Kambodžské zdravotnictví vstává z trosek

Šest asi dvacetiletých dívek se zájmem pozoruje ženu, která sešívá trhlinu na kusu syrového hovězího masa. Vysvětluje při tom detaily a je opatrná, jakoby jehlou zajížděla do živého. Je totiž porodní asistentka v nemocnici v kambodžské provincii Takeo a její žákyně pracují v přilehlých zdravotnických centrech. Asi padesátiletá Sok Tonh svoje znalosti předává na pravidelných školeních méně zkušeným kolegyním. Mohou si zkusit také porod na maketě ženského těla.

Z jedné strany do umělého břicha školitelka zapasuje miminko v životní velikosti, na druhé straně mu pak „pomáhá na svět". Když plastový novorozenec vyklouzne z plastové ženy, ukazuje Tonh s nůžkami v ruce, co dál: „Tak a pupeční šňůru přestřihnete asi v těchto místech,“ naznačuje střih na bílé plastové hadici. Pak se ještě postarat o placentu a je to. Porod nanečisto si stejně jako šití steaku zkusí postupně všech šest mladých dívek. Poněkud bizarní scénka s torzem lidského těla tak možná v budoucnu někomu zachrání život.

Zbytečná úmrtí

Některé porodní asistentky dělají základní chyby, například při porodech tlačí ženě na břicho. Navíc nedokážou rozpoznat rizikové porody a poporodní komplikace, takže neposílají rodičky za odbornější péčí do nemocnic. Buď studovaly tři roky střední zdravotnickou školu, častěji absolvovaly jen roční obor. Ten vláda schválila po tom, co ve zdravotnictví akutně chyběly sestry. „Po závěrečné zkoušce jsem neuměla pořádně ani pochovat dítě. Vždycky, když se do našeho zdravotnického centra blížila těhotná maminka, rozklepala jsem se strachy,“ směje se pětadvacetiletá Kem Navy.

Už dva roky pracuje ve vesnici asi osm kilometrů od města Takeo a zrovna minulý týden poslala svoji pacientku rodit do města. Miminko nemělo správnou polohu. Na kurz první pomoci se dostala krátce po dokončení školy a díky němu teď umí rozpoznat zdravotní riziko. „Dřív bych si nevěděla rady s některými zákroky, které se teď už nebojím dělat. Ale pokud se mi něco nezdá, pošlu maminku do provinční nemocnice.“

Zdravotnictví se ale za poslední roky v Kambodži hodně zlepšilo. V roce 2005 při porodu zemřelo podle statistik 472 matek na 100 tisíc porodů. V roce 2010 už to ale bylo „jen“ 206. I tak mají místní rodičky stále třicetkrát vyšší pravděpodobnost úmrtí při porodu než české maminky.„Nejvíc žen umírá po porodu kvůli hemoragii a eklampsii. Porodní asistentky nedokážou rozpoznat, že krvácí. Úmrtí jsou zbytečná. Často by stačilo pacientku předat do péče zkušených lékařů v provinční nemocnici,“ říká projektová manažerka Djihan Skinner ze společnosti Člověk v tísni.

Tato česká nezisková organizace od roku 2008 pomáhá rozvíjet kambodžské zdravotnictví a pořádá mimo jiné i měsíční intenzivní školení první pomoci pro porodní asistentky, kterým prošlo od začátku kromě Navy přes sedmdesát zdravotnic. Dalších více než sto ze 42 zdravotních center v provincii Takeo edukovali zástupci české organizace v oblasti výživy během těhotenství, významu předporodních prohlídek, zajišťování hygieny ve středisku, sterilizace nástrojů a tak dále.

Tradice vs. zdraví

Dnes už většina matek v Kambodži rodí v nemocnici, nebo ve zdravotním centru. Ještě před pár lety ale volily často domácí porod s tradiční porodní bábou. Důvodem byl nedostatek odborníků, nedostatečná osvěta, ale také společenské zvyky. Ještě dnes některé ženy věří, že první mateřské mléko je škodlivé. Další nebezpečnou tradicí je zapalování ohně pod porodní postelí. Aby matka i dítě zůstali zdraví, přečkává žena sama po sedm dní v zakouřené místnosti. Hned po porodu tedy nekvalifikované porodní báby odeberou novorozence a matka tak často ztratí mléko.

To je zvlášť velký problém, protože chudé rodiny nemají peníze na náhradní výživu a krmí děti nevhodnou potravou. Podle statistik z roku 2008 má téměř třetina dětí mladších pěti let podváhu a Kambodža je tak na 20. místě ve světovém žebříčku v počtu vyhublých dětí. Dodnes také maminky s malými dětmi nebo těhotné ženy nosí i v největších vedrech vlněné čepice. Mají je ochránit před zlými duchy.

