Rozhovor s Janem Kamenickým

Jak a kdy ses vůbec dozvěděl o nadaci? A kdy jsi pro Člověka v tísni začal pracovat? 

Určitě někdy kolem války v Bosně. To bylo nepřehlédnutelné. První úspěšné veřejné sbírky, první snaha vtáhnout veřejnost do „páchání“ dobra. Co se týká vlastní spolupráce, obrovskou roli sehrála náhoda. Já jsem v roce 1996 vedl pro Němce divizi Grundigu, a firmě se nedařilo. Byl jsem roztrpčený, naštvaný na sebe, na Němce, na Grundig, na všechno. V tu chvíli se zcela nečekaně objevila nabídka od Tomáše Pojara, jestli nechci dělat něco úplně jiného. Že Člověk v tísni potřebuje někoho, kdo by se staral o technické věci a zejména o finance, zkrátka finančního ředitele. Já jsem zběhlý elektrotechnik, což v počátcích vypadalo jako pěkná minela. Ale jak se organizace zvětšovala a víc a víc jsme museli řešit, jak a co procesně půjde zvládnout, jaké budeme potřebovat softwarové nástroje, ukázalo se, že ta kybernetika člověku vlastně docela pomůže. Tím často trápím kolegy, že něco nemůže fungovat, protože se to nechová jako systém.

A co zahraniční mise? Kde jste tehdy působili?

Právě že skoro nikde. Měli jsme centrum Sarajevo, ale tam seděl jeden člověk. Pak se za peníze ministerstva vnitra dělaly projekty na návrat českých krajanů ze zahraničí a pracovalo se v Banátu, během roku pak přibyly repatriační programy pro Bosňáky, co měli v ČR dočasný pobyt. Až v roce 1999 přišla Albánie a Kosovo. Ale ještě předtím jsme začali přemýšlet, zda neotevřít romský program – to byla moje idea, byť na začátku poměrně vágně formulovaná. A i když to s financemi nemělo nic společného, romským věcem a navazujícím projektům jsem se věnoval až někdy do roku 2001, kdy organizace hodně poskočila a bylo třeba se plnohodnotně vrátit k financím. Pak mi dal tým nůž na krk, musel jsem si vybrat. Byl jsem rozkročený jednou nohou ve financích a druhou v projektech, z nichž se vyvinuly programy sociální integrace, rozbíhal se program Varianty. Jenže sociální práci by měl řídit někdo, kdo rozumí sociální práci, a vzdělávání zas někdo, kdo rozumí vzdělávání. 

Nárůst Člověka v tísni mezi lety 1997 a 2001 byl dán čím?

Strašně důležitý byl příchod Michaela Luhana, který nám pomohl k americkým penězům. Kolega Američan měl svá specifika, takovej brutální levičák, ale hodně nám pomohl. Měl kontakty a naučil nás psát žádosti o granty. Díky němu jsme získali granty od americké nadace, rozběhly se lidskoprávní projekty, Igor Blaževič začal dělat festival Jeden svět a do toho přišlo Kosovo. Americké finance nám otevřely cestu k dalším projektům a také jsme získali provozní peníze. Díky tomu dnes funguje lidskoprávní oddělení. Umožnilo nám to pracovat dlouhodobě a cíleně, ať už v Bělorusku nebo na Kubě. Takže jsme poprvé přelezli stamilionovou hranici. Oproti dnešku bylo tehdy vlastně strašně snadné ty peníze administrovat. Učili jsme se to pomalu, po kouskách, měli jsme první velké zahraniční partnery a ti najednou chtěli úplně jiný standard reportingu.

Jak jste se s tím popasovali?

Když má organizace na padesát běžících projektů, postačí na to sofistikovaně udělaná excelová tabulka. Když se počet programů blíží stovce, už to přestává stačit. Někdy kolem roku 2004 nebo 2005 bylo zřejmé, že musíme mít jasně sofistikovaný nástroj na řízení financí. To byl systém Navision. U nás je zažitá představa, že největší problém je účetnictví, ale účetnictví až zase takový problém není, jsou to další ekonomické věci spojené s účetnictvím. Sedm set účetních uzávěrek po jednotlivých projektech, ze kterých se potom skládá ekonomicky celek. A ty musí někdo opečovávat, někdo se musí starat, data musejí být nalitá někde v systému. Část těch dat, ten základ, je v Praze, ale doklady vznikají všude po světě. Tohle jsme začali tvořit v roce 2005. Už tehdy jsme si dobře vybrali systém, ale naprosto katastrofálně jsme si vybrali dodavatele systému. Takže během jednoho roku místo abychom byli v totální pohodě, byli jsme v totální depresi. Rozpadl se tým a já byl kousek od odchodu z organizace, s ohromnou ostudou. Ale pak se povedlo najít jiného dodavatele a od konce roku 2008 jsme v pohodě.

