Absolvent afghánské vesnické školy studuje architekturu, jeho spolužák bude učitel biologie

Zajímá mne, jak tato škola funguje, a vzal jsem si za cíl promluvit alespoň s několika absolventy. Jdou po dokončení školy studovat dál, stěhují se do měst anebo zůstávají na vesnici a pracují, jako jejich rodiče, na poli? Školu v Margzáru postavil Člověk v tísni v roce 2010 z prostředků poskytnutých španělskou vládou. Tým Člověka v tísni poskytl učitelům této školy také veškeré vybavení, včetně knih a učebnic, a navíc čtyřtýdenní pedagogické školení zaměřené na využívání nových pomůcek. Školu provozuje vláda a vyučuje se tu od 1. do 12. třídy.

#~gallery-952~#

Hory plné lidí

Cesta do Margzáru trvá celý den a asfaltovaná silnice se brzy mění v kamenitou cestu. Poslední úsek vede hlubokým horským kaňonem, kde auta mnohokrát brodí kalnou říčku. Za kaňonem šplháme vysoko do kopců a občas míjíme vesničany jedoucí na oslech nebo koních. Pastviny, které jsou teď na jaře krásně zelené, střídají hnědá zoraná pole pšenice, která se táhnou po kopcích i v těch nejnemožnějších svazích. V horách žije velké množství lidí a ti, kdo nemají zavlažovanou půdu, musí si pro svou obživu vystačit s „lalmi“ – horskými úbočími zavlažovanými pouze sporým a nevyzpytatelným deštěm.

Škola je v Margzáru jasnou dominantou. Jedna z mála kamenných budov, navíc s pěknou plechovou střechou. Budova je krásná, první dojmy z návštěvy jsou ale smíšené. Jedno dvě okna jsou vysklená, ve třídách na zemi prach a špína, ze skleníku vedle školy vlaje potrhaný igelit a nic se tam nepěstuje. Po žácích ani stopy, přestože zimní prázdniny měly skončit před týdnem. Začíná na nás padat deprese. Škola byla brzy po postavení předána vládě, která ji provozuje, a Člověk v tísni už na ní neměl další vliv. Že by vláda provozovala školu tak špatně?

Osud absolventů

Konečně přichází ředitel školy a můžeme si s ním v klidu promluvit. Ptáme se dost nedůvěřivě na vše spojené s výukou a provozem školy. Proč zde ještě nejsou studenti? Proč ve skleníku nic nepěstují? Proč nedokáží zajistit nutné opravy jako je zasklení oken? Ředitel vysvětluje, že v okolních vesnicích, odkud děti přicházejí, je ještě sníh, cesty jsou špatné, třídy nejsou vytápěné, a proto výuka začne až o týden později. Peníze na údržbu jim vláda nedává a on nechce od rodičů vybírat poplatky, aby je neodrazoval od posílání dětí do školy. Skleník byl minulý rok plně funkční a škola jej opět zprovozní, jen co začne výuka. Připadá nám to jako výmluvy. Realita afghánského venkova je ale natolik odlišná od toho, co známe z Čech, že je potřeba všechno hodnotit obezřetně. Ptáme se na to zásadní: jaké procento absolventů 12. třídy z této školy se dostane na některou z afghánských vysokých škol? Systém zde totiž funguje tak, že na konci 12. roku vzdělávání dělají studenti státní zkoušku, na kterou musí jet do jednoho z provinčních měst. Na základě získaných bodů jsou přijímáni na vysoké školy podle své volby.

Odpověď ředitele se nám zdá velmi nepravděpodobná. Tvrdí, že zhruba 80 % absolventů 12. třídy této vesnické školy se dostane na univerzitu. Navíc víc než polovina z nich jsou dívky. Opravdu prý ve velkém odcházejí studovat do měst. Z této vesnice, která je od nejbližší univerzity (v Mazár-e Šarífu) vzdálena celý den jízdy terénním autem, a to pouze za dobrého počasí. Navíc z vesnice, kde se valná většina lidí živí zemědělstvím a zhruba stejné množství neumí číst a psát. Pokud by to byla pravda, byla by tato škola ve srovnání s jinými středními školami v zemi výjimečná. Vysoký poměr dívek může vysvětlovat fakt, že většina obyvatel vesnice jsou Hazárové, kteří jsou ke vzdělávání dívek obecně otevřenější než jiné etnické a jazykové skupiny Afghánistánu.

Informace od ředitele si ověřujeme u jednoho z učitelů a u dvou žáků školy, které potkáváme ve vesnici. Navíc si domlouváme rozhovor s dalšími dvěma absolventy školy, kteří studují na univerzitě a přijeli sem pouze na zimní prázdniny za rodiči.

Architekt a učitel biologie

Said Amin, student čtvrtého ročníku architektury na kábulské univerzitě a Said Taleb Hosseini, student prvního ročníku biologie pro učitele na univerzitě v Baghlanu, nám potvrzují vše, co říkal ředitel. Vysvětlují nám, že učitelé, kteří na škole v Marghzáru učí, jsou opravdu dobří. Vystudovali střední školy v Íránu, kam v minulosti uprchli před občanskou válkou a vládou Talibanu, a nyní zde hluboko v afghánských horách připravují studenty na státní závěrečné zkoušky, aby mohli studovat na univerzitách.

#~gallery-951~#

Said Amin začal chodit v Marghzáru do „školy“ ještě dávno předtím, než zde skutečnou školu Člověk v tísni postavil. S vyjímkou doby, kdy chodil do 12. (poslední) třídy, probíhala ještě výuka ve stanech. Přesto podle jeho slov byli učitelé vždy připravení, chodili včas a dodržovali výukové osnovy. Dny zameškané kvůli špatnému počasí vždycky nahradili později. Během posledních tří let jeho docházky do marghzárské školy prý Said Amin spolu s dalšími spoužáky odjížděl na zimu do Mazár-e Šarífu. Navštěvovali tam tříměsíční zimní kurz, kde se připravovali na státní zkoušky. Za kurz museli platit, buď z toho, co si vydělali vlastní prací nebo z toho, co jim dali rodiče. Když se ptáme na zaměstnání rodičů, Said Amin i Said Taleb Hosseini shodně odpovídají, že matky jsou v domácnosti, otcové pracují na polích. Nikdo z rodičů neumí číst ani psát.

Ptáme se, jaký typ rozvojové pomoci by podle jejich slov Margzár ještě potřeboval. Za poslední roky zde Člověk v tísni kromě školy postavil také kliniku, komunitní pekárnu, několik domků pro lidi postižené povodněmi, založil množství sadů a pomáhal místním zemědělcům zvyšovat výnosy zaváděním novějších technologií. Said Amin, student architektury, všechny tyto věci oceňuje. Říká, že jsou pro fungování Margzáru i okolních vesnic zásadní. Na otázku, co ještě chybí, odpovídá, že by si přál, aby byla do jeho vesnice vybudována lepší silnice. Špatná dostupnost je podle jeho slov hlavní problém, který brání dalšímu rozvoji. Jako další nápad uvádí stipendia pro chudé studenty z vesnic na univerzitách. Ze zkušeností obou absolventů je zřejmé, že život univerzitního studenta z chudé rodiny není lehký.

Said Taleb Hosseini říká, že až dostuduje, vrátí se do Margzáru a bude tu učit na škole přírodní vědy. Chce pomoct dalším generacím marghzárských dětí dostat se na univerzitu. Said Amin říká, že on bude žít s manželkou v Kábulu a na dálku podporovat své rodiče a příbuzné žijící v Margzáru, pokud se mu podaří najít dobrou práci. Jako architekt by na vesnici práci nenašel.

Úspěch margzárských studentů není možné přičítat jen tomu, že zde byla postavena škola. Klíčem k úspěchu jsou zde zřejmě dobří učitelé a motivované rodiny. Proč je právě tato vesnice ve srovnání s jinými vzděláním téměř posedlá, není tak snadné zjistit. Zdá se, že za tím stojí zejména dobré vzdělání, kterého se dostalo učitelům v Íránu. Do detailnějšího pátrání se již nemáme čas pouštět a musíme se vydat na cestu zpět. Máme radost, že i přes nepříliš přesvědčivé vedení školy se zdá, že díky kvalitním učitelům plní škola svůj účel velmi dobře.