Unie cílí na úspěšnější vyhošťování migrantů. Idea „návratových center” ale budí kontroverze

V roce 2026 se do praxe zavádí takzvaný migrační a azylový pakt EU, rozsáhlý balíček nařízení, která mají za cíl skoncovat s největšími nedostatky současné unijní politiky v oblasti azylu – její neefektivitou, nerovnoměrným rozložením zátěže a roztříštěností.

Implementací paktu ale snahy EU o zdokonalení společného přístupu k řízení migrace nekončí. Jedna z oblastí, kterou pakt nepokrývá, jsou povinné návraty lidí, kterým byla zamítnuta žádost o azyl, zpět do zemí, odkud pocházejí.

Právě tuto mezeru má zaplnit takzvané nařízení o návratech, které v březnu letošního roku schválil Evropský parlament a které by po dalším projednávání mezi unijními institucemi mohlo vstoupit v platnost v příštím roce.

Zjednodušeně řečeno je smyslem tohoto nařízení znemožnit odmítnutým žadatelům o azyl – kteří se po zamítnutí své žádosti dostávají do neregulérního postavení –, aby se vyhýbali povinnosti opustit území Unie, a sjednotit praxi vyhoštění, která se v jednotlivých členských zemích liší.

Selhávající vyhošťování

V současnosti se v EU daří realizovat jen asi čtvrtinu rozhodnutí o vyhoštění (viz graf níže).

Vyhošťování „nežádoucích” cizinců není příliš úspěšné ani v případě Česka. V roce 2024, zatím posledním, pro který jsou k dispozici kompletní čísla, bylo celkově (správní cestou i v rámci trestu) rozhodnuto o vyhoštění 5363 osob. Reálně ale hranice ČR opustilo jen 663 z nich, tedy asi 12 %. V předchozích letech byly výsledky podobné.

Důvodů, proč vyhošťování tak často selhává, je více. Státy, ze kterých žadatelé pocházejí, často odmítají své občany přijímat zpět. Řada migrantů nemá žádné doklady totožnosti a ověřit jejich identitu může trvat i roky. Povinné návraty do mnoha zemí jsou vyloučené, protože tam navrátilcům hrozí například vězení nebo jiná vážná újma (řeč je o pravidlu nenavracení neboli non-refoulement).

V jiných případech se neúspěšným žadatelům daří odchod oddalovat, třeba skrze opakované žádosti. Mnozí takříkajíc „zmizí“ úřadům z radaru a na území Unie dlouhodobě zůstávají bez povolení. V neposlední řadě vyhoštění váznou proto, že jsou finančně a logisticky náročná. 

Návratová centra

Jedním z nástrojů, který by měl zajistit vyšší efektivitu vyhoštění, se mají stát takzvaná návratová centra, umístěná ve třetích zemích – takových, která EU označí za „bezpečné“. Samotné návraty se pak mají uskutečňovat na základě dvojstranných dohod, které s těmito zeměmi uzavřou jednotlivé členské státy Unie.

Mezi největší zastánce zřízení center patří Dánsko, Německo, Nizozemsko, Rakousko a Řecko.

V minulých letech vyvolaly velkou pozornost veřejnosti plány Británie přesouvat část azylových řízení do Rwandy a také podobná dohoda mezi Itálií a Albánií. Rozdíl mezi těmito iniciativami na straně jedné a současným plánem na úrovni celé EU na straně druhé je v tom, že zatímco v prvním případě jde o přesunutí posuzování azylových žádostí, ve druhém o vyhoštění osob, kterým již byl azyl v některé z členských zemí odepřen.

Jakýmsi vzorem všech evropských snah o externalizaci azylu nebo deportací je přístup, který už na začátku tisíciletí zavedla Austrálie. Její takzvané „pacifické řešení“, kdy jsou někteří žadatelé o azyl umístěni do detenčních zařízení v okolních zemích, jako Nauru nebo Papua-Nová Guinea, ale není ve světě ojedinělé, jak ukazuje interaktivní mapa níže.

Kritika: ohrožení práv...

Plán přesunu migrantů do návratových center vyvolává silné kontroverze (jako ostatně řada dalších bodů nařízení o návratech, ale ty zde ponecháme stranou).

Výčet potenciálních rizik, na která upozorňují odborníci z lidskoprávního sektoru je dlouhý. Přemísťování migrantů do center může podle kritiků skončit jejich vydáním do země původu, kde jim hrozí nebezpečí (porušení pravidla non-refoulement). Obavy panují také ohledně podmínek v samotných detenčních zařízeních, v nichž by navíc lidé mohli potenciálně skončit naneurčito a bez přístupu k právní pomoci – odtud časté označení center za „právní černé díry“.

Velký kámen úrazu představuje dohled: nařízení o návratech sice stanovuje, že dohodu mezi státem, který migranta vyhošťuje, a státem, který ho přijímá, musí doplňovat „monitorovací mechanismus“, ale vzhledem k tomu, jak slabě dokáže EU sledovat osudy migrantů a uprchlíků na vlastním území (například dětí bez doprovodu), je diskutabilní, jak efektivně by to dokázaly jednotlivé členské země ve státech, ležících mimo EU.

Terčem kritiky je také předběžný, spekulativní výběr zemí, kde by se návratová centra mohla nacházet. Reputace řady z nich (např. Mauritánie, Rwanda, Uzbekistán), pokud jde o dodržování lidských práv, je mírně řečeno problematická.

...i pochybná efektivita

Kromě lidskoprávní kritiky a humanitárních obav je potřeba zmínit také čistě praktické problémy. Někteří analytici jsou skeptičtí ohledně toho, kolik zemí mimo EU bude ochotno vyhoštěné migranty skutečně přijímat, navzdory finančním kompenzacím, které by za to od EU získaly („migrační renta“).

Dalším úskalím jsou právě finanční náklady. Dosavadní zkušenosti s externalizací nejsou zrovna povzbudivé: Británii vyšel její neúspěšný rwandský experiment na 700 milionů liber. Italské daňové poplatníky má dohoda s Albánií stát v prvních pěti letech asi 650 milionů eur.

Silný praktický argument proti návratovým centrům vznášejí ve svém článku pro blog Evropského konsorcia pro politický výzkum (ECPR) Zeynep Şahin Mencütek a Soner Barthoma. Hlavním účelem existence center je podle nich odrazující efekt – vidina zadržení, navíc mimo EU, má potenciální migranty odradit od toho, aby se o cestu do Evropy vůbec pokoušeli.

Empirický výzkum autorů v několika zemích ale ukázal, že hrozba zadržování migranty příliš neodrazuje a jejich touhu migrovat nesnižuje: „Neexistují žádné důkazy o tom, že by detence zastavovaly nelegální migraci. Co naopak existuje, je mnoho důkazů o tom, že návratová centra ve třetích zemích ohrožují základní práva a lidskou důstojnost migrantů.“