Daniela Hranaiová v DR Kongo: Cítit se zkušenou Afričankou je zrádný pocit

Publikováno: 6. 6. 2012 Doba čtení: 8 minut
Daniela Hranaiová v DR Kongo: Cítit se zkušenou Afričankou je zrádný pocit
©

Daniela Hranaiová je na první pohled usměvavá a křehká mladá žena. Krátce se do mě vkrádal pocit, že kdybych silně zvýšil hlas, rozpláče se. Zdání klame. Daniela se nedávno vrátila po roce a půl z mise v Demokratické republice Kongo, kam ji vyslala společnost Člověk v tísni. Dnes je z ní zkušená „Afričanka“, která může radit, jak se pohybovat v africké společnosti i jak řídit auto na rozblácených afrických cestách. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví nejen o práci v chaotickém Kongu, ale také o noci na vrcholu zrádné sopky Nyiragongo a setkání s horskými gorilami.

Když se řekne Kongo, jaká tři slova Vám přijdou na mysl, a proč? Kdybych měl odpovědět já – neprostupné pralesy, války a znásilnění, Mobutu. Já ale v Kongu nestrávil 16 měsíců a tak Vaše slova budou nepochybně jiná.

První, co mne napadá, je foufou, což byla moje nejobvyklejší konžská strava. Je to takový bílý knedlík bez chuti připravovaný z mouky a vody. Vařila nám to naše usměvavá místní kuchařka Chantal, kterou jsem měla moc ráda. Druhou vzpomínkou na Kongo jsou cesty. Možná by bylo lepší říci necesty, neboť jsou ve velmi špatném stavu a pouze centra největších měst mají vyasfaltované některé hlavní ulice. Na první pohled jsou to cesty pro tank a jinou vojenskou techniku, ze začátku jsem nechápala, jak jimi naši řidiči dokáží projet. A také ty neprostupné pralesy a zeleň. Kongo je trošku jiné, než jak si představujeme Afriku, je velmi zelené, protože období dešťů trvá tři čtvrtiny roku. 

„To je Kongo“ říkají prý Afričané tomu, co je plné chaosu a násilí. Kongo je divočina, banditi, znásilnění. Válka sice skončila, ale ozbrojené gangy se nepochybně mohou neočekávaně vynořit a zabíjet. Jak funguje Vaše ochrana, tedy bílých pracovníků humanitárních organizací?

Místní lidé nás vnímají spíše pozitivně a tak to riziko není přímé. Přesto mají všechny organizace včetně těch neziskových přísná bezpečnostní pravidla. Mezi ně patří i to, že po setmění kolem šesté hodiny večer jsme se nesměli pohybovat venku pěšky, jedině autem. Rebelské skupiny stále představují nebezpečí, jsou stěží monitorovatelné a nikdo nikdy nemůže zaručit, kde se právě nacházejí a zda se někde neobjeví.

Jinak byl konžský život jednodušší, než jsem čekala, když jsem tam poprvé přiletěla. Běloch ve městě není vyloženě v ohrožení a tak jsem až na pár specifik žila normálním životem, to znamená z domova do práce a naopak, nakoupit na trhu, jen po té šesté se již nesmí téměř nic. Horší to bylo před volbami, to jsem sem tam zaslechla střelbu, ve zprávách toho bylo samozřejmě více, takže jsem byla nervóznější. Denně tam máte informace o nějakém přepadení autobusu, vypálených domech či útoku na vesničku. Neslyšela jsem ale o tom, že by takový útok byl namířen proti bělochům. Nám se maximálně jednou za čas ztratil nějaký počítač nebo trochu peněz. Bydleli jsme v Bukavu, docela velkém městě u jezera Kivu na hranicích s Rwandou. A tam se dá žít celkem příjemně. Přesto je Bukavu typické chaotické africké město, naše rezidence je chráněna ostnatými dráty, strážci jsou ovšem neozbrojení. Dá se říci, že když člověk nechce přijít do kontaktu s Afrikou a její realitou, lze se tomu poměrně snadno vyhnout. Venku se pohybuje výhradně autem, zaplatí si kuchařku, uklízečku i někoho, kdo bude chodit nakupovat. I takoví lidé tam pracují a žijí i v Kongu vlastně západním způsobem života. Mně se ale na práci pro Člověka v tísni líbí, že jsme místním lidem opravdu blízko.

