Zdravý, postižený, každý sám... Prezidentův názor je nebezpečný

Publikováno: 11. 2. 2015 Doba čtení: 4 minuty
Zdravý, postižený, každý sám... Prezidentův názor je nebezpečný
©

Názor prezidenta Miloše Zemana, »že by děti, které jsou určitým způsobem handicapované, neměly být umísťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba«, je kontroverzní, zjednodušující, ale i hodně nebezpečný. Byť můžeme hledat i polehčující okolnosti. Prezident se prostě tváří v tvář dětem v (možná) dobrém stacionáři vyjádřil a sdělil své vidění části rozsáhlého společenského problému. Potíž je nejen v tom, že se názoru dopustil prezident, problémy činí i samotný obsah výroku.

Napsala mi před časem jedna maminka: »Ale já přece nechci nic tak nemožného, já prostě jenom chci, aby naše Adélka chodila do školy tady u nás, s ostatními dětmi.« A následovala obvyklá litanie, ne nepodobná té z pohádky O kohoutkovi a slepičce. Dívenka sedmiletá, nohy, ruce ovládala stěží, mluvit šlo jen s obtížemi, ovšem v matematice malý Einstein. Dětská mozková obrna, tak se jmenovala její diagnóza. Tehdy ji v základní škole nechtěli, protože »neměli podmínky«. Rodiče nakonec vozili Adélku do jiné školy v jiné vesnici. Dnes už chodí na základku do města a – pokud vím – je mezi vrstevníky vcelku spokojená.

Určitě existuje sto a jeden důvod, proč si někdo (i prezident republiky) může myslet, že pro děti obyvatel České republiky je lepší chodit do školy »jen se stejnými«. Zdraví se zdravými. Postižení s postiženými. Například se někdy stává, že dítě s některými druhy postižení má obtížnou možnost prožití úspěchu a (sebe)přijetí vrstevnickou skupinou dětí bez handicapu. Docela často se stává, že běžná škola navzdory všem prokla­macím jinakost prostě »neumí«.

 

Pět procent vyvolených a zátěž na životní pouť

Existuje však tisíc a jeden důvod, proč je pro mládež i dospělé této země lepší, pokud nežijí v uzavřených ghettech »stejnorodých«, ale jsou od dětství otevřeni různosti a rozmanitosti světa. Mezi druhy odlišností, na něž si je třeba zvykat od dětství, jsou odlišnosti vyvolané nedostatkem zdraví. Vskutku to tak pánbůh nebo matka příroda zařídili, že asi pět procent z nás dostane do batohu své životní pouti přibalenou nějakou tu zátěž. Další si ji pořídí během cesty. Jednou Leberovu slepotu, podruhé cystickou fibrózu a potřetí neuronální ceroidlipofuscionózu. Je lhostejné, jak moc složitý je název diagnózy, podstatné je, co svému nositeli přináší. Vedle omezení a znevýhodnění i »dar« jinakosti. Spousta z nás by se bez něj ráda obešla.

Ale ouha – oni dva geniální tvůrci (pánbůh či matka příroda) to zamýšlejí jinak. Školu opustíme a života běh nás posunuje dál. Jednoho potká smrtelná amyotrofní skleróza, stovky zakusí slasti choroby Bechtěrevovy, desetitisíce budou mít co do činění s nemocí pana Alzheimera. Nesmíme zapomenout na dobrý půlmilion dolních končetin, jež postihne »jen« neuropatie kvůli zvýšené hladině cukru v krvi.

Co s námi všemi podobně navštívenými? Vyčlení nás ze školy, z práce, z domova důchodců, z politiky? Budeme ostatním pro smích? Nebo pro soucit?

Nakonec také jeden názor. Sním o zemi, kde se ve školách a domovech pro přestárlé i na veřejnosti nemusí otrocky skloňovat propagandistická hesla inkluze a multikulturality, ale lidé v takové zemi vděčně přijímají jinakost a žijí s vědomím odlišností. Vlastní i těch druhých. Vím, že je nás víc, kteří máme rádi skandinávskou přímočarost a velkorysou toleranci, která už tolikrát byla vystavena zkouškám. Mnozí z nás by si přáli, aby jejich děti mohly v takové zemi studovat. Měli by však vědět, že skandinávský model vzdělávání je vůči lidem s postižením jeden z nejotevřenějších na světě. Není chybou chybu udělat, je špatné v ní setrvávat. Přeji všem, kteří sní o ghettech »stejnorodých«, aby v nich nakonec nemuseli přebývat.

(zkrácená verze článku, který 16. ledna otiskla MF DNES)

 

Co řekl Miloš Zeman o inkluzi

Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umísťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Opakuji neštěstí pro oba, že? Mohl bych to samozřejmě rozvádět, mohl bych mluvit o šikaně, mohl bych mluvit o tom, že rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla, takže učitelé se nemohou věnovat těm, řekněme, talentovanějším dětem. Ale sám se domnívám, a to není žádný rasismus, to není preference nějaké etnické skupiny, že děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě, než tehdy, když jsou zasazeny do komunity.

Dětská krutost je jedna z nejstrašnějších, dětská krutost zvaná šikana je možná ještě horší než krutost dospělých. Když jsou tyto děti takzvaně integrovány, když dochází k takzvané inkluzi, tak jsou oběťmi pohrdání, šikany a tak dále. Hrozně miluju multikulturalismus, já si myslím, že si to vymysleli blázniví intelektuálové z pražské kavárny, kteří nikdy nebyli ve škole, a když, tak do ní nakoukli na půl hodiny a ještě se jim předváděla Potěmkinova vesnice.

Jsem proti inkluzi a vím, že multikulturalisté mě napadnou, že jsem rasista. Vůbec ne. Z hlediska duševní pohody těch dětí je daleko lepší, když budou existovat… ono se tomu říká praktická třída, protože to je méně dehonestující než předchozí známý název. Takže chcete-li znát můj názor, vůbec se mi to nelíbí a jsem proti tomu.

(přesný přepis prezidentovy odpovědi, tak jak ji v Pardubicích zaznamenal Český rozhlas)

 

Jan Michalík je docentem Ústavu speciálněpedagogických studií Univerzity Palackého a hlavním řešitelem projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR.

 

Článek vyšel v pátém čísle časopisu Škola All inclusive, který vznikl v rámci projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR, jenž je podpořen z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR. 

Autor: Jan Michalík