Přednáška Timothy Snydera - video a shrnutí

Publikováno: 9. 2. 2015 Doba čtení: 6 minut
©

“Ukrajina, Rusko a klíčový význam občanské společnosti”

Shrnutí přednášky Timothy Snydera, , historika, profesora na Yaleově univerzitě a autora knih Krvavé země a Intelektuál ve dvacátém století, která se konala 27. ledna 2015, Filozofická fakulta Karlovy univerzity v Praze.

 

Přednášejícího nejprve přivítala děkanka filosofické fakulty doc. Mirjam Friedová, Ph.D., která mu rovněž přečetla zdravici zaslanou ruským historikem Andrejem Zubovem, jenž byl loni na jaře propuštěn ze Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO) za přirovnání anexe Krymu k Anschlussu či záboru Sudet. Následně krátce vystoupil ředitel společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek, který ve stručnosti představil vznikající Centrum. Poté se slova ujal vzácný host.

Profesor Snyder na úvod předestřel, že 25 let po pádu Železné opony nadešel čas se zamyslet nad významem občanské společnosti, neboť tehdy avizovaný „konec dějiny“ se jednoduše nekoná. Z pojmu občanská společnost se v mezidobí stal bezmyšlenkový stereotyp, leč občanská společnost musí být autentická (profesor Snyder připomněl, že to byl Václav Havel, kdo svými esejemi inspiroval k přemýšlení, co tato autenticita obnáší). Nyní, kdy v Evropě probíhá konvenční válka, je načase opět zvážit, co občanská společnost vlastně znamená. Lidé měli za to, že znají význam událostí z let 1938, 1939, 1945, 1948 atd., jenže s probíhajícím konfliktem zmizela důvěra ve znalost dějin.

Ruské a ukrajinské dějiny začínají společně v Kyjevské Rusi (kde v hlavní roli ovšem vystupují Vikingové). Mezi dějinné milníky, kterými se ruské a ukrajinské historické povědomí liší, zařadil profesor Snyder rok 1569, kdy vznikla polsko-litevská Rzeczpospolita (zahrnující i území Ukrajiny). Díky ní prošel Kyjev a další ukrajinská města (na rozdíl od měst ruských) obdobným civilizačním vývojem jako města na Západě, včetně renesance a reformace (s pravoslavnými specifiky). Dalším milníkem byla první sovětská pětiletka, kdy Stalin nechal za účelem industrializace vyhladovět rozsáhlé zemědělské oblasti, z velké většiny na Ukrajině. Výsledný Hladomor se na Ukrajině (nikoliv v Rusku) stal obecně sdíleným traumatem a ústředním prvkem národní paměti. Historické povědomí o dalších dějinách Sovětského svazu, včetně 2. světové války, nicméně Rusy a Ukrajince většinou pojí.

Po získání nezávislosti v roce 1991, kdy se Rusko historicky vůbec poprvé etablovalo jako ruský národní stát (nikoli říše), se z 2. světové války stal pro Rusy výhradní rezervoár politické paměti. Ukrajinské uvědomění naproti tomu sestávalo z nových zkušeností (na jazyku/etnicitě přitom nesejde). Ukrajinský postsovětský systém by šlo označit za „oligarchický pluralismus“, přičemž oligarchie se nepoddává „vládě zákona“. Majdan pak byl revolucí kyjevské ruskojazyčné střední třídy proti oligarchii; volání po „Evropě“ bylo voláním po „vládě zákona“, nikoli vyznáním lásky k unijnímu acquis. Majdan byl zároveň multietnický – tudíž občanský. Zásadními přelomy revoluce, burcujícími veřejnost (občanskou společnost), bylo použití násilí proti demonstrantům a později první úmrtí. Dosažení změny vlády pak už bylo otázkou času – „nestandardním“ důsledkem byla ruská invaze.

Svržení poddajného oligarchy Janukovyče bylo pro ruský centralizovaný prezidentský systém nepříjemností, ale větší nebezpečí představoval vzmach občanské společnosti. Kremelská propaganda jako úhlavního nepřítele vykreslila dekadentní „Evropu“, jež se hemží homosexuálními pedofily. Evropané, kteří se domnívají, že jde pouze o rusko-ukrajinský konflikt, unikla jeho postata.

Co se týče ruské bojové taktiky, jedná se o převrácené asymetrické vedení války. Ruská armáda, ač silnější než ukrajinská, si počíná jako guerilla: nemá insignie a mísí se s civilním obyvatelstvem. To jednak umožňuje Kremlu zapírat invazi, ale také to odpovídá ruské představě, že bojují proti přesile amerického hegemonického spiknutí. Co se týče strategie, razí Rusko „strategický relativismus“: Rusko je slabší než EU, ale nikoli slabší než jednotlivé členské státy. Cílem je tudíž EU rozdělit a tím ji oslabit. Za tím účelem podporuje napříč EU krajně pravicové, proti-evropské a populistické strany i separatistická hnutí (např. ve Skotsku). V probíhající válce idejí je ruská propaganda velice důmyslná. Spočívá v naprosté kakofonii: Odvysíláním co největšího počtu sebebizarnějších verzí událostí zasívá v myslích zmatek, aby si nikdo nebyl jistý, co je pravda. Zároveň má protřelý politický marketing: Konzervativcům líčí Evropu jako dekadentní, levici líčí vládu v Kyjevě jako fašistickou.      

