Čekala bych zájem o jinou kulturu a větší otevřenost

Nancy Engelen je Holanďanka a do Čech přijela poprvé po revoluci. Žije tu už 20 let a společně s manželem provozují venkovský hotel v Podkrkonoší. Její dvě děti Rob a Floortje chodí od malička do českých škol, i když podle jejích slov s nimi nemají vždy jen dobré zkušenosti.

Žijete na venkově, bylo jednoduché najít školku pro vaše děti, které v té době neuměly česky?

Syna jsem dala do mateřské školky v sousední vesnici, ale moc si tam s ním nevěděli rady. Doma na děti mluvíme pouze holandsky, protože sama mluvím česky špatně a nechci, aby se děti ode mě naučily chyby. Ve školce jsem ale od paní učitelky dostala vynadáno, že syn neumí žádné básničky ani písničky a „dali ho stranou“. Byl z toho velmi nešťastný, plakal dva tři roky každé ráno, když tam musel jít.

Za celou dobu jeho docházky do školky se to nezměnilo?

Bohužel ne. Ve školce nám říkali, že s ním musíme doma jazyk cvičit, což jsem odmítala. To podle mě má dělat škola. Mysleli jsme si, že nemáme jinou volbu, proto jsme byli velmi překvapeni, když jsme zjistili, jaké jsou tu mezi školami rozdíly. Dceru kvůli plné kapacitě do této školky nevzali a musela nastoupit jinam. Tam ji vzali do kolektivu hned a jazyk se naučila brzy. Neměli žádný problém s tím, že je cizinka a že jim zpočátku moc nerozuměla.

Syna jste v té první školce nechali?

Ano, nechali, když dcera nastoupila do školky, byl už předškolák, nechtěla jsem, aby během roku dvakrát měnil prostředí. I když jsme si tam ještě užili. Paní ředitelka mi tenkrát řekla, že není schopen nastoupit do první třídy. Že má malou slovní zásobu a kvůli tomu se jim zdá opožděný. Vůbec nebrali v potaz, že má větší slovní zásobu v holandštině a že se vlastně učí dva jazyky.

Před jeho nástupem do školy jsme potřebovali posudek psychologa, protože mu mělo být šest let až v září. Jen co jsem otevřela dveře poradny, paní nám řekla: „Aha, vy jste ti, co váš syn ještě není schopen jít do školy.“ To mě šokovalo, vždyť ho nikdy předtím neviděla! Testy nakonec dopadly dobře, ukázalo se, že je šikovný, jen má menší slovní zásobu v českém jazyce.

A jak jste vybírali školu?

Obešli jsme jich okolo deseti, ale v úvahu připadly nakonec jen dvě. V jedné nás předtím rovnou odmítli, že cizince nepřijímají. Musím říct, že jsme nakonec vybrali dobře, náš syn je dnes ve třetí třídě a z češtiny má jedničku. Má skvělou paní učitelku, která mu věnuje čas i po vyučování, když vidí, že má s něčím potíže. Do školy proto chodí rád.

Jaké jsou podle vás české školy ve srovnání s holandskými?

Řekla bych, že mají svá pozitiva, ale i negativa. Přijde mi, že děti jsou tu pod velkým tlakem. Nerozumím například tomu, proč musí mít všechny děti ze všeho jedničky. To v Holandsku neznáme. U nás máme bodový systém od jedničky do desítky, od šesti do desítky to znamená dobrý výsledek. Desítka je vůbec nejlepší, ale to málokdo dostane, protože každý dělá v životě chyby. Ve škole se tady, podle mého názoru děti málo dozví o tom, co se děje ve světě.

Od učitelů bych očekávala zájem o jiné kultury, a že budou otevřenější a budou naslouchat rodičům. Na druhou stranu musím ocenit školní družiny, tam se děti učí spolupracovat a jak se chovat k ostatním. To se mi líbí, protože když fungují vztahy, děti chodí rády do školy. A když chodí rády do školy, jsou i jejich výsledky mnohem lepší.

Rozhovor vyšel v druhém čísle časopisu ZVONÍ, který vznikl v rámci projektu Pojďte do školky!