Promlčení na kšeft
Publikováno: 2. 4. 2012 Doba čtení: 3 minutyPan Pavel žije v Plzni. Je mu 42 let, pracuje v potravinářství a vedle volného času tráveného s rodinou ho asi nejčastěji najdete na rybách. Díky událostem, které ho potkaly na začátku letošního roku, si však spíše než příslušník Petrova cechu připadá jako lovená kořist.
Celý příběh začal v roce 1994, kdy si jeho kolega z práce potřeboval koupit novou ledničku. Neměl ale dost peněz a tak se rozhodl, že si půjčí u leasingové společnosti. Potřeboval někoho, kdo se stane ručitelem. „Znali jsme se delší dobu, bylo na něj spolehnutí. Tak jsem mu to tehdy podepsal,“ vzpomíná pan Pavel.
Kolega po nějakém čase změnil zaměstnání a přestali se s Pavlem vídat. Se splácením dluhu však tehdejší Pavlův známý nevydržel a zaplatil jen třetinu z pořizovací ceny. Zůstal tak dluh 15 tis. korun. To ale pan Pavel ještě nedávno netušil. „Vlastně je dost zvláštní, že mě nikdo za celou dobu neinformoval, že by bylo s dluhem něco v nepořádku,“ přemýšlí o situaci Pavel.
O to větší bylo překvapení, když na začátku letošního roku obdržel obsílku od soudu, ve které byl platební rozkaz od společnosti se sídlem v Seychelské republice. Platební rozkaz se vztahoval k dlužné částce 15 tis. korun a dalším 14,5 tis. korunám pokuty a náhrady nákladů řízení. „Nejdřív jsem vůbec netušil, o co jde,“ říká Pavel. Až dalším zkoumáním zjistil původ celého problému a to, že původní věřitel prodal pohledávku právě firmě se sídlem v exotické zemi.
Pan Pavel si nevěděl rady a obrátil se na pracovníky plzeňské pobočky společnosti Člověk v tísni. Spolupracovat s ním začala poradkyně Lucie Routová: „Z platebního rozkazu bylo zřejmé, že úvěr se stal splatným v roce 1997. Promlčecí doba v tomto případě činila 3 roky a vzhledem k tomu, že právo ze splatného úvěru mohlo být prvně uplatněno v roce 1997, došlo k jeho promlčení nejpozději v roce 2000. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat“. Pan Pavel tedy s pomocí poradkyně společnosti Člověk v tísni napsal a podal odpor k platebnímu rozkazu, který odůvodnil promlčením pohledávky. Protistrana svoji žalobu následně stáhla.
Zda celý příběh končí, však není jisté. Může se totiž stát, že zmíněná společnost bude opakovaně podávat žalobu s návrhem na vydání platebního rozkazu a čekat, zda pan Pavel podá vždy ve lhůtě 15 dnů odpor proti platebnímu rozkazu. Pokud tak neučiní, nabude platební rozkaz právní moci a žalovanému tak nezbyde, než přisouzenou částku uhradit. Ukončením případu by bylo projednání soudem s nanejvýš pravděpodobným zamítnutím žaloby z důvodu promlčení pohledávky. Tomu však protistrana zabrání právě stažením po podání odporu proti platebnímu rozkazu a ještě před nařízením jednání.
S podobnými případy se pracovníci společnosti Člověk v tísni setkávají často a mnohdy se jedná i o daleko menší částky. „Různé společnosti spoléhají na neznalost občanů, nakupují promlčené pohledávky a vydělávají na tom,“ konstatuje Lucie Routová. „Jsem rád, že to takhle dopadlo a dostal jsem situaci pod kontrolu,“ uzavírá své vyprávění pan Pavel.
Článek o příběhu pana Pavla byl otištěn v dubnovém čísle Plzeňského rozhledu.