Lepší mít co jíst a bát se granátů, než nečinně sedět a hladovět, říká Ukrajinec Sergej v krytu
Publikováno: 6. 2. 2015 Doba čtení: 2 minuty
Krásný Partyzán leží nedaleko Avdijivky a doněckého letiště. Ještě donedávna město leželo v neutrální zóně, v polovině ledna povstalci porušili dohody a ukrajinskou armádu odsud vytlačili o pár kilometrů dál. Pro Naděždu, která vede drůbežářskou farmu, to byla naděje – mohla naplno obnovit provoz s tím, že bude moci dodávat, byť komplikovaně, do Doněcku a okolí.
Farma pracuje i přesto, že frontová linie odsud leží pouhých 800 metrů. My přijíždíme s potravinovými balíčky od Světového programu pro výživu (WFP) v momentě, kdy se nestřílí, takové chvilky jsou ale vzácné. „Co můžeme dělat? Výdělek je pro nás důležitější, co bychom dělali někde ve městě 20 kilometrů odtud?“ říká Naděžda. Farma zaměstnává zhruba 20 lidí, někteří tu žijí v krytu i s rodinami.
Podmínky tam jsou otřesné. Pět dětí poskakuje po palandách naskládaných padesát centimentrů na sobě. Elektřina nefunguje, svítí se svíčkami a mihotavou žárovičkou napojenou na automobilový akumulátor. Na jedné z postelí nečinně sedí devadesátiletá stařenka, je nemocná na nohy, z bunkru téměř nevychází. Naši dobrovolníci předávají dětem alespoň omalovánky a pastelky, které pro ně sebrali lidé v Doněcku.
Na nákup rozbombardovanou dálnicí
„Je to super, hrajeme si na schovávanou... Ale radší bych se fakt vrátil do školy,“ říká malý Saša. V krytu to páchne plísní, donedávna se tu totiž pěstovaly žampióny. Dnes lidé dostali alespoň potraviny, přijdou vhod. V každém balíku je 7 kilo rýže, mouka, těstoviny, masová konzerva, sardinky, rajský protlak a další potraviny. Už dříve přivezli naši dobrovolnici deky, chystají se sem zajet s bundami a spacími pytli.
Více o naší aktuální pomoci na východní Ukrajině si přečtěte zde.
Dobré je to i proto, že ve vesnici nefunguje žádný obchod, jet nakupovat znamená riskantní cestu po úplně prázdné dálnici, spojující Doněck s Gorlovkou. Zvláštní podlouhlé díry v asfaltu, takzvané voronky po výbuších granátů, nepotřebují komentáře. Každý den jich prý přibývá. Co tu lidi drží? Práce, skromný výdělek odpovídající asi několika stovkám korun měsíčně. „Lepší mít co jíst a bát se granátů, než nečinně sedět a hladovět,“ vysvětluje Sergej, který tu dělá údržbáře. „Zvlášť teď. Když není naděje, že to všechno někdy skončí,“ dodává.
Člověk v tísni pomáhá na východní Ukrajině od srpna. Aktuálně pomohl s evakuací 330 lidí z Avdijivky, pomáhá uprchlíkům přicházejícím z Debalceva a dalších měst na bojové frontě. Týmy Člověka v tísni pomáhají i uprchlíkům na separatistických územích. Do ostřelovaných vesnic zároveň vozí jídlo, deky nebo fólie do zničených oken.