Jedna věc jsou pověry, druhá pak neznalost. Celosvětově zemře podle OSN na průjmová onemocnění 2,2 milionu lidí, z toho jsou dvě třetiny dětí do pěti let. Také v Kambodži ohrožuje ty nejmenší špatná hygiena i sanitace a nedostatek čisté vody. Pátého roku života se nedožije 54 živě narozených dětí z tisíce a z toho jich 45 zemře během prvního roku. Matky často nevědí, že pokud má dítě dlouhodobě průjem, mohlo by přijít i o život. I proto česká organizace podporuje vzdělávání přímo v komunitách. Místní zdravotníci jezdí do vesnic a školí matky. Jednou z těch, které prošly kurzem v roce 2011, je i třicetiletá Oung Sinoeun. „Mám dvě dcery staré pět let a šestnáct měsíců. Vím, že kdyby měly průjem, mají pít hodně čistě vody.

Pokud by to nepřešlo, vzala bych je k lékaři,“ popisuje nově nabyté znalosti. „A na horečku pomáhá, když dítě zabalíte do mokrého ručníku,“ dodává. I její sousedka Sek Roeng, také matka dvou malých dětí, by školení doporučila dalším rodičům: „Hodně lidí z naší vesnice si kupuje léky u místního prodejce. Často to jsou padělky z Číny. Lékárník navíc není odborník a nezná dávkování. Lepší je jít do zdravotnického centra,“ říká. 

#~gallery-10~#

Bez vody a elektřiny

Zdravotní systém v Kambodži zcela zničila vláda Rudých Kmérů v 70. letech 20. století. Jejich vůdce, jeden z nejkrutějších diktátorů světa, nechal zavraždit více než dva miliony lidí. V prvních liniích šla na popravu kambodžská inteligence, tedy také lékaři a další zdravotnický personál. Zdravotnictví v Kambodži vstává z trosek teprve poslední desetiletí. Chybí zkušení lékaři. Zdravotní sestry i porodní asistentky nemají dostatek znalostí. A to je jen jeden z mnoha problémů. Některá zdravotnická centra vypadají tak, že by se v nich Evropan snad nenechal ani ošetřit.

Jedním takovým střediskem je Trea. Vede k němu prašná cesta, kterou každoročně ničí prudké deště. Cesta autem sem z provinční nemocnice trvá více než hodinu. Před starou budovou stojí motorka. Slouží jako sanitka. Kromě toho je k dispozici i místní taxikář, který odveze pacienta do nemocnice, pokud je to potřeba. V domě chybí elektřina, stejně jako v mnoha dalších zdravotních centrech. „Pokud je potřeba světlo, například při nočním porodu, svítí se autobaterií. Někde jsme pomohli se stavbou solárních panelů,“ říká Djihan Skinner. Dalším problémem je voda. Češi pomohli vyhloubit v některých centrech studny.

Vodu na úklid i mytí nástrojů si zdravotníci museli dříve kupovat, nebo ji složitě přivádět z jiných míst. „Studnu už máme, ale stále nám chybí základní zdravotnický materiál. Nemáme dost rukavic nebo injekčních stříkaček a jehel. Ještě nedávno jsme neměli ani skříň na uchování materiálu. Pak je problém se sterilizací nástrojů, protože zvláště v období sucha se hodně práší,“ stěžuje si sedmapadesátiletý lékař Suon Saroeun, který pracuje ve zdravotnickém centru Trea.

K ruce má jen jednu zdravotní sestru. Vláda sice po letech uvolnila peníze na plat druhé, jenže ta dala po měsíci výpověď. „Bydlím blízko, takže není problém rychle přijít, když máme nějaký akutní případ. Horší to bylo, když jsem jezdila do Takea na kurz pro porodní asistentky,“ říká sestra Tep Sitha. O pacienty se stará už přes pětadvacet let a má za sebou stovky, možná i tisíce porodů. Dnes v průměru pomůže na svět patnácti dětem za měsíc. I když má zkušenosti, často jí práci komplikují podmínky. „Pro maminky máme jen malou místnost, kde jsou vedle sebe dvě porodní postele. Ke zdi je sotva dva metry místa,“ ukazuje. Hned vedle je dřevěná postel oddělená jen látkovou plentou. Tam si rodička může odpočinout. Jen málo zdravotnických center má speciální místnost, kde by ženy mohly zůstat. I proto jich stále umírá tolik na vnitřní krvácení a poporodní komplikace.

„Snažíme se získat peníze na stavbu poporodních místností. Můžou opravdu i zachránit život,“ říká Petr Schmied, který vede kambodžskou misi Člověka v tísni. Zdraví je na prvním místě, proto je důležité i to, aby zdravotní střediska začala fungovat samostatně a udržitelně.

Článek vyšel v květnu 2012 v časopisu Sestra.