Rozvojová pomoc České republiky má smysl

Publikováno: 23. 4. 2014 Doba čtení: 7 minut
Rozvojová pomoc České republiky má smysl
© Foto:

Michal Kaplan se v září 2013 stal ředitelem České rozvojové agentury (ČRA). Ta rozděluje prostředky na zahraniční rozvojovou spolupráci ČR. Co chce změnit a na co je naopak pyšný?

Odkud jsou peníze, které ČRA rozděluje?

Peníze, s kterými disponujeme, pochází ze státního rozpočtu České republiky. Letos to je 489 milionů korun, z nichž naprostá většina je určena na realizaci projektů ve 14 partnerských rozvojových zemích. Náklady na administrativu této pomoci jsou pouhých 6,5 % z celkového rozpočtu. ČRA ve spolupráci s našimi zastupitelskými úřady v zahraničí projekty identifikuje, následně formuluje a vybírá realizátory, a pak monitoruje jejich plnění. Těmi realizátory pomoci mohou být jak soukromé firmy, tak nevládní neziskové organizace, ale také státní či akademické instituce.     

Podle nedávného výzkumu veřejného mínění, který zadávala platforma neziskových organizací FoRS, nejvíc lidí, tedy 57 %, chce, aby rozvojová a humanitární pomoc mířila do Afriky.  Kde Česká republika nejvíce pomáhá? Do jakých zemí a sektorů jde nejvíce peněz?

Ze 14 zemí, o kterých rozhodla vláda, se tři nacházejí v Africe. Je to Etiopie, Zambie a Angola. Země, které podporujeme, se dělí na tři skupiny: programové země, projektové země a ostatní země, ve kterých rozvojové aktivity postupně utlumujeme. Mezi tři největší příjemce dvoustranné rozvojové spolupráce vloni patřily Moldavsko, Bosna a Hercegovina a Etiopie. Ze sektorů plyne nejvíce peněz na zásobování pitnou vodou a sanitaci a na zemědělství. Věnujeme se dost i vzdělávání a zdravotnictví, i když se logicky jedná o objemově menší projekty.  

Michal Kaplan, ředitel ČRA

Je nějaká země, kde by se podle vás měla Česká republika v rozvojové pomoci angažovat více?

To je spíše politické rozhodnutí. Výběr partnerských zemí je vždy průnikem politických, ekonomických a rozvojových kritérií. Pokud bych se držel čistě rozvojového pohledu, tak více pomoci si zaslouží chudší země a země, které mají kapacitu naši pomoc efektivně využít. Bohužel to často nejsou jedny a ty samé – čím jsou chudší, tím mají obecně horší kapacitu. Jiný pohled na vaši otázku je, že 14 zemí je pro tak malého dárce, jako jsme my, stále příliš velké sousto.  Pokud bych tedy něco uvítal, tak větší koncentraci naší pomoci do méně zemí.

Jak byste zhodnotil zahraniční rozvojovou spolupráci Česka po půl roce ve své funkci?

Půl roku je krátká doba, nicméně jsem si stačil ověřit, co jsem věděl už dříve. Podle mě rozvojová spolupráce, kterou Česká republika poskytuje, má smysl. Systém a metodiky, které jsme vytvořili, jsou poměrně robustní a řadí Českou republiku mezi vyspělé dárce. To se ostatně vloni potvrdilo, když se Česká republika stala první zemí střední a východní Evropy, která byla přijatá mezi členy Výboru OECD pro rozvojovou pomoc. Samozřejmě, že je stále co zlepšovat. K tomu chci přispět během zbývajících tři a půl roku ve funkci.     

V čem je Česko lepší dárce oproti jiným?

Nejde jen o to, co si myslíme sami, ale hlavně, co slýcháme od zahraničních partnerů. Ti si většinou pochvalují, že česká pomoc je rychlá a levná - jinými slovy, že rozumíme jejich problémům a nabízíme efektivní řešení. A toho bychom se měli držet. Určitě nemáme na to, abychom se vyrovnali velkým dárcům, jako je Francie, Německo či Japonsko ve financování velkých infrastrukturních projektů. Můžeme ale poskytovat své know-how a zkušenosti, včetně zkušeností z vlastní politické a ekonomické transformace, kterou naše země prošla po roce 1989. O tento typ pomoci mají zájem zejména země na Balkáně a ve východní Evropě. Chtějí se tak přiblížit Evropské unii. 

Co jsou z vašeho pohledu největší úspěchy české rozvojové spolupráce?

