Nechci, aby moje dítě šlo stejnou cestou

Publikováno: 8. 2. 2013 Doba čtení: 4 minuty
Nechci, aby moje dítě šlo stejnou cestou
© Foto:

Je pátek večer a malý Pepča sedí u kuchyňského stolu a netrpělivě hypnotizuje hodiny. Čeká na šestou, kdy ho, tak jako každý týden, přijde doučovat dobrovolník z organizace Člověk v tísni. „Po základce bych chtěl jít do Slaného na obchodní školu a pak na vejšku. A až budu velkej, tak chci mít vlastní restauraci," vypráví Pepík během čekání.

Doučování je sociální služba, kterou Člověk v tísni poskytuje dětem, kterým nejsou rodiče kvůli svému nízkému vzdělání a složité sociální situaci schopni poskytnout při jejich vzdělávání potřebnou podporu. Přitom právě tato podpora je jedním z klíčových faktorů, které určují úspěšnost dítěte ve škole.

„Naším hlavním cílem je udržet děti na běžných základních školách a zabránit jejich přeřazení na školy praktické, dříve zvláštní, které nejsou často schopny děti adekvátně připravit na jejich budoucnost. Stává se tak, že děti ze základních škol praktických mají velké problémy například s uplatněním na pracovním trhu. Bohužel z praxe víme, že na základních školách praktických končí v mnoha případech i děti, které tam nepatří," říká Vendula Karasová, koordinátorka vzdělávacích aktivit kladenské pobočky. S učením Člověk v tísni pomáhá zhruba 250 dětem po celé republice.

Ve škole po nás nic moc nechtěli

Pepík žije se svou matkou a babičkou v Kladně a chodí do šesté třídy. Ze začátku všechno zvládali společnými silami, ale postupem času se látka stávala stále složitější a paní Jolana začala mít problémy s vysvětlováním něčeho, co se sama nikdy nenaučila. Chodila totiž na zvláštní školu. „A ten rozdíl je obrovský, díky Pepčovi se vlastně učím i já," říká paní Jolana, a jelikož do začátku vyučování zbývá ještě deset minut, pokračuje ve vyprávění: „Víte, rodiče nás vychovali ve vší slušnosti, ale i oni chodili pouze na zvláštní školu, takže na známky moc nekoukali. A ani ve škole po nás nic moc nechtěli. Vlastně mi přijde, že zvláštní školy byly jen o docházce. Když ji člověk splnil, bylo vše v pořádku. Jenže dnes je jiná doba, dnes je dobré vzdělání základ a já nechci Pepču v něčem zanedbat," nepřímo potvrzuje zkušenosti pracovníků neziskové organizace.

Se svým synem se zvládala učit až do třetí třídy, poté se rozhodla pro doučování. To probíhá za přesně daných podmínek. Rodiče se na začátku smluvně zaváží, že podle svých možností vytvoří dítěti doma dostatečné podmínky pro učení, či že v době vyučování bude přítomno nejen dítě, ale i rodič, který bude s pracovníky organizace aktivně spolupracovat. Další podmínkou je adekvátní školní docházka.

Lekce probíhá jednou týdně, vždy v pátek večer. Dobrovolník Honza vždy zadá úkoly, které Pepík musí do další hodiny udělat. „Včera jsem ale jeden úkol neudělal, protože jsem mu nerozuměl, tak jsem volal Honzovi, aby nebyl naštvanej, že jsem se na něco vykašlal," hlásí Pepča a maminka dodává: „U nás to tak funguje. Když má problém, musí si ho vyřešit sám. V životě za něj jeho věci taky nikdo jiný řešit nebude."

25 544 děleno 24

Konečně se rozezní zvonek a Pepík běží otevřít. Ne otráveně, jak by se dalo čekat (vždyť v pátek večer by se daly dělat zajímavější věci než úkoly), ale s nadšením. Je na něm vidět, jak se na Honzu těší. Honza nejdříve prohlíží žákovskou knížku a ptá se, co bylo ve škole. „Všechno dobrý," zazní tradiční odpověď žáka základní školy. Ale nebylo. Minulý týden mu dělaly problém matematika, zeměpis a angličtina, takže je rozhodně co procvičovat.

Doučování začíná dělením. Honza kontroluje výsledky příkladů, které minulý týden zadal a tam, kde má Pepík chybu, příklad společně přepočítají. „25 544 děleno 24," diktuje Honza a malý student počítá. Nejdříve se splete, ale pak vše opraví. „Mám to," vykřikne a radostně ukazuje správný výsledek. Po necelé hodině počítání přichází na řadu zeměpis. „My se učíme hlavně z atlasu, který máme ve škole," hlásí Pepík. A to je problém, protože doma žádný atlas není. „Nevadí, příště ti nějaký přinesu a doženeme to," říká Honza a bere do ruky sešit s anglickými slovíčky. Po více či méně úspěšném opakování se oba pouštějí do lehké konverzace. Pepík se snaží, ale přeci jen se občas zadrhne.

„Zrovna s matikou a angličtinou bych mu pomoci nedokázala," říká paní Jolana, která na vše pečlivě dohlíží. A je na ní vidět, jak je na syna pyšná. „Víte, sama na sobě vidím, jak je vzdělání důležité. Mám problém sehnat práci a nechci, aby na tom byl můj Pepča podobně. Navíc on je velmi chytrý a má na to, aby šel studovat dál. Stal se vlastně mojí pravou rukou. Ne, že bych si o sobě myslela, že jsem hloupá, ale je pravda, že třeba některým počtům prostě nerozumím. Jako nedávno: mohla jsem