Kulturní šoky na Filipínách nezažívám, ale chybí mi tu český humor, říká Denisa Bultasová

Publikováno: 9. 3. 2015 Doba čtení: 6 minut
Kulturní šoky na Filipínách nezažívám, ale chybí mi tu český humor, říká Denisa Bultasová
© People in Need

V současnosti vedou čtyři mise Člověka v tísni Češky. V Demokratické republice Kongo působí Michaela Sedláčková, v Etiopii Petra Vránová, v Barmě Tereza Grünvaldová a na Filipínách Denisa Bultasová. V krátkém seriálu rozhovorů vám chceme představit nejen jejich práci, ale také to, jakým způsobem tráví volný čas, co je motivuje a jak vnímají život v daleké zemi. Jako první nabízíme rozhovor s Denisou Bultasovou, která vede nejvzdálenější misi Člověka v tísni.

V současné době pracujete jako vedoucí mise Člověka v tísni na Filipínách. Jak dlouho jste na misi a kde jste pracovala dříve?

Na Filipínách jsem od března 2014. V Člověku v tísni jsem začala pracovat ještě při škole, v roce 2010. Kvůli práci šla škola poslední dva roky hodně stranou, ale teď v lednu jsem úspěšně obhájila diplomku na oboru diplomacie a rozvojová studia. Znovu už bych to nestudovala, bavila mě jen menší část, zkusila bych raději něco techničtějšího. Když jsem na Filipíny přijela, koordinovala jsem pomoc cílenou na obnovu zdrojů obživy pro rodiny, jež přišly kvůli tajfunu, který zemi zasáhl před více než rokem, o svá živobytí.  To, že se na nějakou dobu ujmu vedení mise, jsem netušila. 

Co vás na práci v Člověku v tísni baví?

To je otázka, kterou si taky často pokládám. Zřejmě je to kombinace náhody a toho, že mi vyhovuje práce, za kterou je většinou vidět pozitivní změna pro lidi, jež mají omezené možnosti toho zlepšení dosáhnout bez pomoci.  Je to hodně různorodé zaměstnání, neustále se vyvíjí a dává mi nadhled a pokoru. Něco nového se učím téměř každý den, a to mě baví. Co se týče zaměstnání v soukromém sektoru, byla bych příliš vybíravá, i když je pravda, že dneska už je mnoho firem, které zároveň přinášejí lidem nějakou další hodnotu kromě maximalizace zisku. Na práce, které by mě lákaly, třeba v oblasti výzkumu nebo architektury, asi zase nejsem dost technický typ. V neposlední řadě mě baví ten adrenalin, častěji než v Evropě zde totiž přicházejí situace, jež nejde zcela ovlivnit a je třeba se jim odevzdat.

Naplnila práce na Filipínách vaše očekávání, nebo bylo něco, co vás zaskočilo či překvapilo?

Přijela jsem na Filipíny několik měsíců po tajfunu, který byl historicky nejsilnějším, jenž kdy zasáhl pevninu. Nechal za sebou 6000 obětí, přes milion zničených obydlí a přes 15 milionů zasažených lidí. Byla jsem připravená na tu míru poničení a měla jsem hodně informací od kolegů, kteří se z Filipín vrátili, takže to mě ani tak nepřekvapilo. Základní obnova země proběhla poměrně rychle. Hlavně v prvních měsících byl vidět obrovský posun, ale v době, kdy jsem přijela, jsem cítila trochu rozpačitost. Humanitární fáze skončila a lidé chtěli obnovovat své domovy a živobytí v dlouhodobém horizontu, ale spoustě organizací trvalo poměrně dlouho se to do té fáze dloudobější trvalejší obnovy přepnout. I nám to trvalo o něco déle, než by bylo ideální. Bylo pro mě frustrující vidět, jak jsou některé velké organizace a agentury OSN velmi těžkopádné a reagují na potřeby místních s velkým zpožděním. Rozhodli jsme se nakonec pracovat na malých odlehlých ostrovech nebo v těžko dostupných horských oblastech, kam se ostatní organizace nehrnuly, přestože potřeby tam byly také velké. Lidé stále zůstávají zranitelní vůči přírodním živlům, což je spojeno hlavně s chudobou a problémy s vlastnictvím a přístupem k půdě, proto se chceme zaměřit na budování jejich odolnosti proti podobným živelným pohromám. To bude ale trvat desetiletí. My teď na Filipínách plánujeme v horizontu pěti let. 

Jak se liší život v České republice a na Filipínách? Existuje něco, co nás spojuje, nebo máme úplně odlišné radosti a problémy?

Je to těžké srovnání. V posledním roce řešili místní lidé hlavně to, jak se postavit zpět na vlastní nohy. Často o všechno přišli, o někoho blízkého, část rodin se nemůže vrátit zpět na místo, kde dosud žili, protože se ty oblasti nacházejí v zónách, které jsou velmi rizikové na záplavy, velké přílivové vlny či sesuvy půdy. Přístup k půdě a právo půdu obhospodařovat je tu problém celkově. Nikdo si ale nepřestává zpívat a dělat vtipy. Lidé řeší i další pro nás ne zas tak obvyklé starosti jako například jak uspořit i na základní vzdělání pro děti, či jak ochránit své domovy, zvířata a lodě před tajfuny a tropickými bouřemi, kterých tudy projde každý rok spoustu slabších a několik silnějších. Filipíny mají také jednu z největších pracovních migrací na světe. Venkovské oblasti trpí chronickou chudobou, strukturální reformy, které by podpořily životaschopnější zemědělský a výrobní sektor, vyšší zaměstnanost a expanzi střední třídy, se moc nedaří. Pro lidi je proto běžné, že odcházejí pracovat do velkých měst nebo do zemí Golfského zálivu, Singapuru, či Hong Kongu. Rodiny tak často nežijí spolu, otcové odcházejí za prací a posílají domů rodině peníze. Ve svém okolí mám i několik případů, kdy v zahraničí žije kvůli práci máma malých dětí, o které se doma starají prarodiče. To je ostatně případ i většiny Filipínek,  které pracují v Česku. Tenhle model je asi pro valnou většinu českých matek velmi těžko představitelný, stejně tak pro mě.

Jak vás přijali mezi sebe Filipínci? S jakými těžkostmi se v práci i běžném kontaktu s nimi potýkáte?

Filipínci jsou extrémně milí a přátelští, pořád se smějí a vtipkují, pořád se něco slaví, pořád zpívají. Mně trvá delší dobu, než navážu bližší vztahy a mluvím spíš míň. Co mi chybí především, je způsob humoru, jako je ten trochu drsnější, český humor. Filipínská společnost je velmi globalizovaná a hodně ovlivněna západní kulturou, je zde vidět hispánský vliv, a to v místním jazyce Waray Waray i v kultuře. Nepřehlédnutelný je také vliv americké kultury. Také místní společnost je katolická a ve spoustě ohledech tedy vychází z podobných hodnot. O kulturních šocích se tedy mluvit moc nedá. Je to společnost poměrně otevřená a Filipínci také  drží hodně při sobě a vzájemně si dost pomáhají. Při jednání s lidmi je třeba být hodně trpělivý, všechno dlouho trvá. A musí být také citlivý, i při menší kritice mají lidé často pocit, že ztratili tvář, na svůj sarkasmus a ironii si tedy raději dávám pozor. 

Jak se změnil váš život výjezdem do zahraničí? Daří se vám kombinovat rodinu, práci a případně volný čas na misi?

Ta realita života na misi je do určité míry nepřirozená. Lidé kolem mne stále vnímají jako cizince, jsou proto například často extrémně slušní, to mi nesedí. Co se týče volného času, tak o víkendech občas výlet, občas tenis či plavání, někdy k někomu z týmu na oběd, taky ráda kreslím mapy fantasy nebo sci-fi světů. Hodně víkendů jsem tu trávila s diplomkou nebo psaním nových projektů, pár večerů v týdnu s kamarády z ostatních nevládních organizací, což je tady tak pět až sedm lidí. Společně zajdeme někdy na pivo, na večeři nebo na místní kapelu, která hraje bohužel hlavně love songy, ale na to si tu člověk musí zvyknout, ty hrají pořád a všude. Je tu lehké ztratit odstup, když člověk nemůže zabouchnout práci v kanceláři, protože v té kanceláři žije a i volný  čas tráví hodně s kolegy. Práce se pak strašně míchá s osobním prostorem. Když na sobě pozoruju, že si věci příliš beru nebo jsem podrážděná, snažím se vypadnout ven o první možné příležitosti. Rodiče nejsou mojí prací nadšeni, i když sami Člověku v tísni přispívali ještě před tím, než jsem nastoupila. Celkově jsou vůči rozvojové spolupráci spíš skeptičtí, ale postupně si částečně zvykli a v mnoha věcech mě teď hodně podporují. Bráchové mě podporují hodně už od začátku.

Autor: Jan Blinka, Petr Štefan

Související články