Aleppo od obklíčení dělí jen několik set metrů

„Už to dál nejde. Od konce loňského roku sem každý den dopadne několik desítek barelových bomb, sudů naplněných trhavinou, a my jen den za dnem počítáme nové mrtvé. Všichni moji příbuzní už utekli, manžel zemřel při bombardování minulý rok v květnu. Jsme závislí na pomoci zvenčí, ale té je stále míň a míň,“ líčí situaci Samar, čtyřicetiletá matka čtyř dětí, jedna z milionů obyčejných lidí, které válka v Sýrii sužuje již čtvrtým rokem. „Do Aleppa se poslední měsíce lze dostat jenom dvakrát za den, brzy ráno a za soumraku. Tehdy ustává na hodinu nebo dvě nepřetržitá dávka ostřelování a bombardování,“ pokračuje žena ve vyprávění. „Člověk jen musí sledovat oblohu, aby se nevydal pod helikoptéry, které vražedné barelové bomby pouští, kam se jim zachce. Tehdy lidé z města utíkají, tehdy se sem dostává několik kamionů s pomocí, která ale vůbec nestačí pro všechny,“ dodává.

Aleppo, druhé největší syrské město, ve kterém před válkou žily tři miliony lidí, dělí od obklíčení jen několik set metrů. Do opoziční armádou kontrolovaných území vede jen jedna poslední silnice ze severu, ostatní cesty a frontové linie kontroluje armáda prezidenta Assada. V částech města pod správou opozice žil před půl rokem milion a půl lidí, dnes jich tam zbývá podle odhadů nějakých 300 tisíc. Ti nejchudší, kteří nemají kam jít – třeba Samar.

Většina pod hranicí chudoby

Lidem nejen v Aleppu schází především zdravotnická pomoc. Jen třetině raněných nebo vážně nemocných se dostane ošetření, přes tři roky se víceméně neočkuje a chronicky nemocní jako diabetici nebo kardiaci umírají po stovkách bez přístupu k lékům. Polovina nemocnic je zničená, dvě třetiny žen rodí doma nebo v opuštěných budovách. Bez domova je ted každý druhý Syřan – šest a půl milionu lidí přežívá uvnitř země v původních budovách škol, farem, továren nebo jen tak pod širým nebem. Další téměř tři miliony uprchly přes hranice. Celých 10,8 milionů lidí, 59 % populace, potřebuje urgentní humanitární pomoc. Ta se však dostává jen necelé polovině z nich. Země je zpustošená a vyrabovaná, o práci tu přišlo 80 % lidí a 3 ze 4 Syřanů teď žijí pod hranicí chudoby. Ceny všeho stouply několikanásobně a všeho je nedostatek, lidi si nemají jídlo a další nejnutnější věci za co kupovat. Rozprodali vše, co šlo a většina nemá žádný pravidelný příjem.

#~gallery-798~#

Kromě zdravotní péče lidem chybí hlavně jídlo. Válka zničila zemědělství a sucha ničí i zbytek úrody. Vody je nedostatek i kvůli rozbombardované infrastruktuře. „Voda nám teď teče jednou za deset dní, několik hodin. Snažíme se natočit jí vždycky několik kanystrů, se kterými pak musíme hospodařit. Chodíme také do starých studen, ze kterých se snažíme vyčerpat zbytky vody. Je špinavá, ze dna, ale když je nejhůř, musíme ji i pít,“ popisuje situaci v Aleppu Samar. Voda je navíc strategická pro válčící strany, bojují o vodovodní rozvodné stanice a čistírny. Snaží se zamezit dodávkám vody na znepřátelená území a celé systémy pak někdy nezvratně poničí, jako se tomu stalo i v Aleppu.

Selhání světové diplomacie

V Sýrii teď proti sobě válčí režimní vojska, opoziční armáda sestávající z mnoha jednotlivých brigád a Islámský stát (IS), extremistická skupina původně napojená na al-Káidu. Ta sem přišla vloni a nyní ovládá více než třetinu území. Tu dobyla především díky zbraním, které ukořistila při okupaci části Iráku letos na jaře. Assadův režim kontroluje více než polovinu Sýrie a zbytek Syřanů žije na místech spravovaných opozicí. IS vyhlásil na konci června na území, které ovládl v Sýrii a Iráku, chalífát a nastolil zde vlastní tvrdou správu. Řídí veškerý život – od výběru daní, zásobování potravinami, přes školství až po jurisdikci. Netoleruje žádné jiné náboženství vyjma sunnitského islámu. Křesťané, šíité a další náboženské menšiny mají na výběr buď útěk, konverzi, nebo placení obrovských daní. Nesmí se veřejně modlit ani dávat na obdiv znaky svojí víry – ale i tak jsou hromadně a veřejně popravováni. Nastolený právní systém umožňuje sekání rukou za krádež, uvalení do vazby nebo i popravu za kouření cigaret, nedostatečné zahalení žen nebo práci v pátek, kdy se všichni musí povinně modlit. Dodržování příkazů pak kontroluje tajná policie.

Syřané v chalífátu tu tak žijí pod obrovským útlakem, na územích spravovaných opozicí zase pod nálety vládních stíhaček, na režimních částech země pod rukou diktátora. Na výběr moc nemají a všichni si přejí to jediné – konec války a do té doby pomoc. Mezinárodní humanitární pomoc OSN se přitom na polovinu prostoru, který nekontroluje vláda v Damašku, přes tři roky prakticky nedostávala. Radě bezpečnosti OSN se nedařilo přes blokády Ruska a Číny prosadit rezoluci, která by umožnila pomoc všem lidem bez rozdílu. Světová diplomacie tu selhala. Až v červenci letošního roku se situace změnila. I na územích mimo kontrolu Assadova režimu začíná proudit první dodávky pomoci OSN. Do té doby byl především sever země závislý na pomoci několika nevládních organizací.