"Když děláte něco, co tváří v tvář všem těm obrovským průšvihům přece jen může nějak pomoct, tak to člověka strašně nabíjí."
Publikováno: 9. 10. 2018 Doba čtení: 3 minuty
Někteří politici i část veřejnosti o neziskovkách v poslední době mluví jako o parazitech či pijavicích státního rozpočtu. Šimon Pánek, šéf té nejslavnější a největší české neziskovky, Člověka v tísni, to překvapivě bere docela stoicky. „Je mi přes padesát, pracoval jsem v několika válkách a katastrofách, dal jsem tomu čtvrt století velmi náročné, často krizové práce, takže mě to ani osobně, ani pracovně nijak neparalyzuje. A že mě to občas štve, no koho by to neštvalo,“ říká s tím, že je každopádně o veškeré kritice směřované k neziskovkám ochoten diskutovat. „Jsem si totiž velmi jist, že reálná fakta a argumenty hovoří ve prospěch konceptu neziskových organizací a občanské společnosti,“ dodává.
Jak se má v této turbulentní době Člověk v tísni?
Pomineme-li to, že svět je možná v nejhorším stavu od druhé světové války, tak se má Člověk v tísni dobře. Už před mnoha lety jsme se vydali na cestu expertní profesionalizace, což je asi také důvod, proč jsme jednou z nejrychleji rostoucích nevládek v Evropě. Pořád o nás panuje představa, že jsme ti lidé ve vytahaných šedivých svetrech a sandálech, kteří volají: Já dělám dobro, přidejte mi na to! Takoví ti Mirkové Dušínové, kteří pomáhají, protože nic jiného neumí. Taková představa je ale hodně pomýlená. My jsme společnost zaměstnávající asi 1800 lidí, z toho 600 v Česku, rozpočet máme přes dvě miliardy a vnitřně jsme řízeni možná přísněji než klasická firma, protože jsme neziskovka, a kdyby se něco nepovedlo, tak je to v podstatě neřešitelný problém. Pohled do našeho vnitřního fungování by asi byl pro velkou část lidí překvapením. Jsme vlastně složitá, sofistikovaně řízená společnost.
Dvě miliardy korun je poměrně velká částka, jakým způsobem vlastně tyto peníze získáváte?
Stejně jako prakticky všechny neziskovky, i my se snažíme vybírat peníze od lidí a firem, v našem případě jde asi o deset procent našeho rozpočtu. Všechny ostatní peníze soutěžíme. Část na úrovni krajů v České republice, část na úrovni státního rozpočtu, zčásti jde o peníze z evropských strukturálních fondů, které jdou přes Česko, to je souhrnem nějakých dalších deset až dvanáct procent rozpočtu. Celý ten zbytek, tedy asi 80 procent, jsou mezinárodní peníze. Tedy například peníze OSN, Světové banky, EU, případně vlád velkých zemí. Při takových výběrových řízeních donoři specifikují, co chtějí, třeba podporu vzdělávání v severní Sýrii. V takových případech jde o takzvané uzavřené výběrové řízení, kdy vláda osloví vybrané organizace, které v oblasti působí. Existují i otevřená výběrová řízení, ta jsou často na úrovni Bruselu, kdy můžeme podat projekt zaměřený na jakoukoli chudou zemi na světě. Pak proti sobě soutěží třeba 1500 projektů z celého světa, přičemž unie zafinancuje 150 z nich. Jinak na kritiku naší práce občas říkám, že to, co děláme, by samozřejmě mohla plnit i běžná firma. Jen by k penězům od státu nepřidala soukromé peníze tak jako my a navíc by samozřejmě chtěla zisk, takže by na samotnou pomoc nešlo tolik financí. Stát by to vyšlo bezpochyby dráž.
Kontrola vašeho účetnictví je, pokud vím, velmi přísná. Neštve vás, že se u Člověka v tísni kontroluje každá koruna, zatímco u mnoha státních zakázek se penězi plýtvalo a plýtvá?
Tak to by mělo štvát především ty, kteří mluví o tom, že by chtěli být dobrým hospodářem a že by chtěli lépe hlídat státní peníze. Já se za sebe starám o to, zač mohu ručit, tedy abychom peníze používali co nejlépe. Samozřejmě kontroly zatěžují, jen loni a letos u nás dohromady proběhlo či probíhá na sto auditů a finančních kontrol, určitě to pro nás představuje finanční zátěž v podobě statisíců, možná milionu korun ročně. Kdybych o tom mohl rozhodovat, tak bych byl pro to, aby bylo méně kontrol v neziskovém sektoru a více u velkých státních zakázek, také by se asi ušetřilo více peněz ze státního rozpočtu a troufám si tvrdit, že by to bylo přiměřenější, méně jednostranné, kdy nevládky jsou pod drobnohledem a velké státní struktury či firmy realizující zakázky státu pod dohledem, řekl bych, slabým...
Přečtěte si celý rozhovor ZDE
