Kdyby kakaovníky mohly vyprávět, vyprávěly by o filipínských pěstitelkách

Kdyby kakaovníky mohly vyprávět, vyprávěly by o filipínských pěstitelkách

4. 5. 2021

“Balang araw...”, frázi, která filipínsky znamená ‘jednou’, často slyšíte při rozhovoru s pěstitelkami kakaových bobů ve Východním Samaru. Toto rčení symbolizuje jejich naději a sny. Tyto ženy i jejich blízcí společně doufají v lepší svět pro jejich děti a vnoučata. Věří v lepší budoucnost, o kterou usilují mimo jiné také skrze pěstování kakaa.

V roce 2016 jsme filipínským zemědělcům představili pěstování kakaa. Lidé po tajfunu Haiyan zápasili s možnostmi, jak se uživit a naším cílem bylo trvale zvýšit jejich příjmy. Přestože se místní do pěstování kakaa postupně pouštěli, tak nadále pěstovali i kokosové palmy, protože kokosy jsou v této oblasti velmi tradiční plodinou. Byli ale zvyklí, že kokosy nevyžadují téměř žádnou péči, a tak nevěnovali svým kakaovníkům tolik péče, kolik by bylo zapotřebí.

Chtěli jsme pěstování kakaa ve Východním Samaru podpořit, a tak jsme o dva roky později, v roce 2018, spustili nový program. Ten měl pomoci zvýšit odolnost místních zemědělců a ukázat, v čem je pěstování kakaa výhodné.

Přinášíme vám příběhy žen, které se do pěstování kakaa pustily a snaží se tak mimo jiné zajistit i lepší život svým dětem a vnoučatům.  

Paní Imelda Cadayong (63) z obce Hagna ve Východním Samaru moc dobře ví, jaký potenciál kakao má. „Jednoho dne uvidím, že má práce nese plody a já pak dokážu vyrobit čokoládu,” říkala si. Její kakaovník začal plodit jako jeden z prvních ve vesnici a dnes už je strom vyšší než ona. „Než jsem se dala na kakao, pěstovala jsem kamote (sladký brambor). Stačilo nám to ale jen tak, abychom se z úrody sami najedli,” vypráví Imelda.

Podpořte nás prosím
Darovat pravidelně

V roce 2013 zasáhl Východní Samar supertajfun Haiyan. Poničil většinu oblasti a zničil také velkou část úrody. Narozdíl od kokosových stromů, které tajfun porazil, ale kakaovníky vydržely. Zemědělce pak odolnost kakaovníků motivovala a zúčastnili se školení, které jsme zorganizovali. Vyměňovali si pak během něj také zkušenosti a znalosti. Když oblast v roce 2019 zasáhl tajfun Phanfone, odolné kakao už pěstovalo více zemědělců. Paní Imelda říká, že po tomto tajfunu se její kakaovníky během několika měsíců vzpamatovaly a její farma je od té doby jedna z nejproduktivnějších ve vesnici. 

Pro paní Imeldu je pěstování kakaa oddechovou činností. Na svou farmu často uniká před hlukem a také si odpočinout si od lidí. „Když jsem unavená, tak si s těmi kakaovníky povídám. Kdyby ty stromy uměly mluvit, myslím, že by na mě byly pyšné. Jsou to sice jen rostliny, ale vědí, že bych je nikdy neopustila.”

Inspirují mě děti

Podobně nadšená je ze svých plodin Julita Ogsimer, která žije v obci Anislag, což je další město ve venkovské oblasti Východního Samaru. 

Dříve Julita pěstovala kokosy. Jenomže kokosovým palmám trvá osm až deset let, než plně dosáhnou svého potenciálu a dostatečně plodí. Se stále častěji přicházejícími bouřkami už začala být z pohledu na svou úrodu zničenou silným větrem Julita nešťastná a unavená. „Pohled na kakaovníky mě natolik těší, že už kokosy pěstovat nechci. Navíc můj muž už nezvládne na stromy vylézt a u kakaovníků nemusíte alespoň lézt tak vysoko,” říká. Než oblast zasáhl tajfun Haiyan, pěstovala Julita také banány. Odradila ji ale nízká cena, za jakou se prodávaly na trhu.

