Obchod s chudobou je pro mnohé stále výhodný

Olomouc – V nevelkém pokoji spolu žije několik lidí, vlhké rohy, plíseň a majitele zajímá jen včasně zaplacený nájem. Předražené a mnohdy i nekvalitní ubytovny pro sociálně slabé nejsou výjimkou ani v Olomouckém kraji. Obchod s chudobou ještě pořád vynáší. „Pro majitele ubytoven je to stále výhodné. Jejich nárůst není velký, ale přibývá jich. Lidí, kteří v podobných zařízeních bydlí, neubývá. Naopak,“ říká v rozhovoru pro regionální Deník Marcela Erbenová z olomoucké pobočky organizace Člověk v tísni.

 O jaké lokality se Člověk v tísni stará, kde pomáháte?

S Mobilním týmem jsme pracovali v Uničově, dělali jsme monitoring v Hranicích. Byznys s chudobou, tedy využívání sociálních dávek, není jen otázkou ubytoven, ale i komerčního bydlení, kdy majitel bytového domu pronajímá několik bytů. Používá přitom stejné metody, jako u ubytoven.

 Přibývá takového ubytování?

Nárůst není rapidní, ale přibývá jich. Záleží však také na lokalitách. Někde vznikají nové ubytovny, jinde jsou skupovány celé bytové či rodinné domy. Například naše prostějovská pobočka pracuje v Dobromilicích, malé obci, kterou teď spousta starousedlíků opouští. Ve vesnici se skupují prázdné domy a pronajímají se sociálně slabším. Když takových domů máte na vesnici pět, deset, je to už problém a místním se to nelíbí.

 Jací jsou vaši klienti, lidé bydlící na ubytovnách a po sociálních podnájmech?

Jsou to především lidé, kteří nemají moc možností. Snaží se najít bydlení, nicméně na nějaké běžné bydlení ve městě nedosahují. Problémem jsou vysoké kauce, na které nemají. Proto se uchylují k těmto možnostem. Jsou to lidé často nezaměstnaní, pobírající dávky nebo důchod, mnohdy i celé rodiny s dětmi.

 Jsou pro své okolí nějak problematičtí?

To se nedá tak jednoduše říct. Myslím, že okolí je může vnímat jako velmi problémové. Z mého pohledu hlavně proto, že jsou už zdecimovaní velmi chudým životem. Díky tomu mají i jiné návyky. Určitou roli pak hraje také diskriminace. Pokud jde Romy, ti mají při hledání klasického bydlení jen malou úspěšnost. Přitom může jít o slušnou, pracující rodinu.

 Jaká je z vašich zkušeností situace na Olomoucku či v kraji?

Působili jsme v Uničově, kde je několik ubytoven, ale i soukromých bytových domů. Řekla bych, že na tak malé město, jich tam je hodně. V Hranicích jich je taky několik, ale především jedna velká. Je to několikapatrová ubytovna a kolik lidí tam přesně bydlí, nejde ani spočítat. V malinkých pokojích tam pohromadě žije i sedmičlenná rodina. Jenže to celé patří městu a tak se na rozdíl od Uničova o tom nemluví jako o problému.

 Ale princip je stejný jako u podnikatelů…

Ano. Zatímco v Uničově se na ně pohlíží, jako na podnikatele, kteří vydělávají na dávkách nájemníků, v Hranicích je to v pořádku. Podle nás se však systém nijak neliší. Lidé jsou v obou případech na sociálních dávkách, hradí z nich bydlení, které není vyhovující a hlavně s nimi nikdo nepracuje. Není pak šance se z toho kruhu dostat ven.

 Jak takové bydlení vypadá?

V bytech je často plíseň, hygienické podmínky nejsou v pořádku obecně. Na patře je společné sociální zařízení a kuchyňka. Někteří majitelé nabízí ubytování v prostorách, které nejsou zkolaudované k bydlení. Když na to úřady přijdou, nájemníkům vezmou dávky na bydlení. Lidé pak musí nájem platit z dávek na živobytí, které rozhodně nejsou vysoké. Často se potýkají i s nevýhodnými smlouvami, nevratnými kaucemi, splácí dluhy na energiích po předchozích nájemnících.

 Jak lze s těmi lidmi pracovat?

Naše služby se velmi často týkají pomoci při hledání nového bydlení, práce, vyřízení sociálních dávek či třeba řešení dluhů. I když dluhy a práce jsou otázky velmi těžko řešitelné.

 Kolik lidí chce pomoct?

Záleží i na lokalitě. Ve městě, jsou lidé na možnost nějaké sociální služby navyklejší. V lokalitách, kde nejsou zvyklí na nějaké sociální služby lze obecně říci, že jim celkem dlouho trvá, než si zvyknou, že jim někdo může pomoct.

Jejich snaha a hlavně šance na změnu jsou hodně individuální. Mám za to, že úspěšnost je vyšší u rodin, mají totiž větší motivaci, aby jejich děti žily v lepším prostředí, a také mají víc peněz. Jednotlivci to mají složitější.

 Obchod s chudobou funguje už několik let, jak se k celé věci staví úřady?

Máme za to, že je to lepší než dřív. Ubytovny se teď víc hlídají. Pracovníci Úřadu práce za těmi lidmi chodí, dělají častější sociální šetření. Věci kontrolují, což ve výsledku někdy vede k tomu, že třeba zjistí, že prostory zkolaudované nejsou a přestanou dotyčnému vyplácet dávky na bydlení. Ale i přesto je to změna k lepšímu. Tlačí totiž víc na ubytovatele, aby zlepšovali podmínky. V zásadě by to chtělo netrestat obyčejné lidi, ale spíš zatlačit na majitele.

 Přesto, lze na celé problematice najít něco pozitivního?

Ač se o ubytovnách říká, že jde o výhodný byznys, tak svým způsobem můžeme být rádi, že jsou. Lidé mají kam jít a nejsou na ulici. Jsou samozřejmě i ubytovny, které mají dobré podmínky, a za takové jsme jen rádi. Jen by takových mohlo být víc.