Beznaděj je tady cítit na každém kroku, říká koordinátorka ČvT v iráckém uprchlickém táboře

Publikováno: 14. 8. 2012 Doba čtení: 8 minut
Beznaděj je tady cítit na každém kroku, říká koordinátorka ČvT v iráckém uprchlickém táboře
©

Někteří ze syrských uprchlíků jsou optimističtí a věří, že by mohli být do konce roku zpátky doma, říká v rozhovoru pro Lidové noviny Veronika Černíková z organizace Člověk v tísni. Do Iráku přijela na začátku července pomáhat utečencům. 

Jak uprchlický tábor Domiz vypadá?

Tábor ležící na severu Iráku poblíž syrských hranic byl otevřen letos v březnu a má kapacitu 7 500 míst. Stavba tábora, včetně infrastruktury, je rozdělena do několika fází, takže se kapacita stále rozrůstá. A jak tábor vypadá? Představte si velkou pláň, pustou a písčitou, a na ni postavte těsně vedle sebe 600 stanů. U některých stanů je pak malá vodní nádrž s vodou a z pár cihel sestavená provizorní kuchyňka a něco, co má připomínat suchý záchod. Takové větší stanové městečko. Jediným problémem je, že pro lidi tady to není dvou nebo třítýdenní letní tábor, po kterém se navrátí domů k televizi, teplé vodě a elektřině. Někteří jsou ale optimističtí. Věří, že za dva měsíce všechno skončí, vše se vyřeší a oni budou do konce roku doma. Čím déle však tady lidé jsou, začínají si uvědomovat, že ty dva měsíce mohou být i dva roky.

Kolik uprchlíků ze Sýrie každý den přichází?

Hranice mezi Irákem a Sýrií byly dlouho uzavřené. Oficiálně otevřel Irák hranice pro uprchlíky až 23. července. Do té doby volilo mnoho lidí ilegální přechod hranic, kdy za přechod museli pašerákům zaplatit od 500 do 1100 dolarů za osobu. Za posledních pět měsíců tak překročilo hranice Iráku přes 9000 uprchlíků. Jen za poslední červencový týden pak překonalo hranice na 3000 uprchlíků ze Sýrie. Počet přicházejících lidí se mění každý den. Někdy přejde hranici 100 uprchlíků za den, jindy až 800. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) registruje přibližně 1600 uprchlíků každý měsíc. Nicméně registrace UNHCR je pro uprchlíky dobrovolná. Jen ti, kteří jsou registrováni, pak mají nárok na pomoc. Navíc ještě musí žít přímo v Domizu, a nikoli jinde.

Jací lidé si vybírají za své útočiště právě Irák?

Tady na severu jsou uprchlíci většinou syrští Kurdové. Někteří zde mají rodiny, jiní volí Kurdistán, protože pocházejí z oblastí východních hranic Sýrie, a také proto, že zde lidé mluví podobným jazykem (syrská kurdština je téměř identická s tou, kterou se mluví v některých částech Kurdistánu). Setkala jsem se však také se syrskými Kurdy, kteří přišli do Kurdistánu až z Damašku. Syřané, kteří přichází, pochází z různých poměrů. Jsou zde lidé, kteří pracovali pro vládu, soukromý sektor, nebo lidé z venkovských oblastí a zemědělci. Najdete zde učitele, obchodníky, počítačové experty, oceláře, ale i malíře, řidiče, námezdní dělníky.

Jak se vůbec uprchlíci ze Sýrie dostávají? Pěšky, nebo auty?

Většinou přes přechody, autobusy, či pěšky. Přinášejí si jen to nejnutnější, nějaké doklady, úspory a oblečení. Mnoho lidí musí ujít i pět hodin obtížným terénem, aby se dostali do Kurdistánu. Jsou zde i rodiče s malými dětmi. Setkala jsem se s jednou rodinou, která přišla i s jejich hendikepovanou dcerou, která je slepá a bez nohou. Její otec ji nesl tři hodiny na zádech, než se konečně dostali do Domizu. Souhrnné informace o sbírce SOS Sýrie najdete tady

#~gallery-731~#

Co všechno tábor uprchlíkům nabízí?

Je to uprchlický tábor, takže nabídka je velice omezená. Tábor v Domizu je rozdělen na dvě sekce – pro rodiny a pro svobodné muže. V části pro rodiny je 432 stanů a v části pro svobodné muže je 144 stanů. Tento počet však nadále narůstá. Někteří svobodní muži pak bydlí v nedaleké mešitě. Jeden stan je standardně určen pro čtyři osoby. S tím, jak počet uprchlíků narůstá, objevují se stany, ve kterých bydlí i tři rodiny. V jednom stanu bydlelo dokonce 17 lidí – šest dospělých a 11 malých dětí (ve věku od 3 měsíců do 4 let). Přímo v táboře mají ordinaci Lékaři bez hranic. Do tábora také dojíždí čtyřikrát týdně z Dohuku psychologové, kteří poskytují lidem pomoc.

Jak je to s dětmi, které se v táboře ocitly?

Některé děti přicházejí do tábora bez jakýchkoli dokladů o vzdělání a to stěžuje jejich zařazení do místních škol. Ředitelé kromě toho, že nechtějí přijímat děti do školy v polovině roku (to platí především pro uprchlíky, kteří přišli již v březnu), bez vysvědčení nemohou studenta zařadit do třídy. Navíc v Kurdistánu se děti učí převážně v kurdských školách a škol, které učí v arabštině, není mnoho nebo jsou daleko a rodiče si nemohou dovolit platit za dopravu. Mnoho z těch, kteří nemluví kurdsky, pak raději děti ani do školy neposílá. Nyní v Domizu funguje "letní škola", ve které se děti učí a dohánějí to, co je třeba, aby mohly v novém školním roce nastoupit do místních škol. Další problémy jsou v táboře vyhrazeném pro svobodné muže. Oproti táboru s rodinami svobodní muži nemají takový komfort – nejsou zde kuchyňky – jídlo dostávají třikrát denně na příděl. Navíc zde pro ně nejsou žádné aktivity ani obživa, takže jsou celý den nečinní a nemají ani možnost vydělat si peníze, které by poslali svým rodinám do Sýrie. To jim na psychice příliš nepomáhá. Někteří pak raději volí cestu zpátky.

