Když se vše daří, tak má naše práce pozitivní dopad na životy místních, říká Michala Sedláčková

Publikováno: 23. 3. 2015 Doba čtení: 3 minuty
Když se vše daří, tak má naše práce pozitivní dopad na životy místních, říká Michala Sedláčková
©

Další z vedoucích misí, kterou vám v krátkém rozhovoru představíme, je Michala Sedláčková. Ta strávila poslední čtyři roky na našich misích v Africe a v současné době žije v jedné z nejnebezpečnějších zemí světa – v Demokratické republice Kongo. A jak Michala sama říká, na práci v neziskovém sektoru jí baví především to, že člověk musí neustále řešit nové problémy.

V současné době pracujete jako vedoucí mise v Demokratické republice Kongo. Jak dlouho tam již pracujete a co jste dělala před tím?

Na misích Člověka v tísni v Africe jsem už čtvrtým rokem, tři roky jsem byla v Angole a poslední rok pracuji jako vedoucí mise v Kongu. Předtím jsem studovala na Vysoké škole ekonomické, a to obor Mezinárodní vztahy a diplomacie.

Co vás na práci v humanitární a rozvojovém sektoru baví?

Práce v Africe je hodně dynamická, člověk neustále musí řešit nové problémy a situace. Jedná se o hodně intenzivní práci s lidmi, která má, když se vše daří tak, jak jsme si naplánovali, pozitivní dopad na životy místních.

Naplnil pobyt v Kongu vaše očekávání, nebo bylo něco, co vás překvapilo či zaskočilo?

Já jsem těch očekávání na začátku moc neměla, takže nevím. Překvapuje a zaskakuje mě něco každý den, mentalita Angolanů a Konžanů se hodně liší od té naší, věří například na různé pověry a kouzla, řeší věci kolektivně v rodině, nebo jsou schopni vymýšlet komplikovaná řešení jednoduchých problémů. Jedno je ale jisté, člověk se tu nikdy nenudí.

Jak se liší život v Kongu a České republice? Existuje něco, co nás i přes dálku a odlišnou kulturu spojuje?

Podle mne je to dost těžké srovnat, právě proto, že mají úplně jiné hodnoty než my. Samozřejmě o to vydělat si nějaké peníze jim jde stejně jako lidem všude na světě, většina místních zaměstnanců má například vedle práce pro Člověka v tísni ještě nějaký svůj malý “bussiness”, do kterého investují. Problémy Konžanů se často týkají základních věcí, jako jsou nemoci, nedostatek elektřiny a vody nebo například toho, že nemají na zaplacení školného pro děti.

Rozhovor s Denisou Bultasovou si můžete přečíst zde.

Rozhovor s Terezou Grünvaldovou si můžete přečíst zde.

Jak vás Konžané přijali mezi sebe? S jakými společenskými a kulturními rozdíly jste se musela vyrovnat?

Na tu otázku se dá odpovědět ze dvou pohledů. Většina Afričanů má o nás Evropanech a běloších nějaký zažitý stereotyp tak, jako ho má i většina Evropanů o nich. Co se týče individuálních vztahů, tak ty záleží na tom, jak se k sobě lidé chovají a jestli se dokáží respektovat. Jak v Kongu, tak v Angole je zapotřebí být například mnohem více taktní, a také trpělivý při jednání s lidmi, protože místní si všechno berou velmi osobně. Kulturních rozdílů je spousta, počínají tím, jak se stoluje, konče tím, jak si vysvětlují různé nešťastné události nebo úmrtí v rodině – většinou vírou v to, že je někdo nechal zaklít.

Jak jde práce na misích kombinovat s rodinným životem? A jak na misi trávíte volný čas?

Rodinu nemám, takže nemusím kombinovat. Na těch misích, kde jsem byla, jsou kolegové většinou taková misijní rodina. Bydlí se pohromadě a pohromadě se také pracuje, vaří, nakupuje, jí a sportuje. Pakliže si lidé nesednou, tak z toho může být ponorka, pokud však ano, tak je to zase velká zábava.

Volného času na misích většinou moc není, když už nějaký byl, tak jsem se jej snažila využít pro nějaké výlety a sport. V Kongu se dá například jezdit na kajaku po jezeře Kivu nebo hrát volejbal. V Angole jsem chodila na capoeiru nebo běhat na polní cestu. Občas se kouknu na nějaký film. Po večerech, když se stíhá, chodíme po práci občas někam na večeři nebo na pivo.

Autor: Jan Blinka