Díky profesním kurzům mohou mladí Gruzínci zvýšit svou kvalifikaci i naplnit své sny

„O profesních kurzech hrazených Člověkem v tísni jsem se dozvěděla v kadeřnictví, kde si o něm povídaly ostatní zákaznice. Mám sice ekonomické vzdělání, ale nikdy jsem v této oblasti nepracovala. Vždycky jsem chtěla být kadeřnicí, tohle povolání se mi líbilo, ale otec mi to nedovolil,“ vysvětluje pětadvacetiletá Gvetadze. Provdala se, když jí bylo devatenáct a nyní má pětiletou holčičku a čtyřletého syna.

„Můj manžel práci v té době neměl, a tak jsem se rozhodla přihlásit se do kadeřnického kurzu, který Člověk v tísni také nabízel. V průběhu tří měsíců jsme se učili teorii i praxi tohoto povolání. Jelikož jsem patřila k nejlepším absolventům kurzu, mohla jsem soutěžit o grant na rozjetí vlastního podnikání. Ten jsem vyhrála, a tak jsem si v Tkibuli, městě, kde žijeme, zařídila vlastní kadeřnický salon,“ popisuje začátky svého byznysu Gvetadze. Tím sice přišla o státní podporu, ale zato se postavila na vlastní nohy.

„Sice mám práci, ale jsem si vědoma toho, že na sobě musím ještě dále pracovat. Rozhodla jsem ve svém vzdělávání pokračovat,“ říká Gvetadze. Ze svého výdělku si mladá kadeřnice zaplatila dodatečný dvouměsíční kurz stylistky, který absolvovala v salony krásy v druhém největším gruzínském městě Kutaisi, kam dvakrát do týdně dojížděla. „S majitelkou salonu jsem se spřátelila a za druhý měsíc kurzu jsem už platit nemusela,“ vysvětluje Gvetadze, která v současnosti pracuje čtyři dny v týdnu a vydělává si okolo 300 GEL, tedy asi 3600 korun.

„Mám práci, kterou mám ráda a v níž se můžu neustále učit něčemu novému. Manžel mě v podnikání podporuje, a také jemu se podařilo najít si zaměstnání. Naše rodina tak má dostatečný příjem na všechno, co potřebuje. Jsem ráda, že už nejsme závislí na sociální podpoře,“ uzavírá Natia Gvetadze.

„Giorgi zvládne obsloužit i osmdesát hostů,“ pochvaluje si majitel restaurace

Profesní kurz absolvoval také Giorgi Sakhelashvili, který se vyučil kuchařem. „Jako malý jsem chtěl být kdečím – právníkem, pak hercem, psal jsem také básně. Ale moje máma byla první, kdo řekl, že vařím rychle a chutně, a že bych tedy měl být kuchařem. Když mi řekla o kurzech, které Člověk v tísni nabízí, přihlásil jsem se,“ popisuje Sakhelashvili, který díky svému aktivnímu přístupu a schopnostem obdržel po absolvování kurzu v prosinci 2013 také finanční grant na nákup kuchařského vybavení.

V průběhu následujících šesti měsíců pracoval Sakhelashvili jako číšník i jako ochranka. Letošní únor byl pro něj těžkým obdobím, jeho matka totiž zemřela a jednadvacetiletý Giorgi se musel postarat o své tři mladší bratry. „Náš otec totiž žije v Moskvě,“ vysvětluje. I tuto těžkost se mu však podařilo překonat.

V současnosti pracuje Sakhelashvili jako číšník a pomocný kuchař v místní restauraci a vydělává si okolo 400 GEL měsíčně, což je bezmála pět tisíc korun. Majitel restaurace je s jeho prací velice spokojen: „Giorgiho můžu nechat v lokále samotného i s osmdesáti hosty, on je stihne obsloužit všechny!“

Sakhelashviliho kulinářského umění je po okolí vyhlášené, a tak si jen známí i sousedé zvou, aby pro ně přichystal tradiční gruzínskou hostinu, nazývanou supra. Giorgi pro ně většinou vaří zadarmo z dodaných surovin. „Neberu si od lidí peníze za to, že pro ně přichystám jídlo pro oslavu narozenin či jiných příležitostí. Vaření mě baví a tohle beru jako cennou zkušenost a možnost zlepšovat se. Celkově se v současnosti cítím spokojen se svým životem. Mám práci, dobře si vydělávám a může pomáhat otci starat se o bratry. Chtěl bych jím být dobrým příkladem a vzorem,“ prohlašuje Sakhelashvili.

„Nikdy mě nenapadlo, že pro mne udělá někdo něco zadarmo,“ říká mladá masérka

Teona Akobidze už od mládí chtěla pracovat jako zdravotní sestra, avšak její rodina neměla na podobné vzdělání peníze. „Moji rodiče umřeli, když mi bylo deset, a společně s mladší sestrou mě vychovávala babička, která by pro nás udělala první poslední, ale zaplatit zdravotnickou školu si dovolit nemohla. Rozhodla jsem se na svém snu pracovat sama, a proto jsem se přihlásila do masérského kurzu hrazeného Člověkem v tísni,“ uvádí Akobidze. Ta se v průběhu kurzu projevila jako aktivní a motivovaná, takže získala nejen grant na nákup vlastního masérského vybavení, ale také nabídku učňovského místa u své bývalé učitelky. Dvaadvacetiletá Akobidze se tak mohla po několik dalších měsíců bezplatně zdokonalovat v masérské praxi.

„Nebylo jednoduché si po vyučení najít práci. Nejprve jsem začínala nabízet masáže ve vesnici Gumbrini, kde žiju. Pak mě můj dědeček vzal na doporučení mé bývalé učitelky do minerálních lázní, kde mě nakonec zaměstnali,“ vypráví Akobidze. Od letošního června tak začala mladá masérka pracovat na plný úvazek v městských lázních v Tskaltubě. „Pracuji zde už tři měsíce a líbí se mi tu. Specializuji se na vodní masáže, které jsou dobré pro klouby. Svou práci mám ráda, vydělávám si dost a místní už o mě vědí, že jsem specialistka a že rozumím tomu, co dělám,“ říká masérka.

To dokládají i slova její zákaznice Jan Gabeskilii: „Pokaždé když od ní odcházím, mám dobrou náladu po celý den. Může za to nejen její masírování, ale také pozitivní nálada a úsměv, který má pokaždé na tváři.“

Akobidze má sice v lázních smlouvu na dva roky, ale jedná se o sezónní práci. V zimním období proto bude masírovat v salonu krásy své sestřenice.

„A jak jsem se k masírování vlastně dostala? Může za to má babička, ta totiž kvůli své nemoci potřebovala masáže, a tak jsem se nějaké základy naučila od ní. Za zbytek vděčím Člověku v tísni, to on mi pomohl naplnit můj sen. Nikdy jsem si nemyslela, že pro mne někdo udělá něco zadarmo. Byl to ten největší dárek v mém životě a chtěla bych za něj moc poděkovat!“ uzavírá Akobidze.