Máš pověst toho, kdo pomohl z Člověka v tísni vybudovat dobře fungující organizaci…

Ono na tom něco asi je. Šimon je člověk,který do toho dává nadšení, představu, ale občas potřebuje někoho, kdo mu řekne: Tohle půjde, tohle nepůjde, tohle může jít trošku jinak. A vlastně takhle fungoval i Tomáš Pojar, který byl spíš na ty vize. A oba potřebovali mít vedle sebe někoho, kdo to bude víc stavět jako systém. Samozřejmě tyhle pohledy na sebe někdy narazí. Všichni vždycky milovali Šimona, ale naučit se s ním mít vyrovnaný a vyvážený vztah není úplně jednoduchý úkol. Myslím, že to už máme „naladěný“. Sice to někdy zavrže, ale naladěný to je. Nešlo však jen o finance, šlo vůbec o to, jak řídit organizaci. Během let došlo k několika až dialektickým skokům. A tam na sebe možná trošku narážel můj systematický pohled a Šimonovy metody postupných kroků. Postupné kroky jsou bezvadné, ale v jistou chvíli přestanou stačit. A musí se říct, co si s tím počneme, třeba s výhledem na další čtyři roky. A pak už je třeba vystavit nějaký střední článek řízení. Ze začátku to bylo tak, že byl jeden ředitel a všem ostatním se říkalo  koordinátoři projektů. A ředitel to tak nějak řídil, neřídil každého zvlášť. Pak se najednou objevil Igor se svým festivalem, který se řídil sám, a trošku podobně se začaly chovat lidskoprávní projekty, které spadaly pod Tomáše Pojara. Pak se začala emancipovat humanitární sekce, která byla pod Šimonem. Tak jsme si řekli, dobře, je tady několik sekcí a my budeme jakási čtyřka, která to bude řídit. 

Pár let to takhle fungovalo, že jsme si vystačili čtyři. Pak to ale už nešlo, bylo těch lidí potřeba víc, bylo potřeba, aby se někdo věnoval stavbě organizace. Nějakým způsobem jsme to přeházeli, pak to zase nějakou dobu fungovalo a pak jsme z toho udělali výkonnou radu. Já byl asi vždycky ten, který tlačil: Bacha, teď už to přestává být řiditelný, pojďme se bavit o tom, že je to potřeba přeházet.

Financování ČvT a získávání zdrojů stojí na několika pilířích. Jaké jsou mezi nimi poměry?

Ono se to strašně mění v čase. Úplně jiná situace byla koncem 90. let a úplně jiná je dneska. Zatímco v roce 1997 jsme měli na konci roku páramerických zdrojů, pak sbírku, dvě státní zakázky, nějakou státní dotaci a jinak nic, dnes máme většinu peněz ze zahraničí, konkrétně od vlád USA, Británie, Německa, Švýcarska, to je největší část, to tvoří něco přes třetinu. Asi čtvrtina je z EU a ostatní zdroje jsou výrazně menší balíky: ze státního rozpočtu něco přes 10%, přímé dary necelých 10%, pak tam jsou nějaké agentury, OSN, místní rozpočty. Když se řekne, že dary jsou jen deset procent, člověk si říká, že to je málo, ale pro nás jsou to naprosto klíčové peníze: jsou to vlastně jedny z mála peněz, které jsou úplně volné a s nimiž si můžeme dělat, co potřebujeme. Díky tomu, že máme stabilní a plně funkční privátní fundraising, můžeme ve chvíli, kdy se někde venku stane nějaký průšvih, říct, dobře, uvolňujeme tři miliony, a můžeme začít něco dělat, víceméně ze dne na den. Už nejsme v situaci jako dřív, kdy jsme prosili, abychom dostali nějaké peníze do začátku, že pak vyhlásíme sbírku. My tu sbírku vyhlásíme taky, když je nějaká katastrofa, ale víme, že máme své peníze, které do toho můžeme dát. To je strašně luxusní pozice.

Co se za těch 25 let nepovedlo?

Některé věci se vyvinuly jinak. Konkrétně romské programy. Měl jsem na začátku možná naivní představu, že na těch nešťastných místech, kde jsme začínali dělat, se nám to podaří otočit, přepólovat, vymyslet něco pozitivního, co lidi přiměje, že tam budou chtít žít. To se ukázalo jako úplná chiméra, to nefungovalo nikdy. Lidé měli jedinou touhu – zdrhnout. Ve finále jsme se s tím museli smířit. Matiční nebude ráj na zemi, bude poslední štací a my se budeme snažit pracovat s lidmi, kteří tam jsou, a ty, kdo na to budou mít, se z toho pokusíme vytrhávat. Co se týká zahraničí, nemyslím si, že by tam byl nějaký větší průšvih. Některé mise se ukončily dřív, než se čekalo, třeba Čečna. Rusko prostě najednou zavelelo, že už nás tam nechce, a zrušilo nám registraci. V Íránu po zemětřesení zase usoudili, že těch zahraničních organizací už je moc a že si Íránci pomůžou sami.

Kam se za těch 25 let posunula česká společnost, z hlediska pomoci potřebným, sounáležitosti se světem?

Když se koukneme, kolik česká společnost přispívá na bídu ve třetím světě, a srovnáme to s Polskem nebo východním blokem, jsme naprostí lídři. A řekl bych, že se to příjemně posunulo i názorově. Co je průšvih, že teď to některé politické elity považují za chybu. A cpou do lidí, že je to špatně, že máme svoje evropské hodnoty, české hodnoty. Vůbec nevím, co to udělá. Jestli společnost za ty roky opravdu vyspěla, nebo jestli se řídila osvíceným hlasem, který říkal, že je důležité, abychom se třetím světem zabývali. A když teď politici budou říkat pravý opak, tak jestli se to zase vrátí zpátky, nebo ne. To nevím.

Knihu si můžete zakoupit zde.

25 let Člověka v tísni v obrazech

Datum: 12. 4. 2017   Místo: Česko a svět   Autor: Archiv CvT   

Další