Co uprchlíci nyní nejvíce potřebují?

V táboře mají lidé zajištěný určitý standard, včetně psychologické pomoci, i když pouze v omezené míře. Uprchlíci by asi nejvíce uvítali možnost pracovat, děti by zase rády navštěvovaly školu a pro všechny je důležitá nabídka aktivit pro volný čas, kterého tady mají hodně. Věřím, že i místo, kde by si děti, ale i dospělí mohli zahrát třeba fotbal, by změnilo negativistický přístup a pocit beznaděje, který je zde cítit na každém kroku.

Jak popisují situaci v zemi? Vyprávějí o místech, kde žili?

Lidé mají svoji zemi rádi a doufají, že se brzy vrátí. Není lehké vidět, jak vám dům, vesnici, vlast ničí občanská válka, kolem vybuchují bomby a terorizují vás různé ozbrojené skupiny.

Příběhy syrských uprchlíků v Iráku a Jordánsku čtěte zde.

Co je přimělo k odchodu?

Pro většinu lidí byl a je hlavním důvodem strach – o sebe, o rodinu, strach z budoucnosti, strach poslat děti do školy, protože nikdy nevíte, co se jim může stát. Mnohé však také donutila ekonomická situace v zemi. Setkala jsem se s mladou dívkou, sotva dvacetiletou. Studovala překladatelství, a navíc ještě konzervatoř. Do Iráku si dokonce přivezla housle. Jednoho dne v blízkosti její školy v Sýrii vybuchla bomba a tehdy to bylo naposledy, kdy do školy šla. Její otec rozhodl, že je třeba rodinu dostat co nejrychleji ze země. Před dvěmaměsíci přijel do Erbilu. Bylo třeba nalézt vhodné místo pro rodinu, nějaký příjem a hlavně zjistit, zda je Irák bezpečnější než Sýrie. Jeho rodina přijela do Erbilu minulý týden. Pronajali si dům na okraji města, kde spí na matracích, které jim půjčili známí, a používají nádobí, které jim darovali sousedé a kamarádi.

Jak vidí lidé v táboře svou budoucnost?

Většina lidí, se kterými jsem měla možnost mluvit, se chce vrátit zpět do Sýrie, protože je to jejich domov. Bezpečnostní situace, strach z režimu a obavy o jejich rodiny jim to však znemožňují. Jeden z uprchlíků, kteří přišli asi před týdnem, mi řekl: "Co to je budoucnost? Jak můžu myslet na budoucnost, když nevím, co bude zítra? Jak budu moci platit nájem nebo se postarat o rodinu?" Jsou však tací, kteří sem přivezli rodinu, a poté, co ji zaopatří, se chtějí vrátit zpátky a bojovat proti režimu.

Existují naopak i nějaké šťastné příběhy?

Určitě. Rodiny si nestěžují, jen vyprávějí příběhy o tom, co je potkalo. Ženy povídají, jak jim vojáci zabili syny, jak ve svých šedesáti letech musely opustit všechno, co měly. Muži pak o bezmoci, že nemohou být doma a bojovat za svoji vlast. Lidé jsou ale vděční za každou pomoc a ochotni také pomoc nabídnout. Rodiny, které nejsou v Domizu a které se musí spolehnout samy na sebe, se o sebe navzájem starají. Mým průvodcem byl člověk, původně Syřan, který dlouhodobě žije a pracuje v Erbilu. Dobrovolně pomáhá rodinám ať už v Domizu, nebo v blízkém Dohuku či vzdálenějším Erbilu. Skoro nespí, přes den pracuje, odpoledne navštěvuje rodiny, večer pak dělá rozhovory pro různá média a ve tři hodiny ráno pak po internetu organizuje demonstrace v Sýrii.

Člověk v tísni nyní v Domizu zahájil projekt stavby vodního tanku, jak to s ním vypadá?

Stavba vodního tanku je zatím v počátcích. Doufáme, že brzy překonáme zbývající administrativní překážky a budeme moci stavbu co nejdříve spustit. S tím, jak se situace v Sýrii stále zhoršuje a do tábora přichází stále více lidí, denní teploty šplhají až k 50 stupňům, dostatek vody je kritický, a proto je třeba jednat co nejrychleji.

Mají uprchlíci zájem podílet se na tomto projektu?

Lidé v Domizu jsou vděční za každou nabídnutou pomoc. Jsou ochotní přiložit ruku k dílu. Navíc díky veřejným pracím (tzv. cash for work), jež jsou součástí našeho projektu, můžeme místním lidem nabídnout také způsob, jak si alespoň trochu přivydělat.

Mise ČvT v Iráku

Člověk v tísni působí v Iráku od roku 2003. Bezprostředně po ukončení spojeneckých operací se zaměřoval především na opravy škol, zdravotnických zařízení nebo čističek vody. Do země také přenáší zkušenosti s budováním občanské společnosti. Nyní přibyly projekty v táborech pro syrské uprchlíky. Veronika Černíková pomáhá utečencům v Iráku od začátku července.

 Rozhovor byl uveřejněn v pondělí 13. 8. v rubrice Svět v Lidových novinách.

Autor: Tereza Šupová, redaktorka Lidových novin