Bombardování, útěk a bezesné noci… Na Ukrajině pomáháme vysídleným lidem
Publikováno: 22. 7. 2015 Doba čtení: 2 minuty
Liliya Petrovna opustila Debalcevo o berlích, které pak zapomněla v odstaveném vagoně ve Slavjansku. Ten společně s dalšími vysídlenci obývala ještě před tím, než se přestěhovala do hromadné ubytovny ve městě. „Ale to nic není,“ říká, „snažím se skákat po jedné noze. Dostáváme pomoc – nejsme sami.“ Liliya z Debalceva uprchla společně se svou rodinou (vnuky a pravnuky) dva dny předtím, než ve městě došlo k nejrozsáhlejšímu ostřelování v rámci konfliktu na východní Ukrajině.
„Bylo to dva dny před…jak tomu říkají? Ostřelování… stříleli a stříleli, dokud město nezničili. Lidé říkají, že to po našem odchodu bylo strašné. Přemístili jsme se do Slavjansku a žili ve vlakovém vagonu, pak jsme byli posláni do azylové oblasti Charkova. V jedné vesnici jsme dostali dům, ale nebyla tam práce, vůbec nic – jen divoká prasata u lesa. A naše rodina byla desetičlenná… Takže jsme se rozhodli, že se vrátíme do Slavjansku.“
Dobrovolníci ve Slavjansku našli krásný dům, jehož majitel s ubytováním vnitřních uprchlíků souhlasil. I tato stavba byla poničena během bojů, které tu proběhly v létě. Ve spojení s Evropskou komisí (ECHO) a Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), ji však nechala opravit organizace Člověk v tísni, takže teď vypadá spíš jako venkovská vila, než jako hromadná ubytovna.
Přesto se Liliy Petrovně velmi stýská po jejím dvoupodlažním domě, který je dnes v troskách. „Stál hned vedle železniční dráhy – největšího železničního uzlu v Debalcevu. Nejdřív jsme se báli a skrývali se ve sklepě, ale pak jsme se přestěhovali do druhého podlaží. Bylo to dost děsivé – celý dům poposkočil, mysleli jsme si, že se celý rozpadne.“ Poté již rodina nemohla ve městě dále setrvávat. Uprchla za klidnějším životem.
„Naše děti opravdu hodně vytrpěly – plakaly a v noci nespaly. Samozřejmě se teď cítí lépe. Jsou tu dobří lidé. Bůh jim žehnej. Dost jsme zkusili, tolikrát jsme se stěhovali – ze Záporoží do Charkova, pak do Slavjansku. V Záporoží nebyla práce a museli jsme bydlet v místní nemocnici. V naší rodině jsou čtyři muži a všichni chtějí pracovat. Takže jsme zpátky ve Slavjansku. Tady nám pomáhá česká organizace Člověk v tísni. Koupila nám pračku a kotel. Už je tu teplo.“