Honza V.: Letec pracovním poradcem

To, odkud jsem k ČvT přišel, a má pracovní minulost budou asi velkým překvapením. Už v dětství jsem se rozhodl pro dráhu vojenského letce a dal jsem tomu všechno. Po studiu na vojenské kadetce jsem se nakonec skutečně stal aktivním armádním letcem. Prošel jsem mnohými útvary, včetně záchranářského vrtulníku, až jsem nakonec zakotvil u letky ministra obrany a létal převážně s velkým armádním speciálem. Poměrně často byly mým úkolem lety do míst, kde naše armáda působila v rámci mírových sil SFOR a KFOR a tam jsem se setkal poprvé s humanitární prací. Dělali jsme letecký most mezi Českem a Kosovsko – Albánskou hranicí. A tam jsem poprvé v utečeneckém táboře uviděl pravé utrpení. Stovky a stovky lidí v bezbřehé beznaději, odevzdaní svému osudu. Lidé, kteří v okamžiku přišli o vše a mnohdy o všechny. To byl pro mě obrovský šok a také jeden z důvodů proč jsem nakonec z armády odešel.

Po těchto letech v armádě jsem se otočil ve svém konání o sto osmdesát stupňů a pustil se do byznysu v oblasti IT. Postupem doby se ukázalo, a to pro mě bylo obrovským překvapením, že mám vlohy k přednášení a učení jiných. Moji kolegové mě postupně zapojili do mnoha projektů, kde jsem působil na pozicích lektor a mentor. Projekty byly zaměřené na modernizaci českého základního a středního školství a já měl nesnadnou úlohu přivést české kantory k možnostem využití moderních technologií ve výuce. Někdy z legrace říkám, že jsem v té době dělal nejtěžší práci na světě – učil jsem učitele učit. Po poměrně dlouhém období, kdy někdy bylo práce buď až moc, nebo jsem marně hledal uplatnění, mi moje žena řekla o chystaném projektu ČvT, ve kterém bylo plánováno vytvořit něco nového, tedy spíš staronového, a to pozice pracovního poradce, který by měl pomoci lidem v návratu na volný trh práce. Zdálo se mi, že to by mohlo být to pravé pro mě. Mohl bych využít své zkušenosti, znalosti a pomoci lidem v tíživé situaci. Proto jsem se přihlásil do výběrového řízení a uspěl jsem.

Některé osudy mě stále udivují

Poté, co jsem se seznámil s projektem a pravidly práce v sociální oblasti, do které jsem se právě vrhl, jsem si najednou uvědomil, že to nebude žádná legrace. Stále mě udivuje, v jak těžké životní situaci se může člověk ocitnout, a hlavně jak rychle. Jak těžké je se z takového bodu dostat a vrátit se zpět na životní úroveň „těch ostatních“. Stále mě překvapuje, jak věci pro většinu lidí samozřejmé, mohou být některým z nás nedosažitelné - velký plochý televizor se spoustou televizních kanálů, nové slušivé oblečení, teplá voda na koupání každý den, vlastní koupelna, vlastní postel, teplé a řekněme zdravé jídlo třikrát denně… Je pro mě naprosto neuvěřitelné, že existuje spousta lidí, kteří nad touto skutečností zavírají oči. Jen chci podotknout, že teď nemluvím o nějaké daleké zemi sužované válkou a chudobou, ale mluvím o Jeseníku, o městě, kde žiji a pracuji. Proto si myslím, že je nutné to měnit a taková snaha není jen promarněnou energií, ale naopak. Vždyť pomoc člověku v nouzi je už od nepaměti základní lidskou vlastností.

S kolegyní Eliškou jsme v Jeseníku dva pracovní poradci a myslím, že začínáme docela úspěšně tvořit solidní tým. Máme tři roky na to, abychom dokázali, že projekt je smysluplný a bude dobré v naší práci pokračovat. Momentálně jsme jediní pracovní poradci v ČvT a o to je naše situace složitější. Není moc kde posbírat aktuální zkušenosti a na většinu postupů musíme přijít sami.

V našem společném projektu bychom rádi pomohli co největšímu počtu lidí odrazit se ode dna, kam se propadli mnohdy ne vlastní vinou a ve většině případů jen hloupou shodou okolností. Nebo třeba jen neměli dostatek informací nebo jim je nikdo dostatečně nevysvětlil. A právě to chceme zkusit napravit. Například problém s veřejnou službou. Klientů zatím nemáme mnoho, však jsme sotva začali, ale už teď se podivujeme nad tím, jak málo informací se k našim klientům dostává ze strany úřadů. A když už se k nim dostanou, tak jsou pro ně v podstatě nesrozumitelné a nikdo neprojeví sebemenší snahu jim problém vysvětlit.

Naše práce by podle mě neměla být jen o tom pomoci člověku najít práci, ale chceme svým klientům být i morální oporou. Pomoci jim, aby se oprostili od společenského stigmatu a od studu za všeobecný předsudek, že je společnost považuje za neschopné. V každém z nás je uvnitř schovaný „super hrdina“ s jedinečnými schopnostmi. Jen je najít a připustit si je. A právě takové cesty bych chtěl pro své klienty hledat a doprovázet je na nich.