Práce bez hranic za mzdu v páté platové... aneb lesk a bída profese asistenta pedagoga

Publikováno: 11. 2. 2015 Doba čtení: 8 minut
Práce bez hranic za mzdu v páté platové... aneb lesk a bída profese asistenta pedagoga
©

Nevidomý Tomáš Rybařík z Velkého Týnce, neslyšící Ondra Kalovský z Horní Moštěnice nebo Sahrab, chlapec z Afghanistánu, který na české školy nastoupil až ve dvanácti letech. Jen namátkou tři děti, které i přes své postižení nebo znevýhodnění mohou chodit do tříd se svými vrstevníky. V běžných školách po celém Česku jsou takových žáků desetitisíce. Většina z nich by tam nechodila, nebýt asistentů pedagoga (AP). I těch jsou tisíce, pořád přibývají, přesto jich stále není dost.

Pozice asistenta pedagoga, ačkoliv je v zákonech zakotvená už od roku 2005, totiž dodnes nemá jasné kontury. Problémy začínají už při přiznávání, pokračují financováním, náplní práce, ohodnocením a končí možná metodickým vedením. Otázku přiznávání a financování snad pomůže vyřešit právě projednávaná novela školského zákona. S dalšími oblastmi chce pomoci projekt Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR. Projektoví partneři – Pedagogická fakulta Univerzity Palackého Olomouc a společnost Člověk v tísni – pracují na Standardu práce asistenta pedagoga, vydávají metodiky, připravují síť metodického vedení i návrh systému ohodnocení asistentů. To vše by mělo přispět k výraznému zkvalitnění práce všech stávajících i budoucích asistentů pedagoga.

»Přestože zákon zná termín asistent pedagoga už deset let, skutečná funkce asistentů je dodnes spíš ve stadiu experimentu než zaběhnuté a dobře fungující praxe. Pokusíme se proto některá problémová místa jejich činnosti lépe popsat a výsledek předložit ministerstvu školství a krajským úřadům k použití,« uvedl hlavní řešitel projektu Jan Michalík.

 

Počet asistentů se určitě bude zvyšovat

O tom, že asistenti pedagoga jsou ve školách potřeba, svědčí jejich počty, které v posledních letech stoupají každoročně o více než deset procent – například zatímco v roce 2010 v českém regionálním školství působilo 5 314 asistentů, v roce 2013 už jich bylo 7 445. »Žáků se speciálními vzdělávacími potřebami je několik desítek tisíc – v závislosti na klasifikaci až 90 tisíc. Ne všichni asistenta pedagoga potřebují, ale do budoucna se počet asistentů určitě zvyšovat bude,« míní Jan Michalík.

Největším problémem je v současnosti přiznávání a s tím související financování asistenta pedagoga. Obojí je dnes v kompetenci krajských úřadů.

Praxe vypadá zjednodušeně řečeno tak, že v republice existuje 14 různých systémů. »Některý to bere do detailů, má zpracovanou velmi podrobnou metodiku, ale problém je, že v dalším kraji to už neplatí. Takže se stane, že dítě, které má pořád stejné potřeby, po přestěhování do jiného kraje asistenta nedostane,« popsal speciální pedagog a člen projektového týmu Jiří Langer.

 

Asistent pedagoga na dvě hodiny denně

Nespokojení rodiče se stále častěji obracejí na Úřad veřejného ochránce práv či Ligu lidských práv (LLP). Ombudsmanka Anna Šabatová už se veřejně postavila například za Jolanu Pliskovou, maminku čtrnáctiletého autistického chlapce z Olomouce, která si na postup krajského úřadu stěžovala až u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Asistentovi jejího syna totiž kraj na druhém stupni školy odmítl proplatit celý úvazek, přestože školské poradenské zařízení jednoznačně doporučilo pomoc asistenta na celé vyučování. Na část platu asistentovi přispívá samotná rodina.

»Případ paní Pliskové byl u Evropského soudu odmítnut, pravděpodobně kvůli nevyčerpání vnitrostátních prostředků. Stížnost k ESLP pak bude možné znovu podat až po projednání antidiskriminační žaloby, kterou jsme dali k olomouckému okresnímu soudu,« uvedla právnička Ligy lidských práv Šárka Dušková.

