Pohledem rodiče: Vybíráme školu a jdeme k zápisu

Můj syn má jít letos v září do školy, a tak jsem po létě začala přemýšlet, do jaké školy se přihlásíme. Věděla jsem, že české školství je čím dál tím víc kritizováno, nicméně jsem asi trochu naivně čekala příjemnější zkušenost. Očekávaná radost z toho, že se blížíme k další důležité životní metě, se bohužel nekonala. Vlastně nyní, když už vím, že byl syn do školy přijat, se trochu bojím, co od září nastane. Bude jeho zvídavost a dychtivost po poznání a učení se novým věcem ve škole odměněna, nebo naopak udupána?

O tom, jakou školu vybrat, jsem se radila se svými přáteli. Pomocí facebooku jsem se zeptala i svých známých, jakou školu by doporučili v blízké dojezdové vzdálenosti. Z jejich rad jsem si vytvořila seznam, kterému jsem se pak blíže věnovala. Procházela jsem webové stránky a programy jednotlivých škol. Má kritéria nebyla myslím nijak náročná: bezproblémový dojezd MHD či automobilem, filosofie školy, výuka jazyků výhodou nikoliv podmínkou a samozřejmě důležitým kritériem mělo být to, jak se ve škole budu cítit já a jak na její prostředí bude reagovat můj syn. Z původního seznamu zůstalo pět škol, kam jsme se šli podívat. Přiznávám, neřešila jsem spádovost, protože jsem si v tu chvíli neuvědomila, jak je to silné kritérium ze strany základní školy.

Je skvělé, že většina základních škol informuje o tom, který učitel bude učit příchozí prvňáčky a umožňuje návštěvu jejich hodin. Nakonec mě ale právě tahle zkušenost uvedla do reality a lehké deprese.

Základní škola A

Říká se o ní, že je to „výběrová“ škola, ať už to znamená cokoliv. Můj důvod zájmu byla primárně lokalita a zvědavost. Na jedné straně jsem měla pozitivní doporučení několika lidí, na druhé straně negativní názory včetně těch od psychologů. Škola jako taková, respektive její atmosféra mě nijak nezaujala a Prokopovi se tam vyloženě nelíbilo.

Mají zřejmě dost zájmu a nemusejí se nijak snažit. Nezaznamenala jsem ani žádné organizované představení školy, kde by bylo možné povídat si s paní ředitelkou – bylo nám jen řečeno, že pokud se chceme na něco zeptat, máme za ní dojít sami do ředitelny. Školu nám představily děti ze starších ročníků. Dělají se zde přijímací zkoušky za účelem výběru dětí a zjištění odolnosti na větší náročnost výuky. Mezi těmi negativními názory několikrát zaznělo: tahle škola jede hlavně na výkon.

Můj závěr: NE

Základní škola B

Příjemná změna proti první základní škole. Pěkně zorganizovaný Den ­otevřených dveří. Dopoledne návštěva výuky. Strategicky jsem si vybrala paní učitelku, která se mi vůbec nelíbila a působila na mě „drsně“. Ve finále jsem tam seděla a říkala si „wow, tak takovou učitelku bych pro svého syna chtěla“. Vedla s dětmi dialog, výuka byla hravou formou, příjemný styl komunikace.

Nadšená jsem se tedy vydala i s Prokopem na odpolední část. Školní jarmark, kde měli žáci možnost prodávat své výrobky, v několika třídách si mohly děti „ochutnat“, co se vše ve škole mohou naučit, ať už to byly různé pokusy a dokazování fyzikálních zákonů, divadlo či jiné aktivity. Velmi příjemná atmosféra. Pro naplánovanou diskusi rodičů se zástupkyní ředitelky školy bylo připraveno i hlídaní dětí staršími žáky. Pěkně připravená prezentace, je vidět, že tahle škola přemýšlí o tom, co dělá. Pak jsem však o svůj úsměv z příjemně stráveného dne ve škole během chvíle přišla. Silné kritérium – spádová oblast. A neřeší se jen trvalé bydliště dítěte, ale i jeho rodičů. Nedalo mi to a druhý den jsem do školy napsala email, zda je trvalé bydliště opravdu takový problém. Dozvěděla jsem se, že jsme víceméně bez jakékoliv šance.

