Člověk v tísni podpoří v Makedonii a Srbsku organizace, které uprchlíkům nabízí materiální, psychosociální i právní pomoc

Publikováno: 28. 8. 2015 Doba čtení: 8 minut
Člověk v tísni podpoří v Makedonii a Srbsku organizace, které uprchlíkům nabízí materiální, psychosociální i právní pomoc
© Foto:

Subotica, Gevgelija, Praha (28. srpna 2015) – Uprchlíci ze Sýrie, Afghánistánu nebo Iráku stále častěji míří do Evropské unie přes Řecko, Makedonii, Srbsko a Maďarsko. Za sebou často mají týdny vyčerpávajícího putování, kruté zacházení pašeráků, strastiplnou cestu přes moře nebo nevybíravé chování pohraničníků a policistů. Bez znalosti jazyka a zákonů se v cizím prostředí snadno stávají obětí pašeráckých gangů, úplatkářství a dalšího zneužívání.

Pracovníci Člověka v tísni proto v minulých týdnech přímo v Makedonii a Srbsku provedli podrobný průzkum situace a na základě toho se společnost rozhodla na okamžitou pomoc uprchlíkům uvolnit 1,7 milionu korun z humanitárního fondu Klubu přátel Člověka v tísni. „Dvě makedonské a jedna srbská partnerská nevládní organizace budou těm nejpotřebnějším mezi uprchlíky poskytovat vodu a potraviny, psychosociální nebo právní pomoc a také informace o rizicích jakými jsou pašerácké gangy. Zaměříme se především na ochranu žen a dětí,“ vysvětluje koordinátorka Člověka v tísni Emanuela Macková, která situaci zjišťovala přímo na místě. Člověk v tísni zároveň už distribuoval potravinovou pomoc pro 150 uprchlíků, především žen a dětí, na severu Srbska.

Na pomoc využíváme humanitární fond  Klubu přátel Člověka v tísni. Staňte se novým členem Klubu a pomáhejte s námi. Více o pomoci uprchlíkům na Balkáně čtěte  ZDE

#~gallery-1343~#

Nabil: 18 dní mě mučili, tak jsem utekl

Lidé, kteří se dostali na sever Srbska, většinou utíkají před válkou. Osmačtyřicetiletý Nabil Alshwikh ze syrského Aleppa prchl spolu s manželkou, dvěma syny a dcerou už před dvěma lety do sousedního Libanonu. „Syny chtěli odvést do armády, ale ani oni ani já jsem nechtěl, aby bojovali. Mě navíc zajali ozbrojenci a 18 dní mě mučili elektrickými šoky. Rodina pak musela zaplatit vysoké výkupné. Bál jsem se o své děti, tak jsme utekli,“ popisuje Nabil důvody, proč opustil Sýrii. „Když libanonská policie začala dělat razie, chtěli nás poslat zpátky do Sýrie, tak jsme utekli, a teď už jsme 5 měsíců na cestě,“ říká Nabil.

Shefaa Alksser z oblasti Aleppa se na cestu vydala se svým ročním synem Tamimem. „V Sýrii se nedá žít. Nefunguje elektřina ani voda. Radikálové na naší vesnici shodili bombu, vedlejší dům se zřítil. Bylo to velmi nebezpečné,“ říká čtyřiadvacetiletá studentka geologie. Utíkají ale i lidé z Afghánistánu jako například Najibulah Nasratyar Ahmadzai z Lógaru. „Pracoval jsem v rádiu Sarak a začal mi vyhrožovat Taliban, že až mě jednou zajmou, zabijí mě. Vyhrožují i mojí nemocné manželce. Tak jsem se vydal na cestu do Rakouska. Chci ženu co nejdříve dostat do Evropy, protože jí hrozí velké nebezpečí,“ říká třiadvacetiletý muž, který vystudoval žurnalistiku na Kábulské univerzitě.

Homam: Pašeráci nás mlátili zbraněmi

Týdny ale někdy i měsíce putování a cestu přes moře má před branami Evropské unie za sebou téměř každý. „V Turecku nás pašeráci naložili do uzavřených aut a dovezli na odlehlé místo, kde nás mlátili zbraněmi. Nesměli jsme mluvit a pak na malou loď naložili 45 lidí. Každý musel zaplatit 1100 eur,“ vzpomínal čtyřiadvacetiletý učitel tělocviku Homam Al Mustafa, který utekl před válkou ze Sýrie.