Takzvanou antidiskriminační žalobou se práva na plný úvazek asistenta pedagoga bude domáhat také Jana Stohrová z Čelákovic u Prahy. I jejímu, dnes osmiletému synovi Ríšovi lékaři ve třech letech zjistili dětský autismus. Chlapec chodí do běžné školy s tím, že asistenta pedagoga kraj hradí pouze na dvě hodiny denně. Aby zůstal i zbývající dvě hodiny, museli rodiče sehnat peníze na jeho plat sami. »Požádali jsme o pomoc radnici, která nám zatím vyšla vstříc. Nemáme ale jistotu, že to tak bude i nadále a že asistenta nebudeme muset platit sami. Přijde mi to nespravedlivé, protože speciálněpedagogické centrum doporučilo asistenta na celé vyučování,« říká Jana Stohrová.

Kraje většinou kritiku odmítají. »Pokud se týká financování asistenta, odbor školství nad rámec normativu poskytne škole na asistenta příspěvek. Řediteli školy je současně sděleno, že pokud objem finančních prostředků nebude vzhledem k přidělenému rozpočtu školy po úpravě na základě změny výkonů na školní rok  dostatečný, je možné zažádat v podzimním termínu o dofinancování v rámci dohodovacího řízení,« uvedl již dříve vedoucí odboru školství olomouckého krajského úřadu Miroslav Gajdůšek.

 

Platy AP a samostatný rozvojový program

Olomoucký kraj dlouhodobě navrhuje, aby ministerstvo školství realizovalo samostatný rozvojový program, ze kterého by se hradili asistenti pedagoga. »Jsem pevně přesvědčen, že tento krok by vnesl jasno do způsobu financování asistentů pedagoga a tito by nebyli hrazeni z přímých nákladů, tedy z běžných finančních prostředků určených na  platy pedagogických a nepedagogických pracovníků.  Podobný program funguje pro asistenty pedagoga pro žáky ze sociálním znevýhodněním!« řekl Gajdůšek.

Ovšem i financování asistentů pro sociálně znevýhodněné žáky má svá úskalí. Jedním z nich byla do roku 2013 nejednotnost postupů při rozdělování finančních prostředků na školy z krajského úřadu. Kraj žádal na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) souhrnně za všechny školy o výši finančních prostředků na jednotlivé úvazky potřebné pro své žáky, ale po přidělení finance již přerozděloval sám. »Každý z krajů měl jiná kritéria a často docházelo k tomu, že byla financována pouze stávající místa vytvořená v minulých letech. Nebylo téměř možné zřídit nová místa AP na jiných školách než ta, která již byla vytvořena,« popsal Ferdinand Hrdlička z Agentury pro sociální začleňování při Úřadu vlády. Od roku 2014 se systém změnil a kraje již musí ke své souhrnné žádosti přikládat i seznam škol, které v dotačním programu žádají, a to i s výší úvazků. Druhým posunem je, že dotační program je nově dvoukolový. »Druhé kolo se vyhlašuje v polovině roku a dovoluje školám žádat o úvazky od září, v případě, že do jejich školy nastoupí sociálně znevýhodnění žáci.

 

Problém je v souhlasu se zřízením pozice AP

Velkým problémem, který přetrvává, je systém udělování souhlasu krajských úřadů se zřízením místa AP pro sociálně znevýhodněné. »Bez uděleného souhlasu se zřízením pozice AP na škole nemůže škola žádat na MŠMT o přidělení finančních prostředků. Tento postup není nikde závazně metodicky dán a každý kraj volí jiný postup. Uděluje souhlasy na základě svého uvážení, často velmi neprůhledně a v omezeném množství, a to s ohledem na zvýšené finanční nároky kterých se obává,« doplnil Hrdlička.

Větší jasno do otázky přidělování a financování asistentů pedagoga by měla vnést novela školského zákona, která v únoru míří do třetího čtení v Poslanecké sněmovně. Zatímco dnes je zákon postavený tak, že ředitel školy »může« pro pomoc žákovi se speciálními vzdělávacími potřebami zřídit místo asistenta pedagoga, nově to bude jeho povinnost. »Novela říká, že asistent pedagoga je podpůrné opatření. Pokud jej doporučí školské poradenské zařízení, měl by být žákovi poskytnut, a to bezplatně. Škola tedy bude muset prostředky na asistenta zajistit. Osobně tuto část zákona považuji pro školy až za hodně direktivní,« vysvětlil Jan Michalík z Ústavu speciálněpedagogických studií na olomoucké pedagogické fakultě.

 

Co novela neřeší

Novela školského zákona ovšem neřeší řadu dalších problémů, se kterými se současní asistenti pedagoga potýkají. Vyjasněno není například to, jaké mají mít asistenti pedagoga vzdělání a co všechno má být náplní jejich práce. Praxe je dnes taková, že pozici AP zastávají lidé s vysokoškolským vzděláním i středoškoláci, kteří pouze absolvovali 120hodinový kurz. Pokud jde o náplň práce, i lidé s titulem bakaláře nebo velmi zkušení asistenti pedagoga mnohdy fungují jako »služky pro všechno«, a to za mzdu v 5. platové třídě a s pracovní smlouvou na dobu určitou. »Postavení asistentů pedagoga a jejich zařazení do systému vzdělávání by mělo být daleko koncepčnější. Nemělo by docházet k tomu, že asistenti mají smlouvu opakovaně na dobu určitou na období jednoho školního roku. Na prázdniny chodí na úřad práce a de facto jsou stále jednou nohou na chodníku,« upozornila Zuzana Kulhavá, která pracuje jako asistentka pedagoga na Základní škole Mladá Boleslav.

Pomoci zorientovat se v náplni práce asistentů pedagoga by mohl jeden ze stěžejních výstupů projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR – Standard práce asistenta pedagoga. Cílem dokumentu je přinést ucelený pohled na organizační, ale i obsahovou stránku působení této velmi důležité profese v českém školství. Norma pracuje se třemi úrovněmi kompetencí AP. Dokument by měl být k dispozici už v únoru. »Každá vyšší úroveň v sobě zahrnuje kompetence úrovně nižší a na úrovně samozřejmě budou nasedat platové třídy,« shrnula Olga Kusá ze společnosti Člověk v tísni. Navržené rozdělení kompetencí vypadá takto:

Úroveň I. – asistent »pomocný« či »praktický« zajišťující prostředí, pomůcky a hladký průběh výuky.

Úroveň II. – asistent, který již vstupuje více do odborných záležitostí vzdělávacího procesu, podílí se na hodnocení a sdílení informací o žákovi či skupině žáků, sleduje pokroky, konzultuje, podílí se na zpracování zpráv, záznamů apod.

Úroveň III. – asistent, který je odborně nejdál, do výchovně- vzdělávacího procesu vstupuje nejvýrazněji, je schopen samostatně, byť pod vedením a na základě doporučení učitele či jiné zodpovědné osoby, pracovat s žákem či skupinou žáků samostatně.

Autoři projektu rovněž připravili a nyní ve čtyřech krajích ověřují síť metodického vedení asistentů pedagoga. Navrhují také model jejich financování. »Všechny návrhy – metodického vedení, vzdělávání AP i jejich financování – by do sebe měly z logiky věci zapadat. Vycházíme proto jak z analýzy dostupných dat, tak ze zkušeností získaných v rámci projektu při ověřování přímo na školách. Chceme docílit toho, aby existoval jednotný systém kvalifikace s odstupňovaným ohodnocením podle dosaženého vzdělání a praxe a také jasná a předvídatelná pravidla pro přidělování asistentů školám dle potřeb žáků. Hotový návrh předložíme ministerstvu školství,« popsal Tomáš Habart z organizace Člověk v tísni.

 

Článek vyšel v pátém čísle časopisu Škola All inclusive, který vznikl v rámci projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR, jenž je podpořen z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR.

Autor: Petra Klimková