Vy se ale pohybujete i v náročném terénu, ve vesnicích, jak jste tam chráněni?

Při práci v terénu s námi nikdy nejsou ozbrojení strážci a skutečně se může stát, že budeme ve špatnou chvíli na špatném místě. Ovšem nikdy se nejezdí do míst, kde jsou právě hlášené útoky rebelských skupin či jiné nepokoje. Před každým odjezdem do terénu se monitoruje místní situace, působí tam např. MONUSCO (stabilizační mise OSN), která má též svůj bezpečnostní aparát a posílají zprávy, kde se co děje či co hrozí. A když nedoporučí pohyb do určité oblasti, cestu zrušíme. Nebo se minimálně odvolá výjezd bělochů a řeší to jen naši místní spolupracovníci.

Doporučila byste dovolenou v Kongu?

Ne. Pro dobrodružnější povahy bych doporučila sousední Rwandu s případnou návštěvou Konga. Výhodou i nevýhodou Konga je, že se dá téměř všechno vyřešit penězi. K tomu ale musíte komunikovat a podstatná je tedy znalost jazyka. V DR Kongo se mluví francouzsky, ale na venkově ani ta francouzština nemusí stačit a je nutné mít místního průvodce a tlumočníka. V zemi je kolem 250 etnických skupin a ve východní části se mluví hlavně svahilsky. V nejvzdálenějších zapadlých vesnicích, kde je nejvíce potřeba humanitární a rozvojová pomoc, ale ani svahilština občas nepomůže.

#~gallery-21~#

Jsem v autě na hranicích, čemu by se měl člověk v Kongu vyhnout? Napadá mě – Kongu.

Nedoporučovala bych projíždět Kongem bez místního průvodce. Je to sice zdánlivě levnější, ale vzhledem k míře rizika jen zdánlivě. Ne vždy se vyplatí šetřit. Když si najdete spolehlivé kontakty, např. přes někoho, kdo tam žil a pracoval, může to být dobrodružná dovolená. Ale projíždět Kongem sólo, to ne.

Kritika humanitární pomoci směrem Afrika se soustředí mj. na skutečnost, že všechno za Afričany dělá někdo jiný. Jeden stát postaví železnici, druhý silnici, třetí pivovar nebo nemocnici. A v Kongu nikdo nic neumí a nemusí se to učit. A přitom ta země má vše, včetně obrovského přírodního bohatství. Člověk v tísni pracuje v Kongu více adresně. Dohlíží se na každý věnovaný dolar?

Světová banka a Evropská komise považují stále DR Kongo za oblast pro humanitární pomoc, ČvT se již snaží i o rozvojovou pomoc. Smyslem práce ČvT je zvyšovat kapacitu místních lidí, seznámit je s tím, jak postavit školu nebo rezervoár na vodu a jak to následně využívat a udržovat zvýšit povědomí o prevenci proti nejrozšířenějším nemocem atd. V programech ČvT jde hlavně o přímou pomoc, kterou doprovázíme školeními, není to jenom lití peněz. Je to ale obrovská země a každý region je na tom trochu jinak. My působíme na východě, kde je spíše chaos než řád. A tak dohled nad financemi je nezbytný. Nedávno se ztratily z kasy peníze a pokladní to odůvodnila démonem. Právě najímání místních zaměstnanců je náročný úkol. Je třeba řešit konflikt mezi tím, zda najmout někoho, kdo má již zkušenosti a vidím, že by mi pomohl, ovšem zase je již tak zběhlý, že si najde kličky a je schopen nás obírat, nebo najmout jiného, kdo je spíše nepopsaným listem papíru a je nutné ho zaučit, u něj vím, že budu mít méně práce s kontrolou, ale více práce, kterou budu dělat za něj, protože toho tolik zvláště ze začátku nezvládne. Tohle je boj, v tom je ta práce strašně náročná a někdy se s lidmi pracuje téměř jako s dětmi.