Husajn utekl z Iráku spolu s rodinami čtyř bratrů, protože jim vyhrožovali radikálové smrtí za demokratické názory. Cestuje s nimi i matka, která je připoutaná na invalidní vozík. V Turecku si koupili loď, se kterou chtěli přeplout do Řecka. „Uprostřed cesty nám došlo palivo a my jsme zůstali stát za tmy v silném větru na moři. Snažili jsme se mobilem přivolat pomoc, ale nedokázali jsme řecké pobřežní stráži vysvětlit, kde se nacházíme. Po dvou hodinách, když už jsme nevěřili, že se někoho dočkáme, nás zachránila vojenská loď,“ popisuje cestu Husajn.

Cesta uprchlíků Makedonií a Srbskem

Z Řecka uprchlíci většinou pokračují hromadnou dopravou k makedonské hranici, kterou přecházejí pěšky. Podle úřadů hranici denně přejde 2000 lidí. „Po několikahodinovém pochodu následuje registrace a pak mají 72 hodin na to přejít zemi dál do Srbska. Přeplněné vlaky a autobusy, organizované místními úřady, je vozí před hranici se Srbskem, kterou opět překonávají pěšky,“ vysvětluje Emanuela Macková. „Na jihu Srbska pak někteří míří do centra v Preševu, kde se registrují a mohou jednu noc přespat. V centru je ale jen velmi omezený počet postelí pro nemocné nebo matky s malými dětmi. Ostatní spí pod širým nebem nebo ve stanech, pokud si je s sebou nesou,“ vysvětluje Emanuela Macková.

#~gallery-1344~#

Následuje cesta autobusem do Bělehradu, kde uprchlíci většinou zůstávají několik dní, aby načerpali sílu na další cestu. „Někteří spí v hostelech, ale velká část zůstává nocovat v parcích. Jen do Kanjiži na severu země, kde je druhé záchytné centrum, nyní z Bělehradu přijíždí 20 autobusů plných uprchlíků denně, další přitom přijíždějí auty nebo taxíky,“ říká Emanuela Macková s tím, že odtud lidé po krátké přestávce míří k maďarské hranici. Lidé si vesměs pochvalují, jak se k nim Srbové chovají, ale objevují se i první případy, kdy se srbští policisté dožadovali úplatků.

 „Pro většinu uprchlíků jsou cílovými zeměmi Německo, Švédsko nebo Rakousko. Stavby plotu na hranici s Maďarskem i maďarských pohraničníků se obávají, ale na druhou stranu ví, že přes ostnatý drát lze hodit bundu, přestřihnout ho nebo je možné plot prostě obejít,“ popisuje Emanuela Macková s tím, že jen jednotlivci zůstávají v Srbsku.

Chci být produktivní součást společnosti, ne příživník

Rozhodl se tak například Nabil ze Sýrie. „Chci tady zůstat, nechci do Německa nebo Francie. Proč? Toužím hlavně po svobodě a po tom, aby moje děti chodily do školy,“ říká Nabil v azylovém centru v Bělehradě. „Teď potřebuji hlavně dokumenty, abych tady mohl začít pracovat a třeba i rozjet vlastní podnikání. Já, synové i dcera už se učíme srbsky,“ říká Nabil. „Rád bych poděkoval Srbsku, protože je to velmi chudá země, ale nám dala vše, co potřebujeme,“ dodává.

Drtivá většina uprchlíků ale míří dál do Evropské unie. „Začal jsem s francouzštinou, abych tady mohl studovat a pracovat. Chci být produktivní součástí zdejší společnosti, ne příživník,“ píše za pár dní z Bruselu Homam, učitel tělocviku ze Sýrie. K vytouženému cíli v Rakousku se po 45 dnech na cestě dostal i afghánský žurnalista Najibulah. „Teď si nejvíce přeji, aby mi Rakousko udělilo azyl a mohl jsem sem přivést i svojí nemocnou ženu,“ píše mladík z rakouského azylového centra.

Desetitisíce uprchlíků měsíčně, většinou Syřané

Jen přes Srbsko prošlo podle místních úřadů od ledna 80 000 uprchlíků, čísla přitom každý měsíc rostou a jen v červenci to bylo podle UNHCR přes 29 000 lidí. Většina z nich, téměř 20 000 lidí, utíkalo z válkou sužované Sýrie, následovali uprchlíci z konfliktem svíraného Afghánistánu nebo Iráku. Podobně je na tom i Makedonie. Jen od 19. června do 25. srpna zemí prošlo přes 45 000 uprchlíků, většina, přes 37 000 lidí, byli Syřané, následovali Afghánci, Iráčané, ale také Pákistánci, Palestinci nebo lidé z Bangladéše, DR Kongo, Nigérie, Kamerunu nebo Eritreje.

