Rozhovor LN: Můj přepjatý liberalismus z devadesátek mi je směšný

- LN Takže: koho budete volit?

Budu volit Jiřího Drahoše.

- LN Volba srdcem, nebo rozumem?

Abych se přiznal, volba srdcem není žádná. Pana Drahoše budu volit jako alternativu současného stavu, jako člověka důstojného, uměřeného, který má za sebou nějakou konkrétní práci. Jedna z věcí, které dle mého naše společnost potřebuje, je nějaké zklidnění a znormálnění a Jiří Drahoš je bezpochyby člověk klidný, slušný a hodnotově orientovaný. Potřebujeme přestat s polarizací, přestat se štvát a vzájemně očerňovat. Přestat podněcovat křeč a negativní emoce.

- LN Takže kandidát, který olejničkou promazává ústavní soukolí?

Zas tak jako úplnou selanku a klid na práci si to nepředstavuji. Ale té křeči, v které jsou různé části společnosti, bychom se mohli zbavit.

- LN Jsme v křeči? Jak, proč?

Různí lidé jsou plní různých obav. Někteří se bojí změny, jiní mají pocit, že nás podvedl svět nebo Evropská unie, další mají obavy z imigrantské vlny a další se zase bojí o liberální hodnoty. Ačkoli si materiálně žijeme báječně, obavy z toho, co bude, jsou v různých společenských vrstvách nečekaně silné. A to není dobře.

- LN Ptám se, jestli jste se na Hradě, když jste tam pracoval pro Václava Havla, nepotkal s Pavlem Fischerem a není mezi vámi nějaké pouto.

S Pavlem Fischerem jsme se potkal, ale budu volit profesora Drahoše. Pro řadu lidí je možná až příliš nevyhraněný, ale já mám pocit, že hran i vyhraněnosti tady máme až dost.

- LN Stejně tak mě napadlo, zda nemáte nějaké společné vzpomínky a zážitky z revoluce s Michalem Horáčkem.

Michal Horáček je bezesporu vysoce inteligentní, dynamický člověk, vysoce pracovitý, ale tady musím zcela pragmaticky říct, že jeho šance porazit Miloše Zemana jsou dle mého soudu mizivé.

- LN Václav Havel vás kdysi zmínil jako možného budoucího prezidenta a od té doby je to takové prokletí... Nelze se nezeptat: proč nekandidujete?

Tuhle otázku či vyjádření podpory nebo jakousi pobídku, abych to udělal, dostávám, ale samotná očekávání, že bych to třeba nějak zvládl, nejsou dostačující k tomu, aby se člověk rozhodl usilovat o prezidentský úřad. Neodmítám, že se někdy někam posunu, ale teď to tak, jak vidíte, není. Sedíme v Člověku v tísni a tady ještě nějaký čas pracovat budu.

- LN Necháváte si narůst vous, pomalu v něm probleskávají šedivé nitky, před pár dny jste ostatně oslavil padesátku. Tak proč nejít do politiky?

Nevím, myslím, že do politiky je třeba jít a sám občas zvažuji, zda jsem to neměl udělat. Ale znovu – pokud to není intenzivní vnitřní jistota, v mém případě to nedává smysl. Snad umím docela s energií a tahem dělat věci, které vnitřně cítím, ale nikdy mi to nešlo, když jsem se rozhodl proti vnitřnímu pocitu.

- LN Zeptám se jinak: proč se nikdo z legendárních studentských vůdců nevrhl do politiky? Takový Viktor Orbán začínal také jako studentský revolucionář a dnes bez jeho svolení v Maďarsku nespadne ani lístek ze stromu.

Tak za prvé si nejsem jist, zda by někdo z nás chtěl být Viktorem Orbánem, který ve svých rukou koncentruje obrovskou moc a otevřeně propaguje iliberální demokracii. Tu nechce, pokud vím, nikdo z nás. Za druhé nejsem žádný kronikář někdejších studentských vůdců ani své generace, nijak zvlášť to nesleduji. Za třetí, my jsme nebyli žádná parta, ale shluk naprosto rozdílných lidí rozličných zaměření, které doba svedla v jeden čas na jedno místo. A za čtvrté si nemyslím, že bychom se na politiku úplně vykašlali. Jirka Dienstbier byl senátorem i ministrem, Martin Mejstřík byl senátorem, Pavel Žáček je aktuálně poslancem, Marek Benda je v politice opravdu dlouhodobě nepřehlédnutelný a vidět je také Patrik Benda. Lidé mohli sledovat svého času v politice i Moniku Pajerovou, Michala Sedláčka na ministerstvu zahraničí, Václav Bartoška je už nevím kolik let velvyslancem a ostatně takový Tomáš Pojar sice nepatřil mezi vysokoškolské vůdce, ale byl nepřehlédnutelnou postavou mezi středoškolskými revolucionáři a v politice i diplomacii byl vidět dost výrazně. Koneckonců já nedělám nic jiného, než že řeším veřejné věci, do kterých pomoc doma i za hranicemi, vzdělání, předluženost společnosti či sociální inkluze bezesporu patří.

- LN Skok. Díval jsem se na vaši výroční zprávu za rok 2016 a váš obrat se blíží dvěma miliardám, máte po celém světě více než 1500 zaměstnanců. To má málokterá firma, navíc v posledních letech výrazně rostete. O čem to vypovídá?

Udělám malou odbočku. Sama ta velikost je spíše zdánlivá nebo relativní. Pro některé lidi tady je naše velikost překvapivá, nebo možná až v nepořádku, ale je dobré si uvědomit, že moji kolegové třeba z Irska vedou organizace s rozpočtem 250 milionů eur na rok, což je víc než trojnásobek toho, co máme my – a Irsko není žádná veliká země. Ano, opravdu rosteme a rosteme rychle, dává nám to docela zabrat a musíme do toho procesu investovat, abychom udrželi kvalitu. Mimochodem, pro nás jako management je to paradoxně akorát víc práce, my nemáme kvartální bonusy ani nějaký podíl z obratu; když budeme mít dvojnásobný počet lidí, můj plat samozřejmě nevzroste. A nemáme ani majitele, kterým by větší obrat přinášel větší zisky. V tom se zásadně lišíme od byznysu.

- LN Fňuk, fňuk, moc peněz, moc práce?

Samozřejmě že ne. Děláte-li tuhle práci, děláte ji proto, že ji dělat chcete a že jí věříte, takže větší obrat znamená, že můžete pomoci na více místech nebo více lidem účinněji a promyšleněji.

- LN Dobře, ale proč se to děje? Ukrajina a Sýrie si vyžádaly ohromné objemy pomoci, kterou vy realizujete?

Důvody jsou dva. Svět je v posledních letech v hodně špatném stavu, zejména relativně blízko nás jsou poměrně masivní konflikty, které jsou dosti složité a těžko uchopitelné. Respektive pro západní partnery složité a neuchopitelné jako Ukrajina nebo složité a nebezpečné jako Sýrie.

- LN Jak s tím souvisíte vy?

Hned to dořeknu. Člověk v tísni, stále ještě středně velká, řekl bych, odvážná a improvizace schopná organizace, je s to v těchto velmi těžkých podmínkách nacházet nějaké skuliny, jak tam pracovat.

- LN Počkejte, počkejte. Když jsem se díval na čísla, pomoc na Ukrajinu nejsou žádné skulinky, to jsou stovky milionů, Sýrie a Turecko rovněž. To takhle přiletí Pánek do Bruselu nebo do Washingtonu a nafasuje od EU či OSN půlmiliardový kontrakt?

Tady se právě zúročují ty roky práce. O nás se dlouho vědělo v České republice, po konfliktu v bývalé Jugoslávii snad i trochu v Bruselu, ale v posledních letech jsme se postupně dostali na mentální mapu velkých mezinárodních institucí nebo na radary německé, britské, americké či švýcarské vlády, což jsou velcí světoví dárci. Tam jsme před patnácti lety nebyli, byli jsme neznámá malá nevládka z postkomunistické střední Evropy.

- LN Co to znamená, dostat se na radary? Že vám posílají bianko šeky?

Znamená to, že o nás vědí, že máme stejný kredit jako zavedené západní organizace, a dovolil bych si říct, že jsme pružnější – ostatně jsme také mladší, nejen jako organizace, ale i management – a díky zkušenosti z komunismu jsme schopni v obtížných podmínkách lépe improvizovat. Takže to je jeden důvod, ty těžké a složité konflikty. Druhý důvod je prostě kvalita. Že se o nás ví a říká, že jsme hodně v terénu, že jsme poctiví, že děláme to, co říkáme, a že jsme vlastně skromní, co se týče platů, vybavení, aut a tak dále… Řada donorů to oceňuje.

- LN To lze jasně kvantifikovat, že, dejme tomu, vaše režie je pět procent, kdežto německá organizace spotřebuje na platy a vybavení dvojnásobek?

Takhle hrubé to asi nebude, že by to byl dvojnásobek. Ale srovnat se to dá.

- LN Jak získáte takový kontrakt?

Není to tak že by Švýcaři vyvěsili na internet výzvu: "Tady máme sto milionů franků, kdo chcete, přihlaste se." Všechny ty peníze jsou vysoutěžené, někde v otevřených výzvách například EU na rozvojovou pomoc v Africe, jinde jde o uzavřené výběrové řízení, kde oni osloví šest nebo osm nevládek, kterým věří, a ty pak nabídnou své projekty, co a jak by uměly udělat. To se týká především katastrof a válečných konfliktů. Klíčové je, že osloví i nás.

- LN To opravdu takhle soutěžíte a vyhráváte?

Jasně. Vymyšlené to máme, troufám si tvrdit, stejně dobře nebo líp než ostatní, v těch tvrdých číslech jsme obvykle o něco levnější a máme skvělou pověst. Takže nedávno nám takhle britská vláda svěřila vedení konsorcia v severní Sýrii za miliardu korun. Což je v soutěži francouzských, německých a britských organizací důkaz veliké důvěry. Máme jméno, máme kredit. Nejsme trabant ani wartburg, jsme škoda, respektive volkswagen za rozumné peníze.

- LN Takže výroční zpráva za rok 2017 bude mluvit opět o vyšších číslech…

Ano, loni jsme podle všeho měli obrat přes dvě miliardy korun. Ale my rosteme nejen v těch konfliktech. Ukrajina a Sýrie, to je akutní humanitární pomoc, kde, velmi hrubě řečeno, máte nasytit statisíce lidí. Ale my rosteme nejen v humanitární, ale i v rozvojové pomoci.

- LN Co to znamená?

Rosteme v rozvojových zemích, jako je Kambodža nebo Etiopie. Tam to není na základě akutního konfliktu, ale na základě toho, že naše rozvojová sekce investovala v posledních letech spoustu energie i nějaké peníze do vlastního rozvoje a expertní znalosti. To znamená vysoce složitou, expertní práci. To není voda a mouka pro lidi bez domova, ale složité, komplexní rozvojové projekty. V našem oddělení už dávno nejsou jen Češi, jsou to lidi, kteří sedí v Berlíně, Londýně a jinde, jsou to lidi, kteří jsou top experti s diplomy z nejlepších univerzit.

- LN Co si pod tím mám představit? To znamená, že pro vás v Berlíně pracuje Nizozemec Hans, co má diplom z Oxfordu, a vymýšlí, jak v Etiopii pěstovat místo mrkve kedlubny?

To znamená, že pro nás pracují lidi, kteří mají diplom z rozvojové pomoci a třeba tropického zemědělství. Že byli v těch zemích opakovaně na misích, že to tam znají, nějak jsme se s nimi potkali a plácli jsme si, že budou pracovat pro nás. Takže půlku času pracují v Evropě, vymýšlejí a organizují, půlku času jsou na místě, vymýšlejí, vylepšují, monitorují.

- LN Konkrétní projekt?

Hrozně zajímavý několikaletý projekt máme v Kambodži. Tam se farmářům pravidelně stávalo, že přicházeli o úrodu i o dobytek. A my tam máme velký projekt na posílení odolnosti farmářů vůči nepřízni osudu a počasí. Ten projekt má několik pilířů. Jeden z nich je veliké školení, aby investovali do svých zvířat, aby je správně krmili a správně léčili, že se vyplatí je třeba očkovat a podobně. Takže přesvědčujeme farmáře, aby vytvořili nějaké sítě, pomáháme jim zavést malé veterinární stanice a oni najednou zjistí, že jim dobytek každých pět let způli nepomře, ale že se jim množí. Zjistí, že to, co se jim dělo po generace, tedy že každých pár let příjmy a zásoby rodiny spadly na nulu, se najednou neděje.

- LN Ale je tohle skutečná pomoc? To byste jim tam také mohli vozit neustále nové a nové traktory...

Nenene, v tom je právě ten vtip. Smysl je v tom, že po pár letech musí být farmáři soběstační, že si sami platí a uživí veterinární ordinace i očkování, že vidí, že se jim to vyplatí. Projekt je úspěšný jen tehdy, když my se stáhneme a on funguje dál z vlastních zdrojů.

- LN A v Africe?

Často třeba modernější osevní či zavlažovací postupy. Oni tradičně dělají totéž: sklidí, nechají si jednu čtvrtinu na příští rok, a když jim ji nesežerou myši, zase ji zasejí. Takhle to dělají celé generace, ostatně stejně jako my před sto, sto padesáti lety. Ale pokud dostanou lepší plodiny, najednou jim stoupne výnos třeba o půlku. Pokud začnou lépe hospodařit s vodou, přestanou zavlažovat tak, že celé pole zalijí – vodu rozvedou nějakým cíleným systémem nanozavlažování a najednou jí spotřebují jen čtvrtinu a zároveň výnosy opět stoupnou. A všude, kde jsme, podporujeme vzdělání na různých stupních – bez něj není šance k vlastnímu rozvoji.

- LN Takže technologie zasáhly i vás?

Samozřejmě. Hodně třeba v oblastech živelních katastrof a ekologicko-zemědělských problémů pracujeme se satelitním mapováním, které ukazuje, co se v krajině děje. Začínáme používat drony.

- LN Opravdu?

Ano. Například v povodí Mekongu nám drony pomáhají najít bezpečná místa, kde by mohla být vesnice, zvířata a sýpky odolné proti záplavám.

- LN Ale humanitární pomoc je snad stále stejná – tam neposíláte drony s vodou do vesnic.

To zatím ne, ale i tam je jeden velký trend: hotovost.

- LN Lidem dáváte přímo peníze?

Jsou situace a místa, kde se trh naprosto zhroutil a musíte přivézt jídlo, pití a mýdlo, prostě všechno jakkoli dostat k lidem. Ale v mnoha případech je lepší přivézt peníze, karty nebo nějaké potravinové poukázky. Ono se to nezdá, ale i za války si lidé často zvládnou něco vypěstovat, vyrobit a mezi sebou směnit.

- LN V čem je to lepší?

Za prvé nemusíte tahat tuny materiálu letadlem, to je samozřejmě drahé. Za druhé tím podporujete místní aktivity a trh, což je vždycky hrozně důležité. A v neposlední řadě tím dáváte lidem nějakou volbu a tím i více důstojnosti.

- LN Koukám tady na poměrně improvizovanou kancelář, kterou sdílí společně generální i finanční ředitel firmy s dvoumiliardovým obratem. Nenapadlo vás někdy s tím vším seknout a jít někam jinam dělat za pětinásobek?

Za pětinásobek peněz, to mě nenapadne. Že si za těch pětadvacet let člověk někdy řekne, že by bylo fajn přinést rodině domů peněz víc, to si asi říkáme všichni. Zároveň, abychom byli fér, my jsme v posledních letech trochu zapracovali na tom, aby se klíčoví lidé, tedy pár desítek lidí, kteří Člověka v tísni vedou, někam posunuli. Ale dá se z toho žít. Dokonce jsme přežili to, že jsme v managementu, ti single kluci a holky, kteří vlastně žádné peníze nepotřebovali a klidně v práci nocovali, prakticky všichni založili rodiny a máme děti, což má zásadní dopad na čas i na potřebu "zdrojů". Akorát náš finanční ředitel nemůže vozit rodinu nebo děti v BMW, ale musí někde sehnat nějakou ojetinu.

- LN V devadesátých letech mělo všechno, co zavánělo charitou a dobročinností, zelenou a u veřejnosti devadesátiprocentní podporu. Dneska je pro část politiků i veřejnosti nevládní sektor veřejným nepřítelem číslo jedna, slovo neziskovka se používá jako nadávka. Jak se to promítá do vaší práce?

To, že se víc polarizovaly názory na neziskový sektor, že drtivá většina lidí, kteří to podporovali nebo jim to bylo jedno, se teď posouvá a něco kritizuje, to je asi normální vývoj. Devadesátiprocentní podpora čehokoli je výjimečná a vlastně divná.

- LN Takže všechno v pořádku?

Pozor, rozlišujme. Ten posun, který proběhl v posledních deseti patnácti letech, bych považoval za normální. Ale to, co vidíme v posledních dvou třech letech, mi už normální nepřipadá. Část politiků si vybrala neziskový sektor jako kanál, kam bude směrovat hněv voličů, a část společnosti na to opravdu skočila. Samozřejmě, mezi neziskovkami se najdou organizace úspěšné i neúspěšné, hospodárné i nehospodárné, ale to se najde v každém sektoru. Část politiků a veřejnosti si asi vždycky potřebuje najít nějakého obětního beránka, onálepkovat ho a svádět na něj všechno zlo. Kdo to nezažil, neuvěří tomu, ale v devadesátých letech to byli podnikatelé, u kterých se mělo za to, že jejich jediným cílem je okrást ostatní a vytunelovat, co se dá. Slovo podnikatel se používalo jako nadávka. Pak to byli v Romové s nálepkou, že nic nedělají, jenom kradou, fetují a berou ohromné sociální dávky. No a teď jsou to uprchlíci a neziskovky. Taky to byli mimochodem novináři a ti se té nálepky nezbavili.

- LN Jaký má na vás dopad?

To je právě zajímavé. Tím, že do nás někteří politici kopou a že nám více lidí nadává – ale pozor, zejména na sociálních sítích, což, jak všichni víme, není reprezentativní vzorek názorů obyvatel –, nás také víc lidí podporuje.

- LN Opravdu?

Ano, opravdu. Víc lidí se stává členy klubu přátel Člověka v tísni, víc lidí přispívá na naše sbírky… Ty útoky samozřejmě nejsou příjemné, zejména pro mladší lidi, kteří za ne moc peněz dělají důležitou, dobrou práci a nechápou, proč jim někdo nadává, že neziskovka jsou banda hloupých, líných darmožroutů, co akorát vysávají státní rozpočet. Žádné rychlé řešení neznám a doufám, že to časem odezní, jako odezněli "zlodějští podnikatelé".

- LN Co vy a státní rozpočet?

Dnes se každý může podívat na internet, na naše stránky, tam si najít výroční zprávu, auditovanou nezávislým auditorem, a zjistit si, co potřebuje. Takže třeba pro nás jsou příspěvky od státu zhruba deset procent našeho rozpočtu, samozřejmě pokaždé vysoutěžené. Mě nijak neurážejí otázky "kde berete peníze?", "kolik berete?", "kam co dáváte?" – to jsou zcela správné a legitimní otázky. Na druhou stranu bych docela ocenil, kdyby aspoň část kontrol, které chodí k nám, chodila do firem, které pracují se státními zakázkami.

- LN Proč?

Protože mnohé zakázky firem jsou pod neskonale menší kontrolou, a realizují přitom řádově větší objemy zakázek. U nás snad nemine týden, abychom tu neměli nějakou kontrolu. K nám chodí kontroly z několika ministerstev, z finančního úřadu, z finančního ředitelství, z auditního orgánu ministerstva financí, z Nejvyššího kontrolního úřadu, kontroly z Bruselu, pak nezávislé audity, které si zadávají velcí donoři, tedy třeba od německé nebo americké vlády, nám se tady v podstatě neustále pohybuje nějaká kontrola. My dostáváme, tedy vysoutěžíme, od státu přibližně sto padesát milionů korun a každá koruna je několikrát zkontrolovaná. Kdyby se takto hlídaly státní zakázky, určitě by se pár desítek miliard ročně ušetřilo.

- LN Mluvil jste o přírůstku malých dárců. A co velcí donoři?

To se hodně mění, zejména v posledních osmi deseti letech. Je vidět že přibývá lidí, kteří mají dost peněz, a zejména těch, kteří mají čas se něčemu věnovat, často třeba proto, že už prodali svou firmu nebo odstoupili z exekutivních funkcí. Část z nich jezdí na jachtě a hraje golf, ale část z nich se začíná výrazně angažovat. A zajímavé je, že dávají peníze na složité projekty a velmi často chtějí, aby ty prostředky zůstaly v České republice. Aby zlepšovaly naši zemi.

- LN Co si pod tím máme představit?

Zatímco před dvaceti lety nebylo možné získat peníze na nic jiného než sport, kulturu nebo možná ještě opuštěné kočky, teď velmi výrazně roste ochota bohatých lidí a částečně i firem přispívat na aktivní občanství, sociální vyloučení, na dluhovou problematiku, na práci s dětmi, jež se narodily rodičům, kteří jim neumožní skutečný rozvoj. To jsou složité otázky a nedá se u toho přestřihnout páska, nejsou z toho fotky do novin ani obrázky v televizi.

- LN Hodně jste vidět v oblasti exekucí, dluhů, předluženosti. Proč?

Ono se to špatně řeší ze Strakovy akademie. Potřebujete na to jednak ekonomy, ale zejména lidi z terénu, kteří přesně vědí, jak to funguje, co fungovat nebude a co by fungovat mohlo. A to jsou převážně nevládní organizace. Mimochodem poptávka po těchto službách strmě roste. Už přes tři sta našich pracovníků v terénu je schopno poskytovat dluhové poradenství a už dávno o to nestojí jen Romové a další z vyloučených lokalit, ale takzvaně běžní občané ze střední třídy, často i senioři, kteří spadli do dluhové pasti a neumí se z ní dostat ven.

- LN Vy jste v jednu chvíli spolupracovali s úvěrovou firmou Provident, která měla špatnou pověst, což spoustě lidí hnulo žlučí. Proč jste to dělali?

My jsme nikdy nespolupracovali s Provident Financial, my jsme je dost kritizovali a oni na nás tlačili, ať to neděláme. Nicméně výsledkem bylo, že jsme zavedli systematičtější přístup k poskytovatelům půjček a začali publikovat takzvaný index predátorského úvěrování. Tehdy tam bylo sedm nebo osm společností, například Home Credit, Cetelem, Profi Credit a další, které poskytují malé spotřebitelské úvěry, a ukazovali jsme, jak a v čem je to pro lidi nebezpečné. Provident postupně změnil svoji praxi natolik, že se v tom indexu nakonec umístil jako první. A pak využil tento výsledek ve své reklamě. Radost jsme z toho neměli, ale smyslem toho indexu bylo, aby byl veřejný, tak jsme jim to těžko mohli zakázat. Navíc my jsme opravdu přesvědčeni, že absolutní výška RPSN není u těch malých půjček tak důležitá, pokud tedy nedosahuje stovek procent, a mnohem podstatnější je způsob zacházení s dlužníky. A v tom ten Provident, marná sláva, ušel od divokých devadesátých let obrovský kus cesty, takže jejich klienti měli nejméně soudních řešení dluhů, nejméně exekucí, což je v posledku pro chudé lidi mnohem důležitější než rozdíl několika procent u malé půjčky. Pro mě je důležité, že jsme díky tomu indexu zásadně popostrčili úvěrové společnosti a ty postupně změnily podmínky i praxi, čímž jsme, troufám si tvrdit, pomohli zachránit desetitisíce, možná statisíce lidí před splacením násobku toho, co si půjčili, nebo dokonce před exekucí.

- LN Před pár lety vás začala kritizovat krajní levice. Tím, že pomáháte Romům, bráníte jejich radikalizaci a schopnosti stát se revoluční silou...

Já ale chápu, že pro část krajní levice je zcela nepřijatelné to, co děláme.

- LN Jak to?

Oni chtějí nejspíš revoluci. Oni třeba chtějí, aby byl svržen nenáviděný kapitalistický řád. A to je úplně něco jiného, než co děláme my. My vidíme spoustu problémů v současném uspořádání, snažíme se je řešit na místě i měnit přístup, ale to je opravování kapitalismu, evoluce. Oni chtějí revoluci a my jim překážíme. Opravováním systému vlastně upouštíme páru, kterou ultralevicoví utopisté chtějí použít pro výbuch, pro tu svou revoluci.

- LN Jak vůbec vnímáte ten společenský posun ve vnímání třeba levice?

Když se dívám třeba na svůj vypjatý liberalismus devadesátých let, kdy jsem byl přesvědčen o tom, že čistá svoboda sama o sobě a volný trh stačí a všechno vyřeší, připadá mi z dnešního pohledu naprosto směšný.

- LN Proč?

Protože vidím, jak strašně složitý je liberalismus západního typu. Kolik je ve svobodě sebeomezení, aby nebyla jen pro úspěšné a bohaté. Aby svoboda byla pro všechny, tak je plná vlády práva, regulací, přerozdělování, disciplíny, sebeomezení. A to my jsme si tehdy neuvědomovali, mysleli jsme si, že svoboda stačí.

ŠIMON PÁNEK (50) Do povědomí lidí se dostal již v roce 1988, kdy spoluorganizoval první spontánní národní sbírku na pomoc zemětřesením zasažené Arménii. Známým se pak stal během sametové revoluce, kde byl jedním z členů Koordinačního stávkového výboru vysokoškolských studentů. Kromě několikaleté přestávky na Pražském hradě je jeho život spojen s obecně prospěšnou společností Člověk v tísni, kterou většinu let její existence vedl. Společnost začínala v roce 1992 pod názvem Nadace Lidových novin, zejména v okruhu novinářů vydávajících se do nebezpečných částí světa, jako byli Petra Procházková, Jaromír Štětina, Jan Rybář či Jan Urban. Od roku 1994 fungovala jako Nadace Člověk v tísni při České televizi. Pod současným názvem funguje od roku 1999. Působila ve více než 50 zemích světa.