Vzdělávání dětí s autismem patří k nejtěžším disciplínám speciální pedagogiky

Publikováno: 14. 11. 2014 Doba čtení: 7 minut
Vzdělávání dětí s autismem patří k nejtěžším disciplínám speciální pedagogiky
©

Porucha autistického spektra (PAS) patří k nejzávažnějším vadám dětského mentálního vývoje a dětí s touto diagnózou přibývá. Do 60. let minulého století byly tyto děti považovány za nevzdělatelné. Postupně se situace měnila a do vzdělávacího procesu se začali zapojovat také rodiče. Vznikly speciální třídy, děti se integrují, ale pořád je to málo. Poptávka nadále převyšuje nabídku.

U zrodu první třídy pro děti s autismem v Jihomoravském kraji stála speciální pedagožka Zuzana Žampachová. Od roku 2002 pracuje jako poradenský pracovník. Aktuálně je také metodičkou v projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR.

Vzdělávání dětí s PAS se věnujete od poloviny devadesátých let. Nejdříve jako učitelka, později jako poradenská pracovnice. Zlepšila se za tu dobu diagnostika těchto dětí?

Rozhodně. Přibylo dobrých diagnostiků, mění se pohled na autismus, při diagnostice se využívají speciální testové metody, kterými lze mnohem lépe a detailněji vystihnout problémy dětí. Ale bohužel to stále nestačí. Poptávka vysoce převyšuje nabídku. Mimoto se objevuje řada pseudoodborníků, kteří tvrdí, že diagnostice rozumí, ale jsou schopni »zrušit« i diagnózu stanovenou na specializovaném klinickém pracovišti, kde se autismu věnují dlouhodobě.

Vzpomenete si, kdy jste se poprvé setkala s dítětem s autismem?

S prvními dětmi s autismem jsem se ve své praxi setkala již před revolucí. Tehdy jsem pracovala se skupinou dětí s mentálním postižením a mezi nimi byly dvě děti, které se chovaly zvláštně: nespolupracovaly, nerespektovaly moje pokyny, nedokázala jsem pro ně vytvořit aktivitu, u které by vydržely. Raději se kývaly, jeden chlapec preferoval provázek, který měl stále u sebe, druhý se točil dokola. Z dokumentace jsem vyčetla, že jde o chlapce s autismem, ale moje povědomí o intervenci u takových dětí bylo mizivé, byť jsem byla čerstvou absolventkou speciální pedagogiky. Postupně jsem zjistila, že pokud chci s těmito chlapci pracovat, musím se jim věnovat individuálně a přizpůsobit jim program. Tato zkušenost mne provází stále. Individuálně zaměřené programy, které jsou ušité na míru konkrétnímu dítěti, jsou tím, co by mělo v intervenci u dětí s autismem převažovat.

Byla jste u založení největší české autistické školy v Brně. Můžete popsat, co vás vedlo k této iniciativě a jak se takové zařízení osvědčilo?

V roce 2002 mne odbor školství brněnského krajského úřadu jako krajskou koordinátorku péče o děti a žáky s PAS pověřil výběrem školy, ve které by mohly vzniknout nové třídy pro žáky s autismem. Volba padla na tehdejší Zvláštní školu na ulici Štolcova, neboť ta nabízela oddělené prostory v budově v zahradě se zvláštním vchodem. Toto umístění zaručovalo klidné prostředí pro žáky i pedagogy a také dostupnou možnost pobytu venku. Za těch více než deset let prošla školou řada žáků. Někteří odešli do integrace, někteří studují na středních školách, někteří jsou na internátních školách. Rozhodně tento typ školy má své opodstatnění v systému vzdělávání, o čemž hovoří i stále převyšující poptávka, kterou za současného stavu nelze uspokojit.

Jsou ale rodiče, kteří žijí daleko a do takového zařízení se nedostanou. Spoléhají pak na běžné školy, které jejich děti přijmou. Jak by měl být ředitel na takový požadavek při­praven? Jaké jsou podmínky přijetí takového žáka?

Myslím, že hlavní požadavek je, aby byli ve škole pedagogové, kteří takové děti učit chtějí

a mají zájem se v této oblast­i také vzdělávat. Vzdělávání dětí s autismem je podle mého názoru jednou z nejtěžších speciálněpedagogických disciplín. Dítě s autismem vyžaduje mimořádnou pozornost, velmi individuální pohled, přizpůsobení prostředí a v neposlední řadě velkou trpělivost ze strany pedagoga. Domnívám se, že pedagogové školy hrají opravdu klíčovou roli při vzdělávání dětí s autismem.

Současná legislativa inkluzi žáků s PAS podporuje. Rodiče ale stále narážejí na neinformovaného úředníka nebo nepřipraveného pedagoga. Jaké jsou další překážky začlenění takových dětí?

Zatím jsou u nás jen malé zkušenosti se vzděláváním dětí s autismem. Informovanost a osvěta jsou na nízké úrovni, tím pádem je problém také u řady ředitelů a pedagogů škol. Každé dítě s autismem je jiné. Každé potřebuje trochu odlišnou strategii vzdělávání a to je ten hlavní důvod, proč se stále nedaří ve větší míře tyto žáky efektivně vzdělávat. Existují určité mýty kolem autismu a ty jsou tak zakořeněné, že jejich odbourávání bude ještě dlouho trvat (dítě s autismem nekontaktuje okolí, nemluví, žije ve vlastním světě, je vždy agresivní apod.). Pokud už v konkrétní škole mají zkušenost s žáky s autismem, často je představa, že další žák s autismem bude mít stejné problémy ve vzdělávání jako ten předchozí. Opak může být pravdou. Jiný žák rovná se jiné potíže. To dělá řadě pedagogů problém. Chtějí uplatnit to, co už jim jednou fungovalo, ale to nejde. Dalším velkým problémem jsou deficity v oblasti sociálního chování, které často žákům s autismem brání v plnohodnotném navazování vztahů s okolím. Těmto dětem je třeba vyjít vstříc, hledat varianty přístupu, intenzivně jim pomáhat v navazování kontaktů s dětmi i s dospělými, využívat různé strategie nácviku. To je jedna z nejtěžších oblastí a ve školách se jim bohužel nevěnuje dostatečná pozornost. Důležitou roli v tomto procesu hraje i fakt, že jsou přijímáni společností lépe lidé s viditelným handicapem (člověk na vozíku, se slepeckou holí apod.) než ti, jejichž handicap je na první pohled skrytý (např. lidé s autismem).

Existují specializované třídy na ZŠ pro žáky s autismem?

Specializovaných tříd pro žáky s autismem je v republice celá řada. Jen v Jihomoravském kraji je jich skoro třicet. Ale taková situace není všude. Tyto třídy jsou v drtivé většině zřizovány při školách určených pro žáky se zdravotním postižením.

Jaké jsou nejefektivnější metody výuky? S čím je potřeba u takového dítěte počítat?

U žáků s autismem je míra podpory dána vždy mírou symptomatiky i intenzitou projevů, které mají dopad na zvládání vzdělávacího procesu. Efektivita vzdělávacího procesu je tedy závislá na tom, jak dokáže pedagog pracovat a využít při vzdělávání silné stránky dítěte (např. paměť, dobré vizuální vnímání) a rozvíjet ty slabé, které zpomalují jeho výkon a omezují dítě v dalším rozvoji. V současné době se za efektivní strategie, které jsou uplatňovány také při vzdělávání, považují: aplikovaná behaviorální analýza (ABA) a strukturované učení. Dále jsou hojně využívány různé výměnné komunikační systémy a nácviky sociálního chování a komunikačních dovedností. Tyto metody zásadním způsobem přispívají úpravou prostředí a celkovou podporou žáka k pozitivnímu zlepšení, k efektivnějšímu vzdělávání a celkovému zlepšení dovedností.

Britská psycholožka Patricia Howlin zdůrazňuje, že u dětí s PAS závisí jejich šance prožít plný a nezávislý život na tom, jaké se jim podaří získat formální vzdělání. Toto vzdělání může být vstupní branou k dalšímu vzdělávání a k získání dobrého zaměstnání. Ztotožníte se s tímto tvrzením?

Rozhodně, ale musí to být vzdělávání na úrovni, která je pro žáka s autismem přijatelná a která vede k rozvoji jeho schopností a dovedností. Vzdělání je však jen jedním z mnoha faktorů, které ovlivňují budoucí uplatnění těchto dětí. Důležité je rodinné zázemí, citlivý přístup okolí, rodiče musí mít štěstí na pedagogy a odborníky, se kterými se setkávají v průběhu let, jak jejich děti rostou.

Vzpomenete si za dobu své praxe na zajímavý příběh dítěte, který se vzdělával v běžné škole a pak úspěšně pokračoval i na střední?

Takových případů je celá řada. V kartotéce našeho speciálněpedagogického centra je v současné době přes 1 250 klientů. Někteří z nich jsou dnes studenty vysokých škol a my jsme je poznali v předškolním věku. Někteří z nich už dokonce pracují.

Tak snad jeden příklad za všechny: Chlapce jsem viděla poprvé ve čtyřech letech. Jeho chování bylo velmi problematické, často měl silné afektivní záchvaty, celá řada věcí mu vadila – hluk, větší koncentrace dětí, fyzické doteky... Ve školce byly stále konflikty. Po psychologickém vyšetření se ukázalo, že jeho vývojový profil je tak nerovnoměrný, že některé oblasti jsou oproti věku nadprůměrné, jiné padají až k hranici mentálního postižení. Byl velký problém najít pro chlapce školu, která by ho přijala a dokázala s ním pracovat. Během školní docházky vystřídal tři školy. Na druhém stupni byl integrován s podporou asistenta pedagoga. Neustále se řešily konflikty se spolužáky, drzé chování, nevhodná komunikace s pedagogy. V 9. ročníku nastal opět problém – »kam s ním«. Vývojový profil už nebyl tak nerovnoměrný, chlapec měl na vysvědčení vyznamenání, ale převažovaly u něj specifické zájmy, které nebylo možné uplatnit při vzdělávání na střední škole (sbíral nálepky a kartičky s hokejisty). Nakonec nastoupil na gymnázium. První dva roky byly velmi náročné, ale potom se situace uklidnila, výborně odmaturoval a vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Dnes pracuje v archivu. 

Článek vyšel ve čtvrtém čísle časopisu Škola all inclusive, který vznikl ve spolupráci Univerzity Palackého a Vzdělávacího programu Varianty v rámci projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR podpořeného z ESF a státního rozpočtu ČR.

Autor: Martina Vysloužilová