkovské oblasti. Na místo, kde nyní stojí improvizovaná škola postavená místní komunitou, se pracně probíjíme terénním džípem. Z okýnka pozorujeme všudypřítomné tukuly – typicky etiopská obydlí postavená z dřeva a trávy.

Kolem auta se již srocují davy zvědavých dětí. Na místě nás čeká ředitel Bekela Alabo. I přes pokročilý věk působí svěže a rozhodně. Plynnou angličtinou nám vysvětluje, proč je dobře, že ve Woininatě postavíme novou školu. „Naše škola nemá dostatek vybavení a navíc je zcela přeplněná. Letos tu máme více než 600 studentů. V každé třídě je 50-70 dětí. Chybí pro ně lavice i stoly. To je velký problém. Navíc více než 500 dalších dětí se na vyučování prostě nevejde.“ 

Procházíme s panem ředitelem školní budovou a na vlastní oči se přesvědčujeme o pravdivosti jeho slov. Škola, kterou ve Woininatě mají, byla postavena z místních materiálů, tedy hlavně z hlíny a dřeva. Přes střechu dovnitř občas zatéká, místnosti jsou velmi tmavé a studené. Není v nich ani dostatek lavic. Na štíru jsou tu také se základní hygienou. „Ve vesnici je několik ručních pump, ale naše škola bohužel nemá přístup k pitné vodě.“ Školáci navíc nemají k dispozici ani správně zkonstruované latríny.

Nejvíce ale pana ředitele trápí nedostatek učeben. Dnes totiž místní žáci mohou vychodit pouze 6 tříd. „S novou školou bychom chtěli rozšířit vyučování na všech 8 ročníků a pokrýt tak celý cyklus základního vzdělání, “ říká Bekela.  Dosud totiž studenti sedmého a osmého ročníku museli každý den docházet 5 km do nejbližší vládní školy. V Etiopii umí číst a psát pouze třetina obyvatel.  Děti, které nedokončí vzdělání, zůstávají často pologramotné.

 „Potýkáme se tu také s nedostatkem učitelů. Kantoři musí učit na směny – dopolední a odpolední. I to bychom chtěli v budoucnu změnit a jejich počet navýšit.“ vysvětluje nám pan ředitel.

Na více pedagogů si budou muset ve Woininatě ještě počkat, už dnes se však jedna věc změnila k lepšímu - Člověk v tísni poskytl některým učitelům školení v moderních vyučovacích metodách. „Snažíme se neučit naše dětí pomocí memorování,“ shrnuje jeho hlavní přínos pan ředitel. „Více než dříve se snažíme žáky do hodiny zapojit. Učitel zadá úkol, studenti vytvoří skupiny po šesti a učí se jeden o druhého. Učitel zadá instrukce a pak jen kontroluje výsledek,“ říká Bekele. „Ve Woininatě učíme angličtinu, amharštinu, sidamštinu, matematiku, fyziku,“ vyjmenovává předměty, které mají žáci ve škole povinné.

Woininata je odlehlá víska, kde se většina lidí živí prací na poli. Jsou to často lidé bez jakéhokoliv vzdělání. Škola proto představuje velkou naději pro jejich děti. A nejen pro ně. V jednom z tukulů jsme potkali sympatickou matku tří dětí. Dvě z nich chodí do místní školy, do 3. a 4. ročníku. Zajímavé ale je, že jejich matka usedá do lavic s nimi. Loni nastoupila do prvního ročníku, je tedy o dva roky pozadu za svými dětmi.

Životy dětí ve Woininatě se příliš neliší od životů jejich vrstevníků v jiných zemědělských oblastech Etiopie – většinu času stráví tak, že pomáhají svým rodičům na polích. Hlavně sbírají dříví a nosí vodu z kilometry vzdálených studní. Šance na vymanění se z kruhu chudoby jsou malé. „Velká část lidí ve Woininatě je dnes bohužel bez práce. Cílem většiny našich dětí je tak v dospělosti prostě získat stálé zaměstnání,“ říká Bekele. Přesto však místní děti mají své sny, i když jsou většinou dost podobné. „Když se jich ptám, obvykle mi říkají, že chtějí být doktorem, učitelem nebo vojákem. To jsou pro ně symboly opravdu úspěšných povolání.“

A co dělají místní děti, když mají trochu času jen pro sebe? „Většinou hrají fotbal. Škola má louku, kterou žáci používají jako fotbalové hřiště,“ říká pan ředitel.

Ve Woininatě zažíváme zvláštní pocit klidu a míru a naplno pociťujeme pohostinnost místních lidí. Je nám pak trochu smutno, když odjíždíme. Pana ředitele a jeho žáky však opouštíme s vědomím, že se sem co nevidět vrátí naši kolegové – aby začali stavět školu.

Více o projektu stavby škol v Etiopii se dozvíte na www.skolavafrice.cz.