Julita a její muž pracují jako tým. Vstávají před východem slunce, připraví si oběd s sebou a vyrazí na farmu, která je od jejich domova poměrně daleko. Její manžel pak přivede buvola a na záda mu naloží koš s plodinami. Julita sama nese ještě dalších pět kilogramů. „Je to namáhavé, ale stojí to za to,” říká. Občas si manželé po cestě odpočinou v malé boudě v horní části pole a pak se vydají k domovu.

Tito manželé neměli nikdy snadný život, protože se neustále snažili najít trvalý zdroj příjmu. „Děti mě litují, protože pořád naříkám na těžký život. Občas si jen tak lehnu, abych na vyčerpání na chvíli zapomněla,” říká Julita.

Její manžel má několik zaměstnání. Některé dny chytá ryby v moři nebo řídí motorovou tříkolku. V jiné dny zas Julita pere lidem prádlo nebo peče tinapay (chléb) a prodává jej. Dětem vždy říkala: „Ať neskončíte jako já, která nedodělala školu.” Dnes se jejím dětem daří dobře. Všechny absolvovaly vysokou školu a mohou si dovolit posílat do školy zase své děti — Julitina vnoučata.

Všechny její děti se odstěhovaly do Guiuan, což je několik hodin cesty od její kakaové farmy v San Isidro, ale Julita doufá, že je děti budou mít čas občas navštívit. „Děti nám nevěří, že pěstujeme kakao,” směje se. „Mají tolik práce se svou domácností a dětmi, kterým pomáhají s učením, že naši farmu ještě neviděli. Ale těším se, až ji uvidí,” říká Julita a dodává: „Děti mě inspirují. Nemyslím jen na sebe a na manžela. Dokud budeme mít úrodu, budeme dětem dávat, co můžeme, abychom jim přispěli.”


Kakaová máma

Michaele Arre (64) z obce Calicuan lidé často přezdívají ‘nanay,’ což znamená matka. Hodí se to k ní, protože právě ona tu začala pěstovat kakao jako jedna z prvních. Do pěstování kakaa se pustila ještě předtím, než jsme místním lidem začali rozdávat sazenice a provádět školení. Tedy ještě dřív, než si pěstování kakaa oblíbili zdejší farmáři.

Když Ministerstvo zemědělství začalo nabízet sazenice zdarma, Michaele a její manžel se chopili příležitosti. Mnoho jejich sousedů si vybralo burské oříšky nebo kukuřici, protože je z nich rychlejší zisk, ale Michaele se dívala dál do budoucnosti. „Když sklidíte arašídy nebo kukuřici, je hotovo. U kakaa je to jinak, když o strom správně pečujete, bude plodit ještě dlouho,” říká.

Michaele udělala ze své kakaové farmy rodinný podnik, kde ona a její příbuzní začali zpracovávat své vlastní kakaové boby, ale také boby od sousedů. Nyní dokáží vyvážet prémiové sušené a kvašené kakaové boby a vyrobit z nich kvalitní tableu, neboli čistou kakaovou hmotu pro místní trh. Tento postup zpracování se naučili během našeho školení. Michaele své vědomosti předává svým dětem a vnoučatům, kteří na farmě pracují a obsluhují i zařízení na zpracování kakaových bobů.

Michaele je pouze jednou z mnoha žen v okolí, které uvěřily ve své schopnosti a porazily nepřízeň osudu silou své vůle. „Jen se podívejte na mé ruce!,” ukazuje své dlaně a prsty, které jsou zvyklé se na dlouhé hodiny nořit hluboko do půdy. „Nejen muži umí pracovat rukama. Jsem hrdá na to, že jsem pěstitelkou kakaa, protože vím, že jednoho dne budu schopná pomoct nejen své rodině a dětem, ale také ostatním zemědělcům v komunitě,” dodává. 

Filipínské farmářky podporují také pravidelní dárci sbírky Skutečná pomoc a lidé, kteří si zakoupili Skutečný dárek.


Autor: Rebecca Galvez, Communication & Advocacy Officer ČvT, Filipíny