7 let bojů na východní Ukrajině v 7 příbězích

Publikováno: 11. 2. 2022 Doba čtení: 7 minut
7 let bojů na východní Ukrajině v 7 příbězích
© Foto: PIN

Je to již sedm let, co na východě Ukrajiny vypukl ozbrojený konflikt, který lidem žijícím v oblasti způsobuje bolest a utrpení. Kvůli bojům jsou nedostupné sociální a zdravotní služby, zničená infrastruktura a zpřetrhané rodinné vazby. Mnoho lidí bylo nuceno opustit svůj domov.

Od počátku konfliktu bylo zabito více než 3 300 civilistů, přes 7 000 jich bylo zraněno a více než milion lidí byl donucen utéct. Konflikt měl zvlášť zničující dopad na starší generaci lidí. Mnozí z nich neměli kam odejít a během bojů se schovávali celé dlouhé dny ve sklepech svých domů.

Za všemi těmito čísly se skrývají skuteční lidé a příběhy. Zavedeme vás do vesnic podél kontaktní linie a seznámíme vás s Valentinou, Zinaidou, Nadijou, Valentinou, Nadijou a Ivanem, Virou a Antoninou, kteří žijí na poslední aktivní bojové linii v Evropě již téměř 8 let. Klikněte na videa a zobrazte si domovy lidí v 360° formátu.

Valentina (33), Novomychajlovka

Valentina, matka tří dětí z Novomychajlivky, je navzdory těžkostem, kterými její rodina prošla, plná optimismu, i když žije přímo v oblasti, kde se stále střílí. Ona i její manžel byli dlouho nezaměstnaní a jejich dům byl poškozen granáty. Byly časy, kdy byli velmi zoufalí, ale přesto se nevzdali.

"Když to všude okolo nás vybuchovalo, pustili jsme si televizi a objímali se. Neměli jsme žádný sklep, kam bychom se schovali," říká Valentina.

Valentina se stará o své dcery a syna, který je nemocný a potřebuje zvláštní zacházení. Po práci se pečuje o dobytek a pracuje na zahradě.

"Špatní lidé by nemohli mít tak velké krávy jako my!" směje se Valentina. "Naše zvířata a chození na ryby, to je, co mi dělá největší radost."

Psycholog Člověka v tísni pravidelně navštěvuje Valentininu rodinu a díky humanitární podpoře EU poskytuje poradenství pro matku a děti.

Podpořte nás prosím
Chci vstoupit do Klubu přátel

Zinaida (86), Marinka

Zinaida žije společně se svou dcerou Irynou. V jejich domě visí všude na stěnách krásné malby. Obrazy jsou vzpomínkou na Irynina otce, který navzdory svému uměleckému vzdělání pracoval celý život jako horník v jednom z mnoha dolů v okolí Donbasu. Těžká práce se podepsala na jeho zdraví. Zemřel na srdeční chorobu, když Iryně bylo 18 let.

Zinaida měla také těžký život. I ona pracovala v dole, později v zemědělství a starala se o dobytek. Nyní, jak říká, už nemá moc sil. V letech 2016 a 2019 prodělala dva infarkty, ze kterých se stále úplně nezotavila.

V roce 2014, během těžkých bojů v oblasti, se Zinaida s dcerou celé léto schovávala před ostřelováním ve sklepě jejich domu. Pro Zinaidu bylo obtížné vůbec slézt po žebříku dolů. Jakmile se však dostala do sklepa, cítila se ihned v mnohem větším bezpečí. Od venkovního prostředí, kde vzduchem létaly kulky a šrapnely, jí dělilo pouhých deset kroků.

Za posledních sedm let Zinaida a Iryna mnohokrát po bojích opravovaly svůj dům. Pokaždé je přitom nějakou formou podpořili jejich sousedé.

"Před válkou byly všude mezi domy ploty, ale teď žijeme bez nich. Jsme si teď totiž mnohem blíž. Pokaždé když se tady střílí, vždycky k nám někdo ze sousedů zajde a ptá se, jestli je s námi všechno v pořádku. Já zase když uvařím něco dobrého, vždycky se o to se sousedy podělíme. Jsme teď jako jedna velká rodina," říká Iryna.

Kromě sousedů je Iryně a Zinaidě oporou dobrovolník HelpAge, který je pravidelně navštěvuje a pomáhá rodině díky humanitární podpoře EU.

Nadija (68), Družba

Naďa bydlí sama ve vesnici Družba nedaleko města Toretsk. Narodila se sice v Donbasu, ale v Družbě žije celý svůj život. Ani ozbrojený konflikt, který vypukl v roce 2014, nedokázal jí a její rodinu přimět k opuštění jejich domu a jejich vesnice.

"Moji sousedé, můj syn a jeho rodina jsou mi velkou oporou. Moc mi pomáhají," říká Nadija, která je na invalidním vozíku a potřebuje, aby se o ní někdo postaral prakticky každý den. "Tady už nás tolik nezbylo, takže se držíme při sobě jako bychom byli jedna rodina. Není divu, že se naší vesnici říká Družba [což znamená 'přátelství'], jsme tady všichni opravdu velmi přátelští."

I Nadiia v mládí pracovala v zemědělství. Byla to těžká, fyzicky velmi náročná práce, kvůli které má dnes vleklé zdravotní problémy. Roky měla problémy s kolenem a lékaři jí doporučili operaci, po které dostala invalidní důchod. Její příjmy jsou nyní velmi malé a nestačí na pokrytí základních potřeb. Člověk v tísni díky humanitární podpoře EU poskytl Nadii finanční pomoc a syn jí díky tomu mohl nakoupit potřebné léky a potraviny.