O těch úspěších jsem už mluvil. Nutno říct, že to zdaleka nejsou jen úspěchy agentury. Za dobrý systém se zasadilo Ministerstvo zahraničních věcí a další resorty. Za výsledky v terénu zase naši realizátoři a diplomaté na zastupitelských úřadech. Dík patří i politické reprezentaci, která v roce 2010 přijala zákon o zahraniční rozvojové spolupráci a která schvaluje rozpočet. Na rozdíl od jiných výdajů státu náš rozpočet v posledních letech nebyl krácen v důsledku ekonomické krize. Přesto stále platí, že zaostáváme za vyspělými dárci – zatímco Česká republika věnuje 11 haléřů z každé stokoruny, tak Rakousko dává přes 30 haléřů a některé skandinávské země dokonce korunu.

Připravujete nějaké změny? Co považujete za největší výzvy?

Na systémových změnách pracujeme společně s kolegy z ministerstva. Mimo jiné připravujeme novou metodiku projektového cyklu, která upřesní role jednotlivých aktérů. Velkou výzvou je vytvořit podmínky pro nové způsoby pomoci, jako jsou přímé příspěvky subjektům v partnerských zemích. To se zřejmě neobejde bez legislativních úprav. A pak je tu otázka personálního posílení, jak v České rozvojové agentuře v Praze, tak zejména v partnerských zemích. Když se bavím se šéfy zahraničních agentur, tak musím anglické číslovky dobře artikulovat, neboť ta česká má 15 zaměstnanců, zatímco moji protějškové automaticky rozumějí, že jich máme 50.      

Kde Česko pomáhá v zahraničí?

Vidíte budoucnost ve větší orientaci na sektorové priority nebo v multisektorovém přístupu?

Mezinárodní dárci se dohodli, že by každý z nich měl počet sektorů snížit a soustředit se jen na ty, kde mají největší přidanou hodnotu. Tím se zabrání duplikacím, které v konečném důsledku dopadají na přijímající země. Tato dělba práce je však vhodná především pro velké dárce. Naopak česká pomoc dosud těžila z toho, že jsme malí a můžeme flexibilněji reagovat na potřeby partnerských zemí. Řada projektů může být udržitelných pouze tehdy, pokud řeší rozvojový problém, jak říkáte, multisektorově. Nevyřešíme problém zdravotnictví, aniž bychom současně řešili přístup lidí k čisté vodě a sanitaci. Nezvýšíme produkci zemědělství, aniž bychom současně nebrali ohled na klimatickou změnu. A tak je to v rozvojové branži se vším.      

Pomáhat může i obchod Česka a rozvojových zemí. Jak vidíte komerční návaznost projektů vy?

Záleží, co si pod komerční návazností představujeme. Prvoplánová návaznost typu "my vám v rámci pomoci dáme x strojů zadarmo a vy si jich y dalších nakoupíte" bohužel nefunguje a i kdyby fungovala, tak by šlo o podporu exportu. A na to má Česká republika jiné nástroje a jiné agentury. Naopak, sekundární efekty a hledání "win-win" partnerství mezi naším rozvojovým působením a působením soukromých firem je žádoucí, tomu se nebráním. V ideálním případě taková synergie zajistí lepší dopady a udržitelnost našich projektů, tj. peněz daňových poplatníků. Musíme k tomu ale nalézt ochotné partnery mezi podnikateli, kteří se nebojí jít do rizika a kteří uvažují spíše o dlouhodobé investici v rozvojových zemích než o jednorázové dodávce nějakého zboží či služeb.  

A co si myslíte o vlivu spotřebitelského chování na rozvoj chudých zemí?

Zlí jazykové tvrdí, že tzv. fair trade je jen dobře maskovaná reklamní kampaň. Ze strany spotřebitelů je to ale důkaz, že se o problémy chudých zemí zajímají a chtějí něco dělat. A to je určitě dobře, neboť pomáhat se dá i jinak, že klasickou rozvojovou pomocí. 

Veřejnost podporuje rozvojovou spolupráci. Z už zmíněného průzkumu vyplynulo, že 75 % lidí chce zachovat nebo dokonce zvýšit vládní rozpočet na rozvojovou pomoc. Zároveň ale veřejnost často říká, že nevěří tomu, že pomoc funguje, že o ní nemá dostatek informací. Čím chcete lidi přesvědčit, že má smysl?

Ty výsledky veřejných průzkumů jsou povzbudivé. Zajímavé by ale bylo zjistit, kolik z těch 75 % lidí by odpovědělo na otázku, zda má český stát dát milion korun na nemocnici v jejich okresním městě, nebo na nemocnici v Africe. Každopádně všechny, kteří chtějí zjistit více informací o naší práci, mohu například odkázat na webové stránky agentury www.czda.cz. Rádi samozřejmě odpovíme na osobní dotazy. Svůj podíl na zvyšování povědomí mezi českou veřejností ale mají i nevládní organizace.

Chcete o české rozvojové spolupráci  vědět více? Přečtěte si bulletin Česko pomáhá vydávaný naší sekcí Rozvojovka. Jeho nejnovější číslo najdete na webu Rozvojovky (.pdf).

Autor: Michala Hozáková a Michaela Těšinová