Na Ukrajině pomáháme v místech, na která svět zapomněl

Publikováno: 4. 6. 2015 Doba čtení: 3 minuty
Na Ukrajině pomáháme v místech, na která svět zapomněl
©

Na vesnici Polevoje jako by každý zapomněl. „Objevili“ jsme ji jednou v neděli, když jsme si spíš z vlastního zájmu projížděli místa, kde se nedávno přehnala fronta. Přecházelo tomu kličkování rozblácenými cestami, kde každou chvíli trčí ze země nevybuchlá mina. „Dál už nejezděte,“ varuje nás chlapík, hledající v polích úlomky od granátů vhodné do sběru: „Před pár dny tady auto najelo na minu, když se pokoušelo objet poškozený mostek.“  Stáčíme se doleva, do vesnice, která na místní poměry vypadá nezvykle zachovale, jako by tu nikdy válka nikdy ani nebyla.

Zdání klame. I teď, když se lidé vracejí, žije v osadě tak třetina původních obyvatel. Během uplynulých šesti měsíců si prožili své, uzavřeni mezi frontovými liniemi. A ukazuje se, že po celou tu dobu nedostali žádnou pomoc.

Hned zkraje týdne posíláme krabice s potravinovými dávkami  WFP (Světový potravinový program OSN). Jde o základní potraviny – těstoviny, pohanka, rýže, olej, nebo sardinky či masová konzerva. Rozdávání jde rychle, vždyť tu žije na 50 rodin. Alespoň máme víc času na poslouchání příběhů, které se v lecčems navzájem podobají.

Voloďa a Valentina jsou už v důchodu, z penzí však neviděli víc než šest měsíců ani hřivnu, protože si je prostě nemohli vybrat. „Nad vesnicí stál ukrajinský post, pod ní povstalci. My jsme se vůbec nemohli dostat ven. Po silnici nás nepouštěli, šlo to jen v noci po pěšině mezi poli.“ vzpomíná. Každý takový výlet byl ale extrémně nebezpečnou záležitostí. „Jura od vedle se nevrátil. Našli ho zastřeleného. Co se stalo, nikdo neví. A asi ani nikdy nezjistí,“ vybavuje si tlumeným hlasem, jako by měl stále strach. Podobný osud potkal i další dva jeho sousedy.

Tak do vánoc to šlo, to nám vojáci občas pomáhali, nosili jídlo, chleba. Pak je ale vystřídala jiná jednotka a ti už do vesnice skoro vůbec nechodili. V lednu pak začalo intenzivní ostřelování. „Seděli jsme doma a jen se modlili,“ vzpomínají oba. Výbuchy rozbily v domě okna, a tak je Voloďa zakryl různými prkny a deskami, co našel kolem domu – na sklo nejsou peníze.  

Voloďa a Valentina přežili díky hospodářství, jako „mladí důchodci“ ještě na práci kolem domu a pole stačí. Díky tomu mohli pomáhat i sousedům, kteří na tom byli podstatně hůř. Právě lidé z nejstarší generace zůstávají často sami a bez pomoci v oblasti bojů. Nutno dodat, že do takové situace se mnohdy dostávají dobrovolně, protože odmítají opustit své domovy bez ohledu na jakékoli nebezpečí.

„Jenže se starým člověkem nehnete,“ říká Marina z Uhlegorsku. Sama každý den dochází za třemi seniory, kteří zůstali bez příbuzných, uklízí, pere a shání jídlo. „Ti lidé so nemohou přijít ani pro humanitární pomoc, ačkoli se ve městě vydává pravidelně. Vystála jsem frontu za ně, potraviny ale došly,“ povzdechne si. „Své“ rodině, Nině a Vasjovi, nakonec ještě s dalším donrovolníkem Igorem přiváží krabičky s pomocí WFP. Oba neskrývají dojetí: Vasja strávil, tak jako mnozí jiní zdejší muži, celý život v podzemí a to se podepsalo na jeho zdraví. I Nina, která dřív pracovala v pekárně, nemůže chodit a tak jsou zcela odkázáni na pomoc druhých.

Druhá zastávka je u babičky Jekatěriny. Ročník 1925, když byla mladá, odvlekli ji nacisté na nucené práce do Německa. Nevzpomíná. Nemluví. A tak se s Igorem můžeme jenom dohadovat, co všechno si tam prožila. Teď žije sama v domku na okraji Uhlegorska. Okolní domy jsou zničené, ten její měl štěstí. Dvě krabice potravin WFP, které představují jednu dávku, jí podle sousedky bohatě vystačí na celý měsíc. Sama Jekatěrina stále mlčí, jen potichu jí polévku, kterou v malém hrnku přinesli dobrovolníci. A tak potichu odcházíme. Jsme rádi, že alespoň něco můžeme pro tyto lidi udělat.

Autor: Tomáš Vlach