Rozhovor s Ericem De Freitas, osmnáctiletým vítězem venezuelského lidskoprávního filmového festivalu Vamos en Corto

Rozhovor s Ericem De Freitas, osmnáctiletým vítězem venezuelského lidskoprávního filmového festivalu Vamos en Corto

18. 12. 2020

V září 2020 se ve Venezuele konala druhá edice filmového festivalu Vamos en Corto. Před festivalem proběhlo školení v produkci krátkých filmů na téma lidských práv, mírového řešení konfliktů, usmiřování a genderového násilí. Desítky mladých Venezuelanů se na workshopech naučili produkovat audiovizuální materiály a vytvořili krátké dokumentární, animované a hrané filmy, pro které napsali vlastní scénáře.                       

Festival je součástí projektu s názvem ReconciliACCION, který má za cíl otevřít diskuzi na téma kultury míru a lidských práv mezi venezuelskou mládeží. Festival se začal připravovat v roce 2018 společnými silami organizací Oportunidad AC, Mujer y Ciudadanía, Univerzita Monteávila a Člověk v tísni za finanční podpory Evropské unie.

Festivalová soutěž byla rozdělená do tří kategorií: Vamos en Corto (krátké filmy o délce 5-10 minut), Vamos en Microcorto (extra krátké 3minutové filmy), Vamos en Micrometraje (extra krátké filmy o délce 1 minuty). 

Na konci festivalu vybrala porota vítěze: Aislados/Izolovaní od autorů Ericka De Freitas a Josého Miguela Lary, Guerrero od Andersona Rivera, Una carta para ti od Andrei González a Percepciones od Alicie Montaño.

Měli jsme příležitost pohovořit s jedním z autorů Aislados (Izolovaní) Erickem De Freitas, osmnáctiletým studenem z Caracasu. Zeptali jsme se ho na jeho minulost, účast ve festivalových workshopech, zážitek ze soutěže i na jeho budoucí plány. 

Ericku, vyhrát filmovou soutěž mládeže Vamos en Corto je veliký úspěch. V Člověku v tísni jsme za tvůj úspěch velmi rádi a chtěli bychom tě trochu poznat. Mohl bys nám o sobě něco sdělit? Kde žiješ a co studuješ?

Jasně, jmenuji se Erick de Freitas a je mi osmnáct let. Právě jsem dokončil střední školu a před třemi měsíci jsem začal studovat grafický design na Univerzitě Josého Marii Vargase. Také se tři roky účastním kurzu grafického designu, který nabízí centrum pro mládež Don Bosco. Bydlím v centru Caracasu, blízko prezidentského paláce. Je to oblast pro rodiny ze střední třídy. V osmdesátých a devadesátých letech bývala čtvrť bohatší, to se ale změnilo. Dnes jsou tu problémy. Na ulicích se třeba hromadí neskutečné množství odpadků, protože popelářské vozy někdy nepřijedou i celé měsíce. Příčinou je hlavně nedostatečné financování komunálních služeb, v systému proto není dost vozů ani pracovníků, aby ve městě udržovali čistotu.

Jakým problémům a překážkám čelí lidé tvého věku, kteří bydlí v této oblasti?

Největší vliv mají dvě věci. První věcí je zločinnost a druhou nedostatek vody a jídla. Venku nechodím s telefonem v ruce ani nenosím nic, co by vypadalo draze, abych neupoutával pozornost zlodějů. Tam, kde žiju je relativně bezpečno, protože je blízko prezidentský palác, i tak se tu ale občas něco stane, a proto si musím dávat pozor. V této části města nás ale nejvíc trápí ten druhý problém – nedostatek vody a jídla. Dodávky vody třeba často vypnou, což má údajně šetřit vodou, aby se do mohla dodat do každé části země. Ve skutečnosti je ale Miranda, stát, kde se Caracas nachází, jediným z třiadvaceti venezuelských států se stálou dodávkou vody. V některých státech daleko do Caracasu jsou lidé běžně bez dodávek vody i několik měsíců.

Bydlíš se svou rodinou? Co dělají?

Ano, žiju s rodinou – s tátou, mámou a se sestrou. Sestra chodí do základní školy. Táta je manažer v řeznictví a máma je švadlena, opravuje a vyrábí oblečení, a to se pak dál prodává.

Jaké to je žít ve Venezuele uprostřed krize a pandemie?

První týdny po propuknutí pandemie covidu-19 byly hodně uspěchané a frustrující. Příjem z tátova řeznictví hodně klesl, máma celé dny pracovala a vypadala dost vyčerpaně. Moc jsme nechodili ven, protože bez peněz jsme nemohli na nákupy ani na turistická místa. Koukáme se na filmy, abychom na ty problémy nemuseli pořád myslet.

Jak ses dozvěděl o Oportunidad AC a o audiovizuálních workshopech? Čím tě zaujaly?

Skrze centrum Don Bosco jsem se dozvěděl, že Oportunidad AC a Univerzita Monteávila spolu organizují kurz o krátkých filmech. Zúčastnit se ho mi přišlo jako skvělá příležitost, protože jej nabízí Univerzita Monteávila, což je jedna z nejlepších a nejprestižnějších univerzit u nás. Také souvisel s mým studovaným oborem, grafickým designem, tak jsem neváhal a na kurz se zapsal.

Pověděl bys nám víc o centru mládeže Don Bosco, které jsi zmiňoval?

Patří ke kostelu Don Bosco a nabízí velmi levné kurzy s mnoha výhodami. Po dokončení každého kurzu dostanete certifikát a když máte hlad, dostanete i jídlo zdarma. Potkal jsem tam mnoho úžasných lidí a moc mě to tam bavilo.

Vedle studia na univerzitě se účastníš kurzů centra Don Bosco, nebo spolupracuješ s nějakou organizací občanské společnosti?

V centru Don Bosco jsem vedle kurzu grafického designu začal i nový počítačový kurz. Dříve jsem spolupracoval s UNICEF, kdy jsem se podílel na distribuci potravin dětem, které nemají dost jídla. Kromě UNICEF a Oportunidad AC jsem zatím neměl příležitost spolupracovat s dalšími organizacemi.

S kým jsi vítězný krátký film produkoval?

Začali jsme jako pětičlenný tým, všichni přibližně stejně staří. Někdo studoval na střední škole, někdo pracoval. Jeden dříve studoval na univerzitě, ale kvůli svojí finanční situaci musel studium ukončit. Dva museli z týmu odejít kvůli problémům s připojením během lockdownu a kvůli výpadkům vody a elektřiny. Snažili jsme se tým udržet pohromadě, ale pro ně bylo příliš komplikované na produkci filmu dále pracovat. Jedna dívka s námi pokračovala skoro až do konce, pak se ale najednou rozhodla odejít. Nakonec jsem film dokončil jen já a fotograf José Miguel.

Jak jsi přišel s nápady pro film? Co tě inspirovalo?

Vzpomněl jsem si, že jsem viděl film o koronaviru ve Wu-chanu a jak tam lidé kvůli viru trpěli. Z toho vzešla myšlenka udělat film o koronaviru ve Venezuele. Měli jsme i další nápady, třeba téma kriminality ve Venezuele, ale na tom už pracovala jiná skupina. Všichni z našeho týmu si mysleli, že na tom nápadu něco je, a tak jsme se rozhodli téma koronaviru ve Venezuele rozpracovat. Ještě dodám, že nějaké fráze o přístupu Venezuelanů k životu jsem převzal z toho, co mi řekl učitel dějepisu.

Jak probíhala produkce? Ovlivnila nějak proces výroby pandemie?

Když jsme se dohodli na tématu, tak jsme si rozdělili úkoly, začali kontaktovat lidi pro rozhovory a tak dále. Všechno jsme měli naplánované. Věděli jsme, kde chceme natočit záběry a měli jsme kontakty na doktory, se kterými uděláme rozhovory. Pak ale přišel lockdown. S týmem jsme komunikovali přes WhatsApp a snažili jsme se občas i sejít, to ale nešlo, protože se smělo vycházet jen kvůli nezbytným nákupům. Kvůli nestabilnímu připojení jsme se ani nemohli scházet přes videohovory. Během lockdownu jsem připravil scénář a José Miguel se postaral o natočení záběrů. Také měl hovor s lékařem, který mu pověděl o situaci kolem pandemie a dal mu několik rad, jak můžou lidé předejít infekci koronavirem, obzvlášť pak osoby bez přístupu k dostatku mýdla a vody. Informace z toho rozhovoru mi předal. Také jsme si vyhledali informace na webu WHO [Světová zdravotnická organizace]. 

Jaké to bylo vyhrát festival Vamos en Corto?

Pamatuju si, že jsem byl zrovna s kamarády, když mi na YouTube přišlo upozornění, že se vyhlašují vítězové. Ten den jsem se ale nedíval, kdo vyhrál. Další den mi zavolali a řekli mi, že jsem Vamos en Corto vyhrál já. Měl jsem hroznou radost. Potom jsem řekl mámě, že jsem festival vyhrál. Máma mě objala, rozplakala se a řekla, že se naše úsilí vyplatilo. Pak jsem zavolal Josému Miguelovi a řekl mu, že jsme festival vyhráli. Nevěřil mi, řekl že si určitě vymýšlím. Poslal jsem mu to video na YouTube, podíval se na něj, zavolal mi zpátky a říká: „No fakt, my vyhráli, to je paráda!“

Ještě poslední otázka, co je tvým snem a jaké máš plány do budoucna?

To je jednoduché. Chci dokončit studium na univerzitě a pak bych rád pracoval na něčem, co by souviselo s videohrami. Videohry mám moc rád, mají umělecké i kinematografické prvky. To zbožňuju. Vždycky jsem chtěl udělat vlastní videohru, ale to zatím nebylo možné, protože jsem neměl ty správné nástroje. Každopádně nejdřív musím studovat, až pak pracovat. V budoucnu bych chtěl z Venezuely odjet. Ne že bych Venezuelu neměl rád, rád ji mám. Chtěl bych ale vidět svět. Chci se podívat do Evropy, hlavně do Španělska, tam se herní průmysl rychle rozvíjí.

“V těžkých časech se nevzdáváme, vždycky se zase postavíme. Takoví jsou Venezuelci.“
(citace z filmu Izolovaní). 



Autor: ČvT