Proč dělám asistentku pedagoga? Protože to má smysl!

»Proč dělám to, co dělám? Protože to má smysl!« říká Eva Smejkalová každému, kdo se podivuje nad tím, že s vysokoškolským vzděláním pracuje jako asistentka pedagoga. O významu individuální péče se přesvědčila na vlastní kůži. Víc než deset let se totiž doma věnovala svému postiženému synovi. »Původně jsem vystudovala střední zdravotnickou školu a na mateřské jsem si udělala maturitu na obchodní akademii. Krátce jsem pracovala jako ergoterapeut v domě seniorů, pak jsem ale kvůli synovým problémům musela ze dne na den skončit v zaměstnání,« popisuje Eva Smejkalová. Nikdy nelitovala, viděla, že její »oběť« přináší výsledky. Speciální pedagogiku vlastně vystudovala také kvůli synovi. »Chtěla jsem zjistit, v čem je příčina jeho problémů. Nakonec mi došlo, že to není jen můj Kuba, kdo potřebuje pomoc. Takových dětí je strašně moc.«

Integrace bez limitů

Základní škola Terezín je jediná na celé třítisícové pevnostní město. Kromě místních ji navštěvují děti ze širokého okolí. Dojíždějící jsou vlastně i Lukáš a Adam, dva kluci s těžkým tělesným postižením, které škola v současnosti integruje. »V integraci zatím nevidím žádné limity. Je to věc, kterou jsme schopni a chceme nabídnout,« tvrdí ředitelka Hana Bažantová. Její škola stojí na západním okraji města od roku 1973, po rozsáhlých povodních v roce 2002 je po zásadní rekonstrukci. Díky opravě je nejen moderně vybavená, ale taky bezbariérová. Dětí s handicapem prošlo školou už více. Kromě vozíčkářů se tu vzdělávala například také nevidomá dívka.

Jako jeden z prvních dostal v Terezíně šanci chodit do školy se svými vrstevníky Lukáš, který je dnes už v deváté třídě. Až dosud ho doprovázela asistentka pedagoga Klára Wasylyszynová. »Lukáše jsem poznala na praxi ve speciální školce v Litoměřicích. Když mi pak jeho maminka nabídla, abych mu dělala asistentku ve škole, byla to pro mě coby čerstvou absolventku jasná volba,« líčí Klára. Po střední pedagogické škole studovala VOŠ zdravotnickou, odkud si odnesla titul diplomovaný ergoterapeut.

Lékaři dlouho považovali Lukášovo postižení za následek dětské mozkové obrny. Až později se ukázalo, že trpí velmi vzácným onemocněním – centrální kvadruparézou a periferní neuropatií.

»Lukáš vůbec nemluvil, odkazoval jenom očima, což pro mě bylo ze začátku náročné. Těžké to bylo vůbec pro všechny, včetně paní učitelky. Nikdo nevěděl, co budeme potřebovat, byla před námi jedna velká neznámá,« vzpomíná Klára. Když se ohlíží zpátky, jako nejtěžší nevidí první třídu, ale Lukášův přestup na druhý stupeň: »Nejméně půl roku trvalo, než se s ním poznali i další učitelé a naučili se, jak s ním pracovat.«

Asistentkou ve volném čase

Klára, které je dnes třicet let, je už mnoho týdnů »na neschopence«. Jak sama říká, dosloužilo jí zdraví. Stejně jako většina asistentů pedagoga pracovala na plný plyn a nad rámec svých povinností – Lukášovi pomáhala o přestávkách, věnovala se mu dokonce i ve volném čase. »Lukáš sice není těžký, váží už dlouho jenom dvacet kilo, ale když ho člověk zvedne desetkrát až dvacetkrát denně, je to dřina. Na tuhle práci by se víc hodili muži, ale ty asistentství neláká, protože si moc nevydělají,« posteskne si Klára, která se přimlouvá, aby ministerstvo školství přidalo asistentům na platech. Všem zájemcům o povolání asistenta pedagoga pak také radí, aby si od práce udržovali přiměřený odstup. »To, že ve školství chybí peníze, svádí k tomu dělat věci nad rámec. Záležitosti jako pomoc na toaletu nebo krmení by měl řešit osobní asistent, ale děláme to my, protože jinak by to ve škole prostě nešlo. Já jsem si Lukáše navíc brala i o prázdninách, chodila jsem s ním třeba na koupaliště. Byla jsem vlastně asistentkou neustále. Soustředit se jen na práci asistenta pedagoga je těžké,« tvrdí.

Pro přesné vymezení hranic práce asistenta pedagoga je také učitelka Adámka z 2.B Radka Kučerová: »Ženy v této pozici jsou takové holky pro všechno. Jsou křehké, a přitom se musejí tahat s těžkými žáky. Na osobní asistenci by měl být muž. Rodiče nechtějí, abych jejich dítě celé čtyři hodiny jenom sedělo na vozíčku, ale aby se taky prošlo k tabuli nebo na koberec. Je to pro něj součástí rehabilitace.«

Odměna dle závažnosti postižení

Pomoci by měla novela školského zákona, kterou mají nyní na stolech poslanci. Dokument přesně vymezuje, co je náplní práce asistenta pedagoga. Systémově ale bohužel neřeší náročnost některých postižení. »Podle zákona je jen jeden asistent pedagoga. Je však velký rozdíl, jestli člověk pracuje u těžce tělesně postiženého nebo – aniž bych to chtěla zlehčovat – u dítěte s poruchou učení nebo ADHD. Odměna asistentů by měla být odstupňována podle závažnosti postižení,« myslí si ředitelka Hana Bažantová.

O tom, jak nesystémový je systém přidělování a financování asistentů pedagoga, je skoro zbytečné psát. V Terezíně, kde dva handicapovaní školáci potřebují permanentní asistenci, hradí krajský úřad 0,75 úvazku asistentů (v méně závažných případech je to 0,50), přičemž zbylou část platu hradí asistentkám škola ze svého rozpočtu. Ředitelka Hana Bažantová je ale ráda i za to. »Když požádám krajský úřad o navýšení rozpočtu, snaží se vyhovět. Na spolupráci si nemůžeme stěžovat.«

Pozitivně bere svou práci i asistentka Eva Smejkalová: »Když vidím, že moje pomoc má smysl, jsem spokojená. Jsem tu hlavně kvůli dětem.«  

Článek vyšel v pátém čísle časopisu Škola All inclusive, který vznikl v rámci projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR, jenž je podpořen z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR.