Barvy, klíče i stará fotografie: příběhy Ukrajinců, kteří museli kvůli válce opustit svůj domov
Publikováno: 12. 3. 2026 Doba čtení: 5 minut Sdílet: Sdílet článekKdyž lidi na Ukrajině před čtyřmi lety vyděsily výbuchy, začali si ve spěchu balit věci. Mnozí se soustředili jen na ty nejdůležitější předměty a drobnosti, k nimž měli citový vztah – mysleli si totiž, že se brzy vrátí. Pro mnohé to ale bylo naposled, kdy svůj domov viděli. Dnes tyto drobnosti, poschovávané mezi oblečením a věcmi každodenní potřeby, spojují rodiny jako neviditelná vlákna s místy, která stále považují za ta nejšťastnější na světě.

Nadále vyprávíme příběhy o lidech a o předmětech, které pro ně symbolizují domov. Vyprávíme o neuvěřitelné síle jít dál. O odvaze začít znovu.
U příležitosti čtvrtého výročí celoplošné ruské invaze na Ukrajinu uctíváme památku těch, kteří byli zabiti, těch, kteří zůstali, a všech, jejichž životy válka navždy změnila.
Barvy, které pomohly začít znovu od začátku
V autě, které ve spěchu opouštělo okupovaný Berďansk, se tísnilo několik lidí se svými věcmi i domácími zvířaty. Místa bylo tak málo, že se domluvili, že si s sebou vezmou jen to nejcennější. Maryna si vzala své barvy. Do dvou krabic se jí vešel celý její předchozí život — a zároveň všechno, co potřebovala k novému začátku.
„Pak přišly na řadu ručně malované hrnky, konvice, hračky. V jádru mého podnikání tkví myšlenka, že proměňuju obyčejné předměty ve zdroje světla, harmonie a krásy v každodenním životě,“ říká Maryna.
Díky podpoře amerických občanů jsme Maryně pomohli udržet její podnik i po přesídlení. Symbolicky právě ze Spojených států získala Maryna svou první mezinárodní objednávku — sadu skleněných objektů zdobených vlčími máky.
Adresa, kterou nelze vymazat z paměti
Na jaře roku 2022 musela lékařka Anastasija opustit své rodné město Vovčansk. Přestože se podařilo část jejího drahého lékařského vybavení po osvobození města odvézt, její klinika byla zcela zničena. Se svým týmem tak musela začít úplně od nuly.
První nové pracoviště otevřeli v centru Charkova a později přidali další pobočku. Anastasija si dodnes schovává vizitku ze své úplně první kliniky.
„Je na ní moje příjmení a naše první adresa. Místo samotné už prakticky neexistuje, ale vizitka mi zůstala. Připomíná mi celou cestu, kterou jsme mezitím prošli,“ říká lékařka Anastasija.
Nová klinika – symbolicky nazvaná „Ridni“, tedy „Blízcí“ – dnes pečuje asi o 7 000 pacientů. Díky grantovému projektu podpořenému americkými občany jsme Anastasiji pomohli pořídit speciální lednici na vakcíny, která dokáže udržet potřebnou teplotu až tři dny i během dlouhých výpadků elektřiny.
Domov je tam, kde fungují kamna
Pro někoho jsou domovem čtyři stěny. Pro Vasyla je to jeho pes Ljusja, pár slepic a motorová pila. To vše si vzal s sebou, když opouštěl Ševčenkove v Sumské oblasti, pouhé dva kilometry od ruské hranice. Po neustálém ostřelování a ničení místních domů se nakonec přestěhoval do Bohoduchivu v Charkovské oblasti.
„Slepice na zadním sedadle, Ljusja v náručí — a jelo se,“ vzpomíná tento nezdolný devětašedesátiletý muž, který v roce 1986 pomáhal zakrýt reaktor v černobylské jaderné elektrárně.
Zima na Ukrajině je dlouhá — v kamnech se topí od listopadu do března. S podporou Evropské unie jsme Vasylovi poskytli finanční pomoc na nákup paliva. Ještě před mohutným sněžením si tak stihl objednat nákladní auto plné dřeva.
