Každý dům je posetý střelami. Dovezli jsme pomoc do Debalceve

Uhlehorsk se hlásí rozbitým tankem, který tu nechala ukrajinská armáda – tento obrázek nás bude pronásledovat do doby, než smutné memento války mineme na zpáteční cestě. Na silnici se válí střepy a trosky všeho možného, stromy jsou rozervané od granátů, skoro každý dům je posetý dírami nebo úplně shořel. Uhlehorsk, následuje Debalceve. Prověrka dokumentů na kontrolních postech je důkladná, nicméně jedeme. Před pár dny se tu ještě bojovalo, dnes jsou dokonce na ulici vidět lidé. Naděje? Možná ano, když bereme v úvahu, že v napjatých chvílích člověk na takových místech nepotká živou duši.

#~gallery-934~#

Ne všichni ale našli odvahu vyjít na ulici. V krytu na sídlišti Východ je odporná zima a vlhko. Netopí se, není čím, už několik týdnů nefunguje eletřina. „Proč tu zůstávám, když už se skoro nestřílí? Dům je zničený, nemám kam jít, tady to znám,“ vypočítává důvody Maxim, který je v podzemí střídavě už od srpna, kdy ostřelování Debalceve začalo. Stejně jako sestry Nataša (8) a Aňa (11). Do ledna alespoň trochu chodily do školy. Pak následovaly strašné tři týdny strávené nepřetržitě v krytu. Jedna z raket dokonce trčí ze země kousek od bunkru a místní musí dávat pozor na děti, které hra s takovými předměty přirozeně láká.

„Byli jste na vojně? Já jo!“ odsekává děda Michail, když se ho ptáme, jestli se nebojí chodit kolem zničených tanků v někdejším vojenském táboře. Ženisté to tu ještě nevyčistili, nevybuchlé dělostřelecké granáty jsou už běžným koloritem. Michail tak ale činí spíše ze zoufalství – snaží se malou sekerkou rozštípat bedničku od nábojů, aby měl prkýnka na střechu. „Musím zalátat díry od šrapnelů,“ říká hrdě s tím, že na žádnou humanitárku čekat nebude.

I proto je nutné reagovat rychle – na opravu domů budou potřeba tisíce a tisíce metrů krytiny, kvadrátů skla, prken a trámků. Společným úsilím místních úřadů i humanitárních organizací se už podařilo vyřešit problém s potravinami, příští dva týdny budou mít lidé co jíst. S ostatním je to horší. „K čemu nám jsou těstoviny nebo rýže, když si je nemáme jak uvařit,“ říká Sergej, o kus dál se jeho sousedé snaží ohřát jídlo na ohni. „Dřevo je mokré, nejde to,“ stěžuje si.

Člověk v tísni přivezl pětitunový náklaďák plný věcí, které místní lidé ocení.  Auto přijelo v konvoji společně s organizací Lékaři bez hranic. Díky projektu českého ministerstva zahraničí budou moci využít plastovou fólii na okna, Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) poskytl deky ručníky, spací pytle, kanistry, teplé spodní prádlo, zimní bundy i plachty na zničené střechy. Světový program pro výživu (WFP) pak 92 měsíčních dávek potravin, obsahujících mimo jiné masovou konzervu, rýži, čaj, rajčatový protlak a množstv í dalších produktů.

Jde o první část, pomoci by mělo být víc. A to nejen potravin nebo spacáků, ale i materiálu na obnovu zničených domů.  Nyní je sice Debalceve v centru „humanitární“ pozornosti, to však za nějakou dobu utichne. Lidé tu ale budou se svými starostmi bojovat dál.

Člověk v tísni na Ukrajině

Člověk v tísni pomáhá na východě Ukrajiny od letošního srpna, pomoc organizuje z kanceláře ve Slavjansku. Těm nejpotřebnějším poskytuje okamžitou humanitární pomoc, jako je jídlo nebo léky. Pomáhá s opravou poničených domů nebo vybavováním uprchlických center. Lidem také nabízí poukázky na nákup jídla. Od začátku listopadu Člověk v tísni soustavně pracuje i v Doněcku a oblastech kontrolovaných separatisty. Ve městě otevřel kancelář a nejohroženějším lidem poskytuje potraviny, léky, hygienické potřeby i dětské pleny. Měsíčně zásobuje potravinami přes 7 000 lidí. Podpořil také několik domovů pro seniory, hospiců či azylových domů pro lidi bez domova. Více čtěte zde.

Pro více informací kontaktuje:

Vladislav Vik, koordinátor ukrajinských projektů ČvT, 778 531 399, Vladislav.Vik@clovekvtisni.cz