18:07:36 Bejrút, čtvrť Karantina: Chvíle, kdy se zastavil čas

Výbuch poničil nespočet podniků, obchodů, škol, nemocnic a historických budov města. Exploze měla obrovský ničivý dopad i několik kilometrů od místa výbuchu. 

Toto je pět členů rodiny Meriových: Aida, Talal a jejich tři chlapci Khaled, Hadi a Khodr. Žijí v Karantině, bejrútské rezidenční čtvrti u přístavu. V úterý 4. srpna večer, v šest hodin sedm minut a 36 vteřin, se zastavil i život této rodiny a jejich budoucnost.

Z balkonu jejich domu je vidět pouhých 500m daleko obilné silo v bejrútském přístavu, které zdemoloval výbuch. Poničené silo dnes slouží především jako orientační bod epicentra výbuchu.

Když došlo k explozi, byla doma jen Aida a telefonovala si se svou sestrou. Ta viděla, jak Aida zmizela z obrazovky a když se znovu objevila, byla celá od krve. Jen minutu jízdy odtud jel v autě Talal s nejmladším synem, Khodrem, kterého vezl na fotbalový trénink. Byli pouhých 200-300 metrů od výbuchu, když k němu došlo. Stáhli okénka u auta, aby vyfotili první vlnu výbuchu, když v tom nastal další, mnohem silnější, který otřásl městem.

Měli neskutečné štěstí, že přežili. O kus dál ve městě výbuch srazil Hadiho z koloběžky a Khaled se stal svědkem chaosu, který propukl v hubu v ulici Gemmayze. Tato frekventovaná ulice, která slouží k rezidenčním i komerčním účelům, se během okamžiku proměnila ve změť krve, rozbitého skla a suti. Každý, kdo výbuch ve městě zažil, má svůj vlastní příběh.

Roztříštěné sklo a úlomky ostrých předmětů po výbuchu způsobily zranění mnoha lidem po celém Bejrútu. Minuty, které následovaly po výbuchu, připomínaly krvavé scény z filmů. Lidé potkávali zakrvácené sousedy, jak se potácí po ulici, snaží se pochopit, co se vlastně stalo a snaží si vzájemně pomoci. To byly chvíle, kdy rázem přestaly existovat i jakékoli obavy z COVID-19. Sanitky houkaly a snažily se dostat k raněným, ale často jim v cestě stály trosky budov a suť. Přátelé, rodinní příslušníci i cizí lidé spěchali pomoci jeden druhému, odhadovali rozsah a hloubku svých poranění a museli se rozhodnout, kdo z nich bude mít přednost, až dorazí lékařská pomoc. Mnozí si nepamatují, jak se do nemocnice dostali. Jiní si vybavují, jak je někdo cizí naložil na motocykl, do auta nebo taxíku. Tři velké nemocnice v Beirútu a polovinu zdravotnických zařízení výbuch vyřadil z provozu, takže mnohým zraněným nezbylo, než hledat pomoc ve vzdálenějších nemocnicích mimo centrum města.

V následujících dnech, když se rodina a přátelé vzpamatovali z prvního šoku, začali Meriovi chápat rozsah škod, které zasáhly jejich dům, ve kterém žijí už více než deset let. Dům je pokrytý prachem mísícím se s rozbitým sklem a na rodinu dopadl smutek ze vší té destrukce kolem. Ani jediná tabulka skla nezůstala celá, ani jediný kus nábytku nepřežil bez úhony. Aida stojí uprostřed ložnice a ukazuje na ještě nedávno krásnou šatní skříň. „Pět let jsem na ni šetřila. Dávala jsem si stranou tisícovku za tisícovkou, abychom si tu skříň mohli pořídit a ložnici zvelebit.” V rohu místnosti stojí opřené o zeď prkno, které bývalo čelem postele, ale při výbuchu se od postele odlomilo. Na druhé straně místnosti je elektrický ventilátor rozlomený vejpůl a tam, kde bývala okna, zakrývá prázdné otvory plachta.

Aida mluví se smutkem v hlase a jakoby stále nemohla uvěřit vší té ztrátě. Slzy v očích se jí však objeví až tehdy, když začne povídat o synech a o tom, co je nyní čeká. Její synové jsou živí a bez zranění a za to jsou s Talalem neskonale vděčni. Aidu ale ničí myšlenky na jejich budoucnost. O vše, co s Talalem společně vybudovali, přišli. Na otázku, co teď nejvíc potřebují, však nedokáží hned odpovědět.

Během posledních měsíců před výbuchem se životní podmínky v celé zemi výrazně zhoršily. Ochromující kombinace hyperinflace a rychle oslabující měny spolu s omezeními proti COVID-19 způsobila, že země se ocitla ve spirále ekonomického poklesu.

Talal donedávna pracoval v Bejrútu jako taxikář, ale od doby, kdy se v zemi objevil COVID-19, nepracuje. Má cukrovku a vysoký krevní tlak, takže zatímco se mnozí taxikáři za volant vrátili, aby zachránili rodinný příjem navzdory vzrůstajícím číslům COVID-19, Talal zůstal doma. Obává se nemoci i toho, jaký dopad by jeho nemoc měla na jeho rodinu. Je to hrdý muž, který v 11 letech odešel ze školy, aby podporoval svou rodinu poté, co onemocněl jeho otec. Nechce nic riskovat. Jemu i Aidě je strašně líto synů - Khaleda, absolventa ekonomické školy, studenta Hadiho a nadějného mladého fotbalisty Khodra, kterému láskyplně přezdívají libanonský Ronaldo. Vědí, že to teď budou mít strašně těžké, protože všechno, o co usilovali, je pryč. 

Poničený dům, auto i dvě koloběžky, COVID-19 znovu na vzestupu – to vše přispívá k ponuré vizi jejich budoucnosti. A přece, navzdory všemu, o co přišli, mluví s láskou a respektem o tom, co jim zůstalo: rodina. Také jsou upřímně vděčni, když vidí, že ostatní svět přispěchal Libanonu na pomoc. „Bez ohledu na národnost, dobří lidé, kteří nám pomáhají, a projevují lidskost, jsou všude kolem nás,” říká Talal. Důstojnost znamená pro rodinu Meriových mnohem víc než stav jejich domu a to, co je čeká. A když nám nabídnou libanonskou kávu uvařenou na darovaném plynovém hořáku a servírují nám ji v těch jediných šálcích, které nebyly rozbité a trvají na tom, abychom si sedli na ty nejméně poničené židle, vidíme také obrovskou míru štědrosti.

Ukažme jim tu naši.