Český koridor mezi Srbskem a Chorvatskem

Prší a prší. Už třetí den se střídají lijáky s mrholením, všude je mazlavé bláto a vlhkost pomalu leze i do spacáků. Usušit se není kde, není to právě nejlepší pocit lézt po ránu do mokrých bot. Člověk si ale přestává stěžovat v momentě, když vidí kvůli komu tady je. Běženci. Co chvíli je vyklopí autobus přijíždějící od hranic s Makedonií na planině kousek odsud. K dalším vozům už na chorvatské straně musí asi kilometr pěšky. Jsou mezi nimi muži v plné síle, ale taky rodiny s malými dětmi. Jednou nad ránem se dokonce objevila i žena s pětadvacetidenním miminkem, narodilo se pár dní před tím, než vyrazili na cestu.

Třeba Muhamad Džamal utíká ze syrského Damašku před bombami vládních vojsk. Se ženou stojí v dešti a čekají, až na ně dojde řada. „Neboj, brzy budeme zase v suchu,“ utěšuje Latífa dcerku, kilometr pěšky po všech prodělaných útrapách nic neznamená.  Nebo Ahmad Rasul, počítačový specialista z afghánského Kandaháru. Jednoho dne usoudil, že žít ve městě kde po sobě střílejí vládní vojska a Taliban, nemá cenu. Větší část cesty má za sebou, jen ještě kousek zbývá. „Já jsem, když počítám pobyt v Turecku, na cestě rok,“ říká. Z očí celé rodině kouká únava a když jedno z dětí rozsype na cestě pastelky a rozbrečí se na celé okolí, ani se nic nepokoušejí sbírat: „Pojď už, nemůžu,“ říká otupěle a myslí jen na to, až bude suchu, byť jen ve stanu uprchlického tábora v Opatovci.  

#~gallery-1351~#

Aby se dostali do Chorvatska, musí projít po úzké silničce. Přesně na hraniční čáře stojí trojice chorvatských těžkooděnců, další policisté pak čekají kousek dál v dodávkách. Přejímají si běžence a dbají na to, aby vše proběhlo v klidu, tedy hlavně aby uprchlíci nevtrhli na chorvatskou stranu v chaotickém davu. Zato na srbské straně úřady nic neorganizují, navíc obě strany spolu ani nekomunikují. Následky války devadesátých let jsou ještě stále velmi živé... O přechod se tedy starají hlavně čeští dobrovolníci.  

„Bylo to hodně dramatické, jednou se vystresovaní uprchlíci pokusili prorazit chorvatské zábrany“ říká Jan Skalík, jeden ze „služebně nejstarších“ Čechů v Bapske.  „Vymklo se to z rukou, byly zlomené ruce, malá dívenka bojuje o život v nemocnici s krvácením do mozku,“ dodává Skalík.  Češi pak zavedli systém, kdy při přechodu ma druhou stranu pomáhají dobrovolníci.  Autobusy s běženci přijíždějí hlavně v noci, lidé jsou unavení a vystresovaní, děti pláčou. Někdy se v úzkém prostoru shromáždí až 500 lidí. „Pak je hlavní udržet klid, mluvit s běženci, vysvětlovat, že je vše v pořádku a za chvíli půjdou dál,“ říká Skalík. Přitom dobrovolníci rozdávají čaj a občerstvení, někdo potřebuje oblečení nebo boty. Stává se, že přijde člověk jen v sandálech: „Pak děláme, co můžeme, ale oblečení pro dospělé chybí,“ říká dobrovolnice Anna.

#~gallery-1354~#

Jiný tým zase staví přístřešky, nebo upravuje cestu s její okolí tak, aby se dalo projít. „Stále je co dělat, jsme na nohou skoro 24 hodin denně,“ říká další dobrovolný pomocník Richard. V Bapske pak Češi působí ve spolupráci se srbským Červeným křížem. Místní úřady totiž začaly požadovat akreditace u některé ze zavedených organizací, na vlastní pěst pomáhat nelze. V Srbsku už přes partnerské organizace pracuje s běženci i Člověk v tísni a v dohledné době se chce zapojit i do spolupráce s českými dobrovolníky.

Zájem neustává, trochu problém však je, že lidí přijíždějí hlavně o víkendu a střídají se po dvou nebo třech dnech. Pomoc dobrovolníků v terénu je proto kriticky potřeba, zejména v průběhu týdne v pracovních dnech.