Můj závěr: ANO, velmi příjemná škola, atmosféra i učitelky

Základní škola C

Měla jsem skvělá doporučení, naše spádová škola. Byla jsem se podívat na hodinách, které vedly budoucí paní učitelky prvních tříd. Na jedné hodině jsem ­seděla s pusou dokořán a přemýšlela, jestli to ta dáma před tabulí myslí opravdu vážně. Překvapilo mě, že se ani nepokusila být alespoň před rodiči o trochu příjemnější. 50+, otrávená, vedla hodinu stylem „tady velím já a bude tady ticho“. Pokud se někomu z žáků něco nepovedlo, snahou rozhodně nebylo pomoci mu, aby přišel na správné řešení, jednoduše ho „setřela“ a jelo se dál. Ta by zadupala mého syna do země během prvního dne. 

Další dvě paní učitelky nebyly o nic lepší. Pamatuji si, jak jsem vyšla před školu a má kamarádka, která se byla také podívat, pronesla: „Radši odklad než tohle“. Na odpolední diskusi s ředitelem už jsem nešla. Nebyl důvod. Ač reference na školu byly skvělé, je to ve finále primárně opravdu o těch učitelkách. Nechci Prokopovi nástup do školy nijak ulehčovat a nevyžaduji extrémní péči. Ale dle mého názoru je první rok ten klíčový – dokáže nastartovat motivaci a zájem dětí o učení. A rozhodně je nemá ubíjet jen proto, že před tabulí stojí otrávená učitelka, které vadí, když se dítě na něco zeptá.

Můj závěr: NE. Ač dobré reference, učitelky 1. tříd nás odradily

Základní škola D

Naše nejbližší škola podle momentálního bydliště. Malá škola, jen do 5. třídy, 200 žáků. Člověk by očekával, že takhle malá škola bude mít vše zmáknuté a bude mít „rodinnou atmosféru“. První překvapení – škola nám nebyla schopna říci, kdo bude učit první třídy, ani jak dlouho je daný učitel bude učit (prý, jak to vyjde). Takže na hodiny 1. tříd jsem se sice šla podívat, ale předpokládám, že další prvňáčky bude učit někdo jiný.

Odpoledne probíhala prohlídka školy a diskuse. Ve skupince se objevila maminka, která v této škole už jedno dítě má. Zeptala jsem se jí na její pocity. Kritika padala hlavně na hlavu ředitelky a stravu – obědy se dováží, mnohdy už prý studené. Při prohlídce jídelny jsem tedy vznesla dotaz na obědy a stížnosti na ně. Odpověď? „To víte, dnešní děti jsou rozmazlené“. Zalapala jsem po dechu a šla na diskusi s rodiči.

Školu bych pochválila za přípravu programu pro děti, aby si rodiče mohli v klidu vyslechnout informace. Informace nám podala jedna z učitelek školy, šlo o základní informace o škole: věci typu, co se dítě naučí v první třídě a jako jednu z ­předností uvedla to, že „učitelský sbor je stálý, je zde přes 20 let“. Přednost? Dámy 20 let „nevystrčily paty z baráku???“. Sice je mezi nimi i jedna mladá učitelka, ale „to víte, tyhle mladý, u těch se očekává, že brzy otěhotní“.

Pak jsem udělala tu chybu, že jsem se začala ptát. Otázkou, jaká jsou kritéria pro přijetí (na webu jsem je totiž nenašla), jsem paní učitelku zaskočila a nevěděla, co po ní chci za informaci. Po vysvětlení řešení spádových oblastí na ostatních školách jsem se dozvěděla, že se mám rozhlédnout, lokalita je plná vil a starších lidí, takže moc dětí v okolí není. Nebyla to odpověď na mou otázku, ale budiž.

Další otázka jednoho z rodičů byla na doporučení počtu škol, na kterou mají své dítě přihlásit, kvůli obavám z toho, že jedna je málo pro případ, že je všude nevezmou. Odpověď? „Když si dáte přihlášku i na jinou školu, ač spadáte do této, bereme to tak, že o tuto školu nemáte zájem.“ Měla jsem ještě pár dalších otázek, bohužel. Tahle paní učitelka si na ně zřejmě nepotrpí. Šla jsem domů a přemýšlela, co budu dělat? Zápisy se blížily, já byla otrávená a začala jsem vážně přemýšlet o odkladu a získání dalšího času.

Můj závěr: pro ANO mluví velikost školy, dostupnost z bydliště, pro NE „neorganizovanost“ školy

Měla jsem vybranou ještě jednu základní školu. Doporučení měla skvělé, ale nešla jsem tam. Důvod? Nepatřila do naší spádové oblasti a asi jsem se bála toho, že by se mi líbila a já byla nešťastná z toho, že tam nemůžeme chodit. ­Kamarádka se byla v té škole podívat. Samozřejmě přišla nadšená.

Tak a co teď? Měla jsem doporučení na školy na Praze 1, kde se tolik neřeší spádové oblasti z důvodu větší koncentrace kanceláří než rezidentů. Ale představa času stráveného dojížděním mě odradila. Radši ten čas budeme trávit jinak, smysluplněji.

Na řadu přišel papír a na něm plusy a mínusy. Po sepsání všech okolností vyplynuly v podstatě jen dvě možnosti. Základní škola C (spádová dle stávajícího trvalého bydliště), základní škola D (dle aktuálního bydliště s tím, že se prostě přehlásí trvalé bydliště). Výsledek? Nejmenší zlo. K zápisu půjdeme do základní školy D, která leží necelých pět minut od našeho domu.

Zápis

Zápis byl vypsán na dva dny. Kvůli mým pracovním povinnostem jsme museli jít den první. Vypadalo to, že se tak ­rozhodli všichni rodiče. Co mě trochu nepříjemně překvapilo, bylo, že tam není nic připraveno pro děti, aby se alespoň trochu zabavily. Co mě (a několik ostatních rodičů) ale překvapilo opravdu, když se začaly brát přednostně holčičky. Bez ohledu na to, kdy přišly, jak dlouho čekaly nebo jak dlouho čekáte vy. Musím přiznat, že bylo jediné štěstí, že se v nejbližším okolí nevyskytovala již žádná holčička, když jsme asi po hodině přišli na řadu. Protože kdyby tam byla a opět před námi dostala přednost, asi bych nebyla příjemná matka u zápisu.

Samotný zápis pak proběhl myslím bez nějakých větších zvláštností. Kdo bude učit prvňáčky, jsme se stále nedověděli a jen mě překvapila zpráva, že ta mladá paní učitelka to asi nebude, protože učí angličtinu a musela by přebíhat mezi dvěma pavilony. Pokud celé dopoledne učí prvňáčky a pak by musela přeběhnout do druhého pavilonu, je na tom ale stejně jako ti prvnáčci, co musí v poledne do pavilonu přebíhat na oběd.

Takže ten pocit při odchodu nebylo to, co jsem očekávala. Nebyla to radost a vzrušení z toho, že dítko jde do školy a posouváme se na další “level“. Bylo to spíše „no, tak to máme za sebou a děj se vůle boží a doufejme, že se nám poštěstí s paní učitelkou“ a tak trochu lítost, že jde vlastně do školy.

Šesté číslo časopisu Zvonísi můžete prohlédnout zde: