Bál jsem se pašeráků i na moři. Nejhorší ale bylo opustit rodinu, říká Afghánec Sadik
Publikováno: 24. 11. 2015 Doba čtení: 4 minuty
Třiadvacetiletého Afghánce Sadika Nawaliho jsem potkal v makedonské Gevgeliji u hranic s Řeckem. Spolu s kamarády Majidem, Hamidem a Mohsenem čekal v táboře na vlak, který je měl převézt přes celou zemi k srbským hranicím. Sadik pochází z Kandaháru na jihu Afghánistánu, kde žil s rodiči a dvěma malými bratry. Na kandahárském letišti pracoval pro velkou stavební firmu a jako manažer měl na starosti shánění nových zakázek. Jeho firma pracovala i pro americkou vojenskou základnu.
Jenže to se nelíbilo zdejší buňce Talibanu a po postupném stahování amerických a spojeneckých vojsk z oblasti se objevily první výhružky. "Třikrát mi vyhrožovali, že mě zabijí. Dvakrát po telefonu a jednou přišli osobně do blízkosti našeho domu. Varovali mě, ať okamžitě přestanu pracovat pro vojenskou základnu nebo mě zabijí. Prostě jim vadilo, že jsem pracoval pro Američany," vzpomíná Sadik.
Před výhružkami Talibanu se nešlo schovat
Před zastrašováním se přitom nešlo schovat. "V místě, kde žije má rodina, se všichni znají. Každý si může snadno zjistit, kdo pracuje pro americkou armádu nebo třeba pro vládu," vysvětluje. Ostatním členům rodiny prý Talibanci nevyhrožovali. "A já jsem to doma ani neřekl, protože kdyby se to rozkřiklo, dostala by se rodina do velkých problémů," říká Sadik.
Mladý Afghánec se situaci rozhodl vyřešit tím, že odejde ze země a rodině oznámil, že se vydává na cestu. "Otec nebyl rád, ale po pár dnech mi popřál šťastnou cestu. Teď občas zavolám domů, že jsem v pořádku," líčí Sadik a dodává, že chce rodinu co nejdříve dostat do Evropy.
#~gallery-1362~#
V Evropě mám šanci být občanem
A proč míří do Evropy a nezůstane třeba v sousední zemi? "V Evropě mám šanci být občanem. V Íránu nebo Pákistánu budu pořád jen uprchlík," vysvětluje Sadik. Jeho cílem je Rakousko, které je podle něj první zemí na cestě, kde jsou skvělé podmínky k životu. "Hodně lidí, kteří tam odcestovali, jsou teď šťastní. V zemi osobně nikoho neznám, rád bych se uchytil ve Vídni," říká.
Ale zpět na za začátek cesty, na které už Sadik se svými přáteli strávil měsíc a půl. Mladící si zařídili víza do Íránu a do země odcestovali autobusem. Z Íránu do Turecka to trvalo dalších deset dní. První velkou překážkou byla hranice mezi Íránem a Tureckem. Tam se poprvé setkali s pašeráky. "Je to nebezpečná cesta. Museli jsme v kuse jít 15 hodin. Vyšli jsme v 8 hodin večer a na místo dorazili v 11 dopoledne. Stálo to 3000 dolarů," líčí Sadik.
1500 dolarů za místo ve člunu
Další obzvlášť obtížný kus cesty na ně čekal mezi Tureckem a Řeckem. "Na malém člunu bylo namačkaných 28 lidí. Hodně jsem se bál, protože byly vysoké vlny a je velká šance, že se utopíte," popisuje plavbu mezi Tureckem a Řeckem s tím, že musel za místo v člunu zaplatit 1500 dolarů. Celá cesta bude podle Sadika stát 7 až 8 tisíc dolarů.
Podle Sadika hodně záleží na tom, kolik času trávíte v jednotlivých městech. Hodně peněz jsme utratili například v Turecku za jídlo, pití a ubytování. "Víte, já mám dost peněz, abych mohl spát v hotelu nebo si koupit jídlo. Jiní cestují daleko skromněji. I tak jsem ale v Turecku týden spal v parku nebo na pláži. I v Aténách jsme tři dny spali v parku," říká a vysvětluje, kde na nákladnou cestu sehnal peníze. "Pracoval jsem pro Američany, takže jsem měl daleko vyšší plat, než průměrný Afghánec. Všechno jsem si poctivě vydělal a našetřil."
Sadikův plán je teď co nejrychleji dojet do Rakouska, bojí se především zimy, která má během pár dní přijít. "Čím více jsem se blížil Evropě, tím jsem se cítil lépe. Od Makedonců je pěkné, že nám nabídli jídlo, pití a místo k odpočinku. Teď si jen přeji, ať mě nechají jít dál," říká Sadik, který v registračním kempu tráví už čtyři hodiny.
Rakousku mohu nabídnout talent, aby to byla ještě lepší země
Při čekání na vlak je i čas rekapitulovat. "Bylo hrozné jít 15 hodin z Íránu do Turecka, velmi jsem se bál na člunu z Turecka do Řecka, ale nejhorší na celé cestě je opustit rodinu," říká Afghánec. Teď se nejvíce bojí deportace. "Náš prezident prý požádal německou kancléřku, aby do Afghánistánu vrátila všechny mladé lidi. A to je špatné. Za cestu jsem utratil hodně peněz, riskoval život a když se vrátím do Afghánistánu, budu začínat od nuly," přemýšlí Sadik a říká, že si jen přeje žít v Evropě a mít základní lidská práva.
"Jako první bych se chtěl naučit jazyk, abych se mohl stát součástí společnosti. Rád bych také studoval a pak začal pracovat. Pro Rakousko mohu udělat jediné, využít svůj talent, aby to byla ještě lepší země," uzavírá Sadik.