Mění se i poměr mužů, žen a dětí. „Zatímco dříve tvořily ženy a děti 10 až 15 procent uprchlíků, nyní je to v těchto zemích kolem 30 procent,“ odhaduje Emanuela Macková. Oficiální statistiky neexistují. „Je to dáno tím, že rodiny se často složí na cestu jednoho člena a doufají, že po udělení azylu budou moct využít práva na sloučení rodiny. Na cestu se tak většinou vydávají muži,“ dodává Emanuela Macková. Lidé jsou podle ní i po měsících putování optimističtí, protože mají většinu trasy za sebou a vědí, že cíl cesty je už blízko a doufají v lepší budoucnost.

Většina lidí jsou uprchlíci, ne ekonomičtí migranti

 „Velká většina těchto lidí prchá před válkou nebo vleklými konflikty, a jsou tedy uprchlíky nikoli ekonomickými migranty. Mají za sebou týdny putování a nutně potřebují základní humanitární, psychosociální nebo právní pomoc,“ vysvětluje ředitel Humanitární a rozvojové sekce Člověka v tísni Jan Mrkvička. „Pomoc budeme spolu s partnery nabízet těm nejzranitelnějším, tedy především ženám, dětem nebo seniorům,“ dodává.

Toho, že by dostupná pomoc podpořila další uprchlíky v cestě se neobává. „Debata, která se o uprchlících u nás vede, často opomíjí základní fakt. Ti lidé většinou utíkají před hrozbou smrti, a vzhledem k tomu, že například v Sýrii i Afghánistánu pracujeme, víme, že na tuto cestu se vydávají většinou opravdu jen ti, kterým nic jiného nezbývá. Například co se Sýrie týče, valná většina jejích obyvatel zůstává ve válkou zmítané zemi nebo v táborech za hranicemi, kde se jim také snažíme pomáhat. Bohužel, jediné, co dokážeme, je zmínit utrpení těch nejpotřebnějších a ochránit je před hrozbou dalšího zneužití,“ dodává.

Organizaci Legis na jihu Makedonie tak Člověk v tísni poskytne prostředky na distribuce potravin a vody nejpotřebnějším a předá jí své zkušenosti s organizací humanitární pomoci. Zároveň budou u úřadů prosazovat rychlejší registraci uprchlíků. „Druhý partner La Strada bude uprchlíkům dávat především informace o jejich právech, nebezpečí pašeráckých gangů a dalšího zneužívání, jednotlivé případy bude řešit s příslušnými úřady. Zároveň se zaměří na ochranu žen, dětí, nemocných nebo seniorů,“ říká Emanuela Macková.

Na severu Srbska se partneři z Humanitarian Center for Integration and Tolerance (HCIT) zaměří na distribuce vody, jídla, volnočasové aktivity pro děti, psychosociální pomoc pro lidi v kempech i mimo ně. První pomoc přitom už Člověk v tísni uprchlíkům nabídl. „V opuštěné továrně v Subotici, kudy každý den projdou stovky lidí, jsme distribuovali vodu, ovoce, sušenky pro 150 uprchlíků, především žen s dětmi,“ přibližuje Emanuela Macková.

Pomoc Člověka v tísni na Balkánu

Člověk v tísni působí na Balkáně od válek v Bosně a Hercegovině a Kosovu v devadesátých letech. V Kosovu se v současnosti zaměřuje na spolupráci s organizacemi nevidomých a neslyšících, aktivity v oblasti práv mentálně postižených a podporu inkluzivního vzdělávání dětí z národnostních menšin. V Srbsku se zaměřuje na poskytování služeb pro osoby s mentálním postižením. Podporuje zavádění chráněného bydlení pro klienty ústavu pro mentálně postižené v obci Veliki Popovac. V Bosně a Hercegovině a v Srbsku také pomáhal při povodních, které obě země zasáhly v květnu 2014.

Pro více informací kontaktujte:

Emanuela Macková, koordinátorka ČvT navštívila Srbsko i Makedonii, 778 489 537 Emanuela.Mackova@clovekvtisni.cz

Hana Daňková, mediální koordinátorka programu Migrace, 775 443 607 Hana.Dankova@clovekvtisni.cz

Autor: