Před rokem byl spáchán zločin

Zavolal jsem k Oswaldovi Payá domů, ale jak mi do telefonu řekl jeho nejstarší syn, nebyl doma. Jeho matka odjela k babičce, kam jsem také hned volal. Vzala to Ofelita, Oswaldova manželka, která společně s ním v roce 1988 založila Křesťanské hnutí za osvobození (MCL). Slíbila mi, že zjistí, co se stalo.

O několik minut později, kolem čtvrt na deset večer, jsem měl další hovor z Madridu. Kamarádka, která už se mnou jednou mluvila, mě tentokrát zoufale prosila, abych si vyžádal více informací, protože podle sms zprávy, která byla zaslána z Kuby do Stockholmu z telefonu Arona Modiga, byli na silnici pronásledováni několika vozidly kubánské politické policie a jedno z těchto vozidel do nich narazilo a vytlačilo je ze silnice. Jak mi kamarádka řekla, tři ze zúčastněných osob se ocitly v nemocnici a jedna zemřela. „Zjisti prosím, kdo byli ti Kubánci, kteří s Carromerem a Modigem cestovali,“ žádal mě hlas na druhé straně linky.

Už mi v telefonu skoro nezbýval kredit. Pokusil jsem se potlačit neblahou předtuchu, která se mi drala na mysl, a napsal jsem zprávu Ofelitě, kde jsem jí popsal, co mi kamarádka z Madridu právě pověděla. Od chvíle, kdy jsem zprávu poslal, uplynulo jen několik vteřin. Tu nejistotu jsem nemohl vydržet. V hloubi mysli se mi ozývaly varovné hlasy a běhal mi mráz po zádech. Zavolal jsem na Kubu ze staré telefonní karty, kterou jsem našel a na které ještě zbývalo několik minut. „Ofe, právě jsem ti poslal zprávu, protože si dělají starosti, co se stalo. Nevíš, kdo byli ti dva Kubánci, kteří s těmi kluky (Carromerem a Modigem) cestovali?“ „Jel s nimi Oswaldo a Harold, tihle dva,“ odpověděla mi Ofélie nervózním hlasem. Sevřelo se mi hrdlo. „Zveřejním tu zprávu na našem webu, teď je musíme chránit...“ „Dobře, udělej to, prosím,“ odpověděla mi Ofélie, které se zatím stále nedařilo s Oswaldem spojit.

O chvíli později se mi ozvala Rosa María Payá, Oswaldova dcera, která mi potvrdila: „Regisi, volala jsem na otcův mobil a řekli mi, že majitel toho telefonu zemřel...“ „Nesmysl!“ odpověděl jsem.  „Chtějí nás jen vystrašit, abysme si dělali starosti. Nemůže být mrtvý!“ vykřikl jsem zoufale. „Regisi, mého otce zabili,“ odpověděla Rosa María...

Někteří lidé s pochybnou politickou identitou neváhali a okamžitě událost označili za „nehodu“ a žádali „presumpci neviny“ pro režim, který již více než půl století vraždí tisíce Kubánců. Následovala divoká směs lapidárních a pokryteckých frází, přímých výhružek typu „pro dobro rodiny akceptujte, že to byla nehoda“... Modig se omluvil za to, že podporoval svobodu Kubánců, a se zdravou kůží se vrátil do Švédska. Pro Carromera uspořádali nesnesitelnou show, ve které byl obviněn ze „zabití z nedbalosti“.

Španělsko zaujalo postoj, že bude mlčet a přijme verzi prezentovanou kubánským režimem, údajně proto, aby „se mohl živ a zdráv vrátit do Madridu“. Mladý Španěl Carromero se vrátil do Španělska po šesti měsících, ale přijel jako viník a jako s viníkem s ním také vláda i jeho vlastní strana nakládá.

Přes to, že byl stále ve vazbě, Ángel Carromero nám hned po svém návratu zavolal. Setkali jsme se a on nám pověděl, co se stalo a na co si po měsících mučení, kdy mu do těla hadičkami bez jakéhokoli vysvětlení vpravovali různé látky, mohl vzpomenout. Za svoji odvahu si vysloužil útoky v levicovém tisku a veřejné pronásledování.

My však bez ustání dále žádáme spravedlnost. Po celou tu dobu nadále podáváme žádosti k mezinárodním vyšetřovacím orgánům, aby zveřejnily, co se skutečně dělo poté, co Ángela a Arona násilím „uklidili“ ze scény v okamžiku, kdy byl Oswaldo a Harold stále ještě naživu. Křesťanské hnutí za osvobození na Kubě i v zahraničí neúnavně bojuje za dosažení hmatatelných změn, které by správu věcí veřejných vrátily do rukou občanů. Činí tak v prostředí zuřivých represí, násilí proti našim lídrům na Kubě a šikanování těch z nás, kteří museli po mnoha letech vězení svoji zemi opustit. Oswaldo a Harold zůstávají s námi. Budou s námi i v den, kdy se konečně dočkáme svobody.