Korupce je tam obrovská a táhne se napříč státem. Humanitární pomoc míří do DR Kongo již spoustu let a oni vidí, že ty peníze jsou na dosah. My máme naplánovaný rozpočet a oni nepřemýšlí tak, abychom za ty peníze zvládli co nejvíc. Může se stát, že když budou stát brambory dolar, oni se domluví a dají nabídku na tři dolary. Celý nákupní řetězec se nakrmí a oni to ani nevnímají jako korupci, protože ty peníze prostě jsou a většina těch programů je nastavena tak, že se mají utratit. Ale nechci to zjednodušovat, protože lidé, kteří přemýšlejí komplexněji a podobně jako my, tam jsou, jen je jich málo. Jsou ale hodně motivovaní situaci změnit a chtěli by s jejich státem něco udělat.

V Bunyakiri vytvořily humanitární organizace komunitu žen postižených sexuálním násilím, zajistily i možnosti pro jejich rozvoj, tj. různé dílny, pekárnu, výrobu mýdla, domácí zvířectvo. Jak se tam ty oběti dostanou? Vyhledávají je místní nebo se samy přihlásí?

Buď se o tom ta žena doslechne, třeba od místních dobrovolníků, kteří s námi spolupracují, nebo je to naopak a ti dobrovolníci vědí, že se někde něco stalo, a oběti tam vyhledávají. Jde o mediálně atraktivní téma, a několik místních doktorů mi dokonce přiznalo, že někdy vyplní do papírů, že žena byla znásilněna, protože vědí, že tak bude mít i ona dostupnější zdravotní péči, kterou naléhavě potřebuje. Práce s postiženými ženami ale tvoří jen část naší práce v Kongu. Pracujeme i v oblasti vzdělávání a na projektech ve zdravotnictví. Vzdělávací projekty mám moc ráda, stavíme ve vesnicích nové školy nebo opravujeme poškozené. A nestavíme sami, abychom jen řekli vesničanům, tady ji máte, ale snažíme se je motivovat, aby s námi na stavbě spolupracovali. Rodiče lisují cihly, vozí písek a takoví rodiče pak posílají děti do školy a ne na pole, je vidět, že postupně začínají chápat, jak je vzdělání důležité. Aktivní byli i ředitelé a učitelé škol. Nová škola ovšem neznamená, že je vše perfektní a práce je u konce. Jsou to dlouhodobější projekty, s učiteli nadále spolupracujeme, školíme je, rozdáváme didaktické pomůcky, naši kolegové dělají supervize a hodnotí výuku, neboť venkovští učitelé jsou strašně špatně placení a málo motivovaní.

A zdravotnické programy?

Jsou zaměřené na zlepšování zdravotní péče ve vybraném regionu, od identifikace těch nejpostiženějších, přes distribuci léků až po zaškolování místních zdravotníků. Velký objem peněz z ECHO (Kancelář EK pro humanitární pomoc) jde do nákupu léků, které se distribuují, a je náročné zajistit, aby se používaly opravdu efektivně a nic se neztrácelo. Dodávají se do venkovských středisek, která jsou někde v lepším stavu, někde v horším. V těchto malých zdravotních střediscích nejsou doktoři, pouze vyškolení zdravotníci. Projekty musí být v souladu s vládními programy, musíme komunikovat s úřady, se kterými se nespolupracuje vždy snadno. Na začátku roku vydává OCHA (Úřad OSN pro koordinaci humanitární činnosti) humanitární akční plán, na kterém spolupracuje spousta organizací. Vedle toho vydávají donorské instituce jejich strategické plány a priority. Námi navrhované projekty pak musí být v souladu s těmito prioritami i vládním programem v daném sektoru. ČvT má ale i jiné prostředky z darů soukromých firem i veřejnosti přes např Klub přátel ČvT. Tyto peníze pomáhají např. projektům, které považujeme za důležité, a nedají se napasovat na žádnou strategii zmíněných institucí. V minulosti jsme např. sváděli vodu do vesnic, kde ženy chodily i deset kilometrů k prameni. 


Ing. Daniela Hranaiová (1984), vystudovala Ekonomickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni. Od roku 2010 pracuje ve společnosti Člověk v tísni.

Celý rozhovor s Danielou Hranaiovou čtěte na http://www.cestomila.cz/clanek/801-daniela-hranaiova-v-kongu-citit-se-zkusenou-africankou-je-zradny-pocit.

Autor: Petr Nejedlý, Cestomila, portál o cestování