Předpokladem občanské společnosti je sebe-identifikace jednotlivce. Putinův koncept „ruského světa“, do nějž patří všichni ruskojazyční, popírá tuto sebe-identifikaci a tudíž i občanskou společnost, neboť je postaven na etnické příslušnosti (jako kdyby USA popíraly kanadskou identitu anglicko-jazyčných Kanaďanů). Mnohdy zapomínaným předpokladem občanské společnosti je také stát. Odstranění státních struktur v luhaňské a doněcké oblasti zlikvidovalo i tamní občanskou společnost.

Profesor Snyder na závěr přednášky zdůraznil, že občanská společnost závisí na důvěře. Fenomén „majdanového přátelství“, kdy neznámí lidé na sebe navzájem spoléhali s holými životy, je radikálním příkladem takové důvěry. Ruská propaganda se naopak snaží rozsívat nedůvěru. Pakliže uvěříte, že Majdan byl spiknutím CIA, nevěříte v důvěru, což činí občanskou společnost nemožnou. Zničení důvěry ničí i občanskou společnost. 

Po přednášce následovala diskuse. Na dotaz z publika, jak čelit ruské propagandě, profesor Snyder doporučil upozorňovat na její zjevné vnitřní rozpory. Upozornil také, že oproti lidem na Západě nikdo na Ukrajině ruské propagandě nevěří. Na výzvu, aby zkusil předpovědět Putinovy další kroky, Snyder podotkl, že invaze Ukrajiny byla hrubou strategickou chybou, která zvětší závislost Ruska na mocnější Číně – jediného vítěze války na Ukrajině. Rusko nemá jasně vytyčenou strategii kromě úsilí oslabit protivníky, ale ambicí je dosažení pozemního koridoru ke Krymu, potažmo k Podněstří.

Další otázky se týkaly údajných fašistických bojůvek bojujících na straně Ukrajiny a používání nacistické symboliky. Profesor Snyder upozornil, že v ukrajinské vládě je víc Židů než ve vládě české či americké vládě a že na Majdanu (i mezi oběťmi) byl vyšší podíl Židů, než je jejich podíl v ukrajinském obyvatelstvu. Krajní pravice získala v loňských volbách na Ukrajině přibližně 2 % hlasů, což je méně, než v mnohých zemích EU. Nasazení polovojenských batalionů (včetně nacionalistických) po boku regulérní ukrajinské armády je důsledkem slabosti ukrajinského státu a záměrného podfinancování obranného rozpočtu předchozí garniturou. Snyder k tomu dodal, že bez zapojení ruských ozbrojených sil by donbaští separatisté nikdy nemohli přejít do ofenzívy, natož uzemnit ukrajinské letectvo.

Na žádost o zhodnocení prezidenta Porošenka upozornil, že Majdan byl ve své podstatě levicový, namířený proti koncentraci bohatství v rukách oligarchů (nebyl „o Rusku“). Když ale nastala invaze, byli oligarchové slabým státem povoláni k účinné obraně země. Jeden z nich stanul v čele státu, další byli dosazeni do funkcí gubernátorů strategicky klíčových oblastí. Fakticky tak došlo ke kontrarevoluci. Na dotaz ohledně smyslu sankcí profesor Snyder odvětil, že jsou důležité především tím, co dávají najevo o EU: že je schopná nějaké reakce.

Rusko je ve svém počínání omezeno počtem vlastních vojáků, kteří mohou na Ukrajině padnout, aniž by to v samotném Rusku zvedlo vlnu nevole (doposavad už na Ukrajině padly tisíce ruských vojáků). Většina Rusů podle průzkumů odmítá „otevřenou“ válku s Ukrajinou (skutečnost probíhající invaze si nepřipouštějí). Díky vlastní propagandě zpochybňující existenci ukrajinského národa i státu jsou Rusové paradoxně zaskočeni silou ukrajinského odporu. Válka tak může skončit bez vítězů porážkou Ruska Ukrajinou, což by z ruského hlediska bylo politicky neúnosné.

Na závěr diskuse byl profesor Snyder vyzván, aby předpověděl, jaké bude mít konflikt důsledky. Na prvním místě uvedl rozkol mezi ruským a ukrajinským veřejným míněním. Dále milión vnitřních i vnějších uprchlíků, což z humanitárního hlediska dosahuje rozměru „jugoslávských“ událostí. Na třetím místě zmínil konsolidaci ukrajinského politického národa.    

Autor: