Feminističtější než Skandinávie

Publikováno: 16. 9. 2014 Doba čtení: 4 minuty
Feminističtější než Skandinávie
© Tomáš Nídr

Rwanda udává tradičně machistickému kontinentu trend v tom, jak zlepšit postavení upozaďované polovičky obyvatelstva.

„Rwanda není země s největším počtem žen v parlamentu, ale země, která v něm má nejméně mužů,“ zlobil se čtenář v internetové diskuzi pod jedním z článků v rwandském deníku New Times, který informoval o tom, že po volbách loni v září má středoafrický stát v lavicích zákonodárců 64,5% dam. Jak vidno, mnoha pánům se pozice jejich vlasti jako světového premianta na poli genderové rovnoprávnosti vůbec nezamlouvá. Ale co mohou dělat, když tuto půlku národa do popředí protlačuje všemocná hlava republiky prezident Paul Kagame.  Švédsko, které je dle počtu poslankyň světově druhé, má podle organizace Quota Project v parlamentu pouze 45,8%  žen, tedy o 18,7% méně než Rwanda. 

Diktátor feminista

Autokrat si v pozici feministy libuje. Podle kritiků tohoto asketického tyrana jen proto, že počet poslankyň je snadno zlepšitelný ukazatel. Jeden z těch, podle kterých mezinárodní organizace posuzují progres země, na který je prezident očividně pyšný. „Obyčejným Rwanďankám nadstandardní počet političek nijak nepomůže. Vždyť jednou z prvních věcí, kterou jimi ovládaný parlament schválil, bylo omezení mateřské dovolené. Jsou to jenom Kagameho loutky,“ říká jeden rozvojový pracovník, který nechce být jmenován.

Jenže to se dá říci i o zákonodárcích v kalhotách. Pro Rwanďany je prezident něco jako zvolený absolutistický král a roli parlamentu příliš nechápou. Například Marie Aimée Umugeniová, předsedkyně Womens Centre v kigalské čtvrti Nyamirambo, nad osekáním mateřské, která je beztak ve Rwandě spíše imaginárním pojmem, bezelstně krčí rameny: „Asi jim lidé z vlády řekli, že je to potřeba zkrátit.“

„Prosazování žen do vyšších funkcí vidím jako pozitivum. Je jasné, že teď nemají žádnou moc, ale Kagame nebude panovat věčně. Občané však už budou na političky na vysokých postech na rozdíl od sousedních zemí zvyklí,“ říká oxfordská studentka Claire Smithová, která o postavení obyvatelek východoafrických států píše diplomovou práci.

Třetinu postů mají dámy i v kabinetu. Nejviditelnější je ministryně zahraničí Louise Mushikiwabová, která opakuje, že nejsou jen Kagameho nazdobenou výlohou pro svět. Zdůrazňuje, že za poslední dvě desetiletí dosáhly ženy i takových postů jako předsedkyně ústavního soudu, ombudsmanka, policejní prezidentka. Nic extrémně neobvyklého není hejtmanka nebo šéfka věznice.

Převaha 7:3

Když se v roce 1994 Kagamemu s jeho armádou podařilo zastavit genocidu, kterou mačetami páchali většinoví Hutuové na menšinových Tutsiích, byla republika skoro bez mužů. Buď byli obětmi masakrů, anebo jako pachatelé po prohrané válce utekli za hranice před pomstou. Ženy převažovaly v poměru 7:3. takže jejich větší role ve společnosti byla nutností. Pustily se i do činností, které po staletí byly vyhrazeny pouze jejich manželům: například stavění střech nebo třeba bubnování.

Kagame od počátku s genderovou otázkou pracoval. Zrušil například archaické pravidlo, které ženám zakazovalo vlastnit půdu a zrovnoprávnil je při dědickém řízení. Do trestního zákoníku se dostal pojem domácího násilí – vysoký trest hrozí i svědkovi, který by tento skutek nenahlásil. Zvýšila se dostupnost antikoncepce.

Důležitou změnu si Rwanďanky protlačily samy. Zločiny z dob genocidy byly podle své závažnosti rozděleny do čtyř kategorií. Znásilnění, které se proti Tutsijkám používalo jako zbraň, zůstávalo v té nejméně závažné skupině na úrovni rabování. Za to viníkům hrozily jen veřejně prospěšné práce. Ženské organizace dlouhou dobu naléhaly na změnu, až nakonec bylo sexuální násilí přesunuto mezi nejhorší skutky.

Symbolická změna přišla také v Kigali, kde na jedné kruhové křižovatce stála socha ženy, která má na hlavě nádobu s vodou a dítětem s šátkem na zádech. Feministkám se to zdálo příliš stereotypizující a tak dosáhly jejího nahrazení skulpturou matky, která vede svoje dítě za ruku a na hlavě už ji nic netíží.

Poslední změna obyčejné venkovance, která každodenně chodí se džbánem na hlavě pro vodu, přijde nejvíce úsměvná. Pokud se o ní vůbec dozví. Vesničanky totiž dál pokračují ve svém životě, tak jak ho po staletí vedly jejich matky a babičky. Jsou těmi, které nenápadně zůstávají v pozadí a před muži mluví tichým hlasem.

Ani v těch nejtvrdších diktaturách, ke kterým současná Rwanda rozhodně patří, nejde změny prosadit tak, aby se společnost okamžitě vzala za své.

Díky Kagameho sociálnímu inženýrství, které opakovaně využívá jako své propagandistické zbraně při jednáních s dárcovskými zeměmi ze západu, se to však časem může povést.

Autor: Tomáš Nídr