Alibistické etudy aneb obchod s chudobou

Publikováno: 6. 8. 2018 Doba čtení: 4 minuty
Alibistické etudy aneb obchod s chudobou
© Foto: ilustrační foto

Příběh mediálního a následně profesního odstřelení parlamentního asistenta šéfa TOP 09 a jihočeského člena ODS Jana Zedníka odkrývá bezbřehost i sílu zkratky „obchod s chudobou“. 

Pro připomenutí, Jan Zedník koupil s partnery přes stovku bytů v Mostě a okolí a ty pronajímal, za plus mínus obvyklé nájemné. S nájemníky jednal slušně, společenstvím vlastníků bytových jednotek platil, byty udržoval. Alespoň žádné z investigativních es nic jiného nevyšťouralo a zbyla zajímavost, že jde o člena ODS a zároveň asistenta šéfa TOP 09 Pospíšila. Zedník dostal od veřejnoprávního Rozhlasu nálepku Obchodník s chudobou a jak ODS, tak Pospíšil ho bez sentimentu hodili přes palubu.

Chtějí-li se novináři i čtenáři dojímat nad nájemným u pana Zedníka, pojďme se společně dojmout nad opravdovým těžením chudých rodin, které nastavuje politika. Jde o poplatky za vymáhání, systematické přehlížení obětí kriminálních struktur a opravdu špinavé způsoby podnikání v bydlení.

Vymáhací průmysl si v segmentu drobných pohledávek na poplatcích u rodin účtoval dosud přes 15 miliard ročně, kdy 30 procent všech exekucí tvoří dluhy do 2000, dalších 20 procent dluhy do 10000. Jakým podílem profitují z dluhů za komunální poplatky, nájmy a pokuty politici, kteří zároveň ovládají rozhodování o způsobu vymáhání, není dosud plošně analyzováno. Jednotlivé známé případy naznačují, že jde o rozšířenou lokální praxi. Celý zhovadilý systém pak nastavila pochopitelně politika vládní, kdy někteří politici po odchodu z vlády začali hned zadlužené rodiny těžit. Část vymáhacího průmyslu vrací vytěžené peníze do politiky.

Druhou potíží v osobním žebříčku jsou kriminální struktury těžící příležitosti z orgánů nečinných v trestním řízení a z neschopnosti rodin dosáhnout na ochranu a podporu. Lichváři s licencí, kteří jsou propojeni s vymáhacím průmyslem a lichváři bez licence s pádnou rukou, automaty, prodavači heroinu a výrobci perníku, pasáci a kořistění z práce načerno. Policie na úrovni okresů má málo lidí na drogovou kriminalitu. Vzhledem k vysoké výši trestní sazby za výrobu a distribuci drog všudypřítomné varny neřeší policie na obvodních odděleních, zároveň celostátní útvary se o panelákové vařiče z Ústí nebo Šluknova nezajímají. Všudypřítomné varny znamenají všudypřítomné sjeté děti a všudypřítomnou majetkovou kriminalitu. Ta trápí sousedy, ti požadují politická řešení. Politici pak hrají plácanou s oblíbenou kartou „Vyženeme potížisty z města“ místo toho, aby zajistili regulaci drogové scény, omezili hazard, represi dali nějaký udržitelný význam, podporovali prevenci a zařídili co nejlepší vzdělávací systém ve městě.

Těžení z bydlení je problém až za byznysem bílých límečků z vymáhacího průmyslu i za organizovaným zločinem. Objemově státní sociální podpora, která teče přes příjemce s nárokem na podporu k majitelům nemovitostí, není tolik peněz na to, že to zajišťuje bydlení pro cca 200 tisíc domácností. Situace 48 tisíc z nich je taková, že potřebují vypodložit rozpočet doplatkem na bydlení. Necelých 9 tisíc doplatků bylo vypláceno v před rokem na ubytovny, necelé 4 tisíce do domovů pro zdravotně postižené. Majitelům bytů přistály na účtu doplatky ve 33 tisících případech. Majitele těchto 33 tisíc bytů nejde bez dalšího onálepkovat jako obchodníky s chudobou. Je mezi nimi mnoho těžařů s pochybnou praxí, byty otřesné úrovně s otřesně drahým nájmem, majitelé, kteří tunelují společenství vlastníků tím, že nájemné inkasují, ale společné náklady neplatí, kteří vymáhají po rodinách bezdůvodně extra peníze, kteří šikanují nájemníky, vypínají vodu a teplo, neplatí dodavatelům. Ubytovny jako samostatná kapitola by mohly asi být dražší než byt, protože u takové služby bývá jistá míra průběžné neobsazenosti a vyšší opotřebení. To ale není úplně česká praxe, tady se jedná obvykle o velkokapacitní, trvalé, drahé, prostorově nedostatečné bydlení bez možnosti soukromí. Obvykle holý prostor 4x3 metry, sdílené sociálky, kuchyňka na chodbě a cena je stanovena tím, co úřad zaplatí. Leckde byznys v ubytovnách provozují obce.

Je potřeba nezapomenout na 74 tisíc lidí, kteří jsou podle úřadu práce úplně bez přístřeší a tedy bez příspěvku a kteří by v ideálním případě měli peníze na bydlení od státu dostat, protože to by znamenalo, že mají něco blížícího se domovu.

I přes darebáctví páchaná v bydlení je státní sociální podpora základním pilířem zajišťujícím bydlení, i pro oběti vymáhacího průmyslu a organizovaného zločinu. Je nesmysl řešit těžení doplatku na bydlení tím, že se rodinám peníze na bydlení seberou. Tématizovat bezhlavě vše spojené s bydlením chudých jako obchod s chudobou pomáhá politikům destruovat finanční pilíř, na kterém sociální bydlení v ČR musí i nadále stát.  

Autor: Jan Černý

Související články