Obama byl kdysi také nepřizpůsobivý

Publikováno: 21. 2. 2013 Doba čtení: 3 minuty
Obama byl kdysi také nepřizpůsobivý
©

Za nárůstem extremismu, který tolik vyděsil ČR, stojí krach sociálního systému. Politické strany zjistily, že při získávání hlasů je daleko účinnější budování image než spolupráce s odborníky, jejímž výsledkem by byla jejich vlastní alternativa řešení problému.

Po otřesném útoku ve Vítkově se zdá, že by sociální a bezpečnostní problematika mohla být jedním z horkých témat pro nadcházející volební dvojblok. Blýská se na lepší časy, nebo je to jen další ukázka prázdného populismu?

ČSSD vytáhla do nadcházejícího boje s Memorandem o spolupráci s lidmi z Platformy romských organizací. V několika bodech stručně pojmenovali problémy a navrhli obecná řešení. Mnohá z nich mohou být účinná, avšak vyrukovat do boje se sociálním vyloučením se zbraněmi typu "propojování romských sídlišť televizním signálem satelitního vysílání určeného pro Romy" či "vrácení romského magazínu do vysílací struktury" nebudí příliš důvěry. Navíc je třeba zdůraznit, že podobně prázdně deklarativních materiálů vzniklo v minulosti již několik a výsledek je téměř neviditelný.

Potíže se starostkou

Problém občanských demokratů se jmenuje Ivana Řápková. Starostka Chomutova již nabídla svou vizi. Rozdělila si lidi na přizpůsobivé a nepřizpůsobivé. Ty druhé předala pod drobnohledem médií do rukou exekutora, čímž jejich situaci mnohonásobně a zcela zbytečně zhoršila. Konečným důsledkem takto špatně odvedené práce je vyšponování nevraživosti mezi Romy a majoritou na maximum.

Zřejmě nejsložitější to budou mít s přesvědčováním o své upřímnosti lidovci, v jejichž čele stojí Jiří Čunek. I on je svým dílem odpovědný za situaci, která zde nyní panuje. Čunek je totiž nejúspěšnějším českým politikem, který si svůj výtah do nejvyšších politických pater postavil na vytváření sociálního napětí.

To, jak vážně to česká politická reprezentace s proklamovanými snahami myslí, ukáže teprve čas. Jedno je však jisté. K tomu, abychom se pohnuli z místa, musí existovat větší vůle. Nástroje, jak toho dosáhnout, jsou víceméně známé.

Jak na to...

Přímý kontakt terénních pracovníků s postiženými lidmi, diagnostika jejich problémů a potřeb, nabídnutí nástrojů, které slouží k jejich co nejrychlejšímu začlenění zpět do společnosti. A samozřejmě důraz na vzdělání. Dětem ze sociálně slabých rodin dá dobrý základ pro to, aby se kvalitně a napevno ukotvily v běžné společnosti, a členové majoritní populace se budou již od útlého věku učit vnímat odlišnou barvu kůže či tělesné postižení jako absolutně běžnou a normální věc.

Základem všeho by měl být produktivní dialog všech zúčastněných subjektů (státu, samosprávy, neziskových organizací, sociálně vyloučených, ale i většinové společnosti), který nastartuje vzájemnou spolupráci. Bez ní totiž není možné tak složitý problém, jehož kořeny sahají až do daleké minulosti, vůbec řešit.

Běh na dlouhou trať

Avšak i za předpokladu, že by se nám nyní podařilo nastartovat kvalitní sociální politiku, bude trvat ještě několik generací, než se nám vše podaří uvést do pořádku. Je důležité vědět, že řešení existuje a stojí to za tu práci.

Příkladem nám mohou být Spojené státy. V čele země, která ještě před pár desetiletími považovala černochy za méněcenné (nebo nepřizpůsobivé), stanul člověk s tmavou pletí. Mimochodem člověk, kterého momentálně "závidí" Spojeným státům celý svět.

Autor: Martin Kovalčík, mediální koordinátor PSI