Díky tomu bude mít ve svém současném domově teplo. Dřevo do kamen si už dokáže nařezat sám — jeho motorová pila je vždy připravená.
„Každé jaro myslím na návrat domů“
Ljudmylin pokoj je dokonale uklizený. Všechno má své místo a parapet je plný květin v květináčích. Dělá všechno pro to, aby si v pokoji na ubytovně vytvořila pocit pohody a útulnosti – chce, aby se alespoň trochu podobal jejímu domovu v Charkovské oblasti.
Ukazuje nám malou tašku, kterou si tehdy narychlo sbalila: pantofle, spodní prádlo, oblečení — a tu nejcennější věc: portrét svého zesnulého syna Denyse. Tato fotografie a také klíč od domu, který neustále nosí v peněžence, jsou ona tenká vlákna, která ji pojí s domovem.
„Každé jaro přemýšlím, že se vrátím. Ale vím, že kdybych odjela, možná bych se už nikdy nevrátila. Nedávno zasáhl dron jeden dům — umřely v něm tři malé děti a jejich otec. Hryhorije jsem znala. Byl z naší vesnice a nedávno si koupil dům v Bohoduchivu, aby byl dál od hranic. Je to jen patnáct kilometrů,“ říká Ljudmyla smutně.
Ljudmylin pokoj je dnes už po renovaci, ale její první dny na ubytovně byly těžké. Rodiny žily ve stísněných podmínkách a budova byla stará a zchátralá. Díky českým dárcům podporujeme tuto ubytovnu od prvních dnů války — dodáváme hygienické balíčky a domácí spotřebiče a financujeme opravy.
Co zůstává po troskách
Serhij je vysloužilý bojový veterán. Ani jeho zkušenosti ho ale nepřipravily na to, co se odehrálo v jeho rodném Vovčansku – byl to pro něj šok.
„Ani v Afghánistánu jsem nic takového neslyšel. Zůstali jsme ve sklepě až do šesti ráno a nevycházeli ven. Když jsem pak vyběhl ven, nebyl tam plot ani sousedi. Všechno shořelo,“ vzpomíná.
Když už musel odejít, nevzal si s sebou téměř žádné oblečení ani osobní věci. Říká, že v tu chvíli prostě „vypnul“. Z předchozího života mu zůstaly jen klíče od zničeného domu jeho dcery a jeho domácí zvířata — kočka Muška a želva Lola.
Dnes sdílí jeden byt v Charkově čtyři lidé: Serhij s manželkou, jejich dcera a vnučka. Nájem i energie jsou drahé — jen za služby zaplatí až 7 000 hřiven měsíčně.
Díky financování švédské vlády jsme Serhijově rodině pomohli uhradit účty za energie. Díky tomu mohli překlenout nejchladnější měsíce, kdy želva Lola neustále hledala teplé místo u radiátoru.
Rodinné recepty na přežití
Na první pohled je to obyčejná rodinná fotografie před vzorovaným kobercem: matka a dcera mají sladěné šaty. Oksana je ušila speciálně kvůli tomuto focení celé jejich šťastné rodiny. Fotografii si vzala z domova v Mariupolu — jako tichou připomínku života před válkou.
Jeden člověk na snímku už ale nežije. Oksanin manžel Ihor prošel dvojím peklem — Azovstalem i zajetím — a později se znovu vrátil do řad ozbrojených sil.
„Ihor nikdy ani neuvažoval, že by se do armády nevrátil. Ale říkal klukům, že kdyby se situace na frontě trochu zlepšila, chtěl by odejít ze služby a dělat něco jiného. Chtěli jsme si otevřít malou pekárnu. Byl to jeho sen,“ říká s bolestí v hlase.
Oksana vždycky uměla péct — housky, koláče i další sladké dobroty. Aby si ale mohla otevřít vlastní pekárnu, musela se vystudovaná inženýrka naučit spoustu nových věcí. Jako manželka padlého obránce se zapojila do našeho projektu podpory veteránů „Odvaha podnikat“, v jehož rámci získala grant.
Prostory, vybavení, nábytek i kávovar jsou už připravené. Stačí jen připojit energie – a pekárna s výmluvným názvem „Recepty rodiny Dubykových“ otevře své dveře.