Problémy sociálně slabých nejsou tak černobílé, jak se zdá, říká studentka ETF UK

Publikováno: 28. 8. 2013 Doba čtení: 2 minuty
Problémy sociálně slabých nejsou tak černobílé, jak se zdá, říká studentka ETF UK
©

Nejdříve jako dobrovolnice pomáhala malému chlapci ze sociálně vyloučené lokality s učením. Postupně Mgr. Zuzana Kalčíková přišla na to, že práce se sociálně slabšími je to, čemu by se v životě chtěla naplno věnovat. Nastoupila do společnosti Člověk v tísni a přihlásila se na Evangelickou teologickou fakultu UK, kde prvním rokem studuje obor pastorační a sociální práce.

Co vás přivedlo k tomu, že jste se začala věnovat lidem žijícím v sociálně vyloučených lokalitách?

Když jsem studovala na Západočeské univerzitě v Plzni, přišli k nám do školy pracovníci jedné neziskové organizace a nabízeli nám možnost stát se dobrovolníkem. Seznámili nás s tím, jak vypadají a fungují sociálně vyloučené lokality v České republice. Přes ně jsem pak začala pracovat jako dobrovolnice, dělala jsem to po celou dobu svého tamějšího studia.

Co jste jako dobrovolnice dělala?

Jednalo se o individuální doučování, asi čtyři roky jsem docházela v Plzni do jedné rodiny, kde jsem vždy jednou až dvakrát týdně pomáhala s učením malému chlapci. Na první schůzku šel se mnou do rodiny koordinátor, abych se s rodinou seznámila. Většina dobrovolníků má před tím, než se do pomoci zapojí, různé obavy nebo předsudky, a přiznám se, že já jsem je tehdy měla také. Proto jsem byla ráda, že tam koordinátor šel poprvé se mnou. Hned na začátku mě ale mile překvapilo, že to byla úplně normální rodina, pouze s nižšími příjmy. Maminka měla základní vzdělání, tatínek v domácnosti nebyl. Chlapec měl problémy s češtinou, matematikou a později i s angličtinou. Většinou jsem mu pomáhala dělat domácí úkoly. Při tom jsme se snažili do doučování zapojit i maminku, aby viděla, jak se může s dítětem učit. Vysvětlovali jsme jí také, že je potřeba pro dítě vytvořit místo, kde se může v klidu učit. Chlapec měl ještě mladšího bratra, tak šlo o to, aby ho při učení nerušil.

Jak jste se nakonec dostala k práci terénní pracovnice?

Už při studiu v Plzni jsem začínala tušit, že bych chtěla pracovat v neziskovém sektoru. Když jsem si pak hledala práci, měla jsem to štěstí, že jsem uspěla ve výběrovém řízení a mohla nastoupit do organizace Člověk v tísni v Kladně. Teď tam pracuji už třetím rokem.

celý rozhovor najdete zde

Autor: Helena Stinglová