"Můj drahý syn mi pomáhá. Bydlí ve vedlejší ulici a pravidelně za mnou chodí. Nevím, jak bych to bez jeho pomoci zvládla," říká Nadiia. "Nosí mi jídlo, léky, pomáhá mi s úklidem a vytápěním domu. Sama ven už bohužel nevycházím. Jen když je venku teplo, mohu vyjet na vozíku a nadýchat se trochu čerstvého vzduchu."

Valentina (62 let), Hladosove

Dům paní Valentiny v Hladošově, kde žije již 50 let, je od roku 2017 v rekonstrukci. Před začátkem bojů býval domovem velké a početné rodiny. Ale poté, co ho v roce 2017 zasáhl granát, Valentininy děti raději odešly. Sama opravu střechy už dokončit nedokáže.

"Byli jsme doma, když náš dům zasáhl granát. Mé vnučce byly teprve čtyři roky a spala v té chvíli v kočárku. Střecha byla rozbitá, takže jsme skrze ní viděli na nebe. Bylo to strašné. Naštěstí jsme to všichni přežili. Teď už je mé vnučce osm," říká Valentina.

Valentina dál sama postupně opravuje dům, vyrábí ovocné a zeleninové zavařeniny a doufá, že se jednou její početná rodina opět sejde u stolu v jejich domě v Hladosove.

Kromě ostřelování se obyvatelé vesnice včetně samotné Valentiny potýkají s nedostatkem pitné vody. Musejí se proto spoléhat na zásobování cisternami, které jim díky humanitární podpoře EU každý týden dodává Člověk v tísni.

Nadiia a Ivan (70 a 78 let), Travneve

Pro Nadiju a Ivana z Travneve je střelba tak běžná, že o tom po sedmi letech dokonce žertují. "Lidé umírají jen jednou, zatímco my trčíme ve sklepě pořád, potom prochladneme a onemocníme," říkají.

Obyvatelé Travneve jsou ve vesnici v mnoha případech izolování, protože tam nejezdí žádná veřejná doprava a chybí i zpevněná silnice. Když potřebují vycestovat, aby si nakoupili potraviny a léky, vyzvedli si důchod nebo navštívili příbuzné, musí se pokaždé domluvit se sousedy, kteří mají auto. Kromě problémů s dopravou a nedostatkem zdravotnických služeb nemá vesnice ani vodovod. Lidé se spoléhají na pitnou vodu, kterou jim díky humanitární podpoře EU dodává Člověk v tísni. Nadiia a Ivan si vytvořili vlastní způsob, jak situaci zvládat. Sbírají dešťovou vodu a tající sníh na mytí a zalévání zahrady. Navzdory všem potížím zůstávají Nadija a Ivan v Travneve a doufají, že už brzy nastane mír.

Vira (80), Svitlodarsk

Datum 22. ledna 2015 si Vira pamatuje, jako by to bylo včera. Byl to den, kdy obyvatelé Svitlodarsku zažili masivní ostřelování své vesnice. V ten samý den se Vira také poprvé setkala s humanitárními pracovníky Člověka v tísni, kteří přijeli do vesnice pomoci. Vira se stala dobrovolnicí a shromáždila okolo sebe tým aktivních lidí, kteří jsou také připraveni nabídnout podporu ostatním. Nyní je v jejím týmu 20 lidí, z nichž každý zodpovídá za určitou část práce . Obyvatelé vesnice je dobře znají a váží si toho, co dělají.

V letošním roce však Vira sama potřebovala pomoc, protože vážně onemocněla nemocí COVID-19. Těžký průběh infekce málem skončil fatálně, ale včasná podpora od jejích kolegů ji zachránila. "Můj tým vynaložil veškeré možné i nemožné úsilí, aby sehnal peníze na léčbu, protože ta byla velmi nákladná. Obraceli se s prosbou o pomoc na různé lidi a humanitární organizace. A ti mě naštěstí podpořili. ACTED mi poskytla peněžní pomoc, která mi umožnila zaplatit léčbu, jinak bych tu nebyla," říká Vira.

Antonina (71), Stanytsia Luhanska

Konflikt na východní Ukrajině připravil Antoninu o to nejdražší v jejím životě - o možnost vidět své nejbližší příbuzné. Už sedm let sní o tom, že obejme svého syna a vnoučata, kteří uprchli do zahraničí.

Stanycja Luhanska, kdysi mírumilovná osada v Donbasu, se nyní nachází na kontaktní linii na východě Ukrajiny. Boje dramaticky změnily život města. Mnoho domů bylo zničeno a většina obyvatel raději uprchla. Zůstali tu převážně starší lidé, kteří se navštěvují a vzájemně si pomáhají.

Kromě sousedů je Antonině oporou dobrovolnice HelpAge Tamara, která ji pravidelně navštěvuje. Společně cvičí, povídají si a také dělají práce kolem domu.

"Jsem šťastná, že jsem nezůstala sama. Ale mým největším snem znovu vidět a moci obejmout svého milovaného syna a vnoučata, kteří teď žijí stovky kilometrů daleko," říká Antonina.

Konsorcium ACCESS

Partneři konsorcia ACCESS v rámci projektu ACCESS realizovaného mezinárodními a národními organizacemi: Člověk v tísni, Médicos del Mundo, ACTED ve spolupráci s IMPACT Initiatives, Right to Protection a HelpAge poskytují s finanční podporou Evropské unie víceodvětvovou humanitární pomoc obyvatelům Doněcké a Luhanské oblasti na obou stranách kontaktní linie na východě Ukrajiny, kteří jsou zasaženi konfliktem.


Autor: Člověk v tísni

Související články