Naše pracovnice pomáhaly v centrech pro seniory a pečovatelských domech. Jedna z nich se s nemocí covid-19 setkala napřímo

Publikováno: 13. 5. 2020 Doba čtení: 4 minuty
Naše pracovnice pomáhaly v centrech pro seniory a pečovatelských domech. Jedna z nich se s nemocí covid-19 setkala napřímo
© CC0, pxhere.com

Středočeské pobočce Člověka v tísni, stejně jako ostatním, uzamkla krizová opatření z důvodů šíření nemoci covid-19 v polovině března dveře na západ. Odhodlání a chuť pomáhat tím však nezmizely. Než kancelář opět ožije a pracovníci budou schopni poskytovat vzdělávací a sociální služby osobně, rozhodly se tři naše kladenské kolegyně v době krize uplatnit své zkušenosti a poskytnout pomoc tam, kde byla o volné ruce nouze.

Zatímco kolegové z pobočky usilovně plánovali spuštění potravinové pomoci, poskytovali online poradenské služby nebo dálkové doučování dětí, připojila se Kateřina Habadová na dva týdny k týmu pracovníků Centra pro zdravotně postižené a seniory v Kladně: „Byla jsem překvapená, jak příjemní, obětaví a ochotní zaměstnanci Centra jsou. Svou práci dělají s velikým nasazením a krize na tom nic nezměnila. I nadále chodí do domácností poskytovat osobní asistenci těm, kteří ji potřebují, zařizují nákupy, uklízejí nebo pomáhají s vařením,“ popisuje Kateřina dojem z prvních dní. 

„Náplní mé výpomoci byly různé domácí práce, zejména úklid a pomoc s vařením. Na přímou péči jsem si netroufla. V takovém případě je třeba, aby vás daný člověk lépe a blíže poznal,“ uzavírá a dodává, že to pro ni byla velmi přínosná a naplňující zkušenost.

Zvláště s panem domovníkem byla sranda

Druhým místem, kam se pomocné ruce lidí z Tísně vydaly zmírnit nedostatek pracovních sil, byl Pečovatelský dům Slaný. Jako vyjádření díku za pomoc, kterou Člověk v tísni mohl díky naší pracovnici Tereze Tesařové Pečovatelskému domu nabídnout, jsme v minulých dnech obdrželi dopis od vedoucí Marcely Rezlerové:

„Nenacházeli jsme nikoho, kdo by našel odvahu dobrovolně vstoupit do našeho pečovatelského domu a přidal ruku k dílu. Až jednoho dne se ozvala organizace Člověk v tísni, která nám nabídla svoji pracovnici paní Terezu Tesařovou. Hned po prvním dni jsem poznala, že osud k nám byl přívětivý a poslal nám odvážného a pracovitého člověka. Moc si vážím její pomoci. Paní Tereza je člověk s velkým srdcem. Můžete být oprávněně pyšní, že paní Tereza je členem právě Vašeho pracovního týmu. Ráda bych poděkovala i Vám, že jste paní Terezu uvolnili a umožnili její působení u nás. Vaší vstřícnosti si velmi vážíme. “

Na otázkou, zda Tereza dopis paní ředitelky četla, se jen pokorně usmívá: „Naše služba byla pozastavena a já nabídla svou pomoc jako dobrovolník pro domov ve Slaným. Vnitřně jsem cítila, že bych měla pomáhat. A proto jsem za tu příležitost byla velmi ráda. A asi to ze mě cítili,“ dodává.

„Vnitřně jsem cítila, že bych měla pomáhat. A proto jsem za tu příležitost byla velmi ráda.“

Do domu s přibližně s 80 obyvateli, kterým bylo třeba zajistit životní potřeby, docházela tři týdny každý den kromě víkendů: „Roznášela jsem obyvatelům domu nákupy, obědy, předávala jídlo, které jim dováželi jejich rodiny a pomáhali s úklidem,“ přibližuje Tereza náplň práce. „Kolektiv, byť nebyl vůbec široký, byl vážně skvělý. Zvláště s panem domovníkem byla sranda“, srdečně dodává. „Jinak jsme ale byli spíše takový dům duchů. V domově jsme totiž měli i pozitivní případy, a tak byla nastavena přísná opatření, která se musela dodržovat. Bližší kontakt nepřicházel v úvahu. S obyvateli domu jsme se setkávali prakticky jen při předávce jídla. Ač byla izolace skutečně dlouhá, všichni obyvatelé byli usměvaví, vděční a vstřícní. Drželi se opravdu statečně,“ hodnotí Tereza situaci v Pečovatelském domě.

První směny byly opravdu náročné

S nedostatkem pracovních sil se potýkal i Senior home v Tuchlovicích, a tak kraj požádal o pomoc pracovnici Člověka v tísni Lucii Donovalovou, která na žádost ihned kývla: „Na nuceném home officu jsem si připadala jen málo potřebná a navíc, práci se seniory jsem si vždycky chtěla vyzkoušet. Během pár dní už jsem stála na první směně, která pro mě byla hodně náročná. Když jsem se na konci dne vlekla domů, chybělo jen málo a mé oči zalily slzy. Přes víkend jsem ale načerpala síly a rozhodla se práci přijmout jako výzvu v náročné době,“ popisuje náročné začátky své měsíční práce v Alzheimer centru Lucie. „Pomáhala jsem ošetřovatelkám a ošetřovatelům s oblékáním a stravováním klientů, převlékáním postelí i drobným úklidem. S vedením jsme se dohodli, že klienty nebudu přebalovat ani koupat, na to jsem se necítila,“ líčí Lucie náplň své práce.

„Práci se seniory jsem si vždycky chtěla vyzkoušet. Během pár dní jsem stála na směně.“

Kromě toho, že byla práce zpočátku fyzicky náročná, trápila se Lucie v prvních dnech i po psychické stránce: „Starala jsem se většinou o ležící lidi, kteří mou přítomnost buď vůbec nevnímali, nebo byli naopak velmi úzkostní. Dostala jsem se do přímé konfrontace s bezmocí, zoufalstvím a otázkou smrti. Lidé během takové práce nutně přemýšlí o smyslu života, lidských hodnotách i přístupu medicíny ke zdraví a životům lidí,“ zakončuje Lucie svou zkušenost a dodává, že největším potěšením pro ni bylo, když ji někteří klienti po čase začali více vnímat nebo si ji dokonce pamatovat. 

Přispějte na SOS Česko
Chci vstoupit do Klubu přátel


Autor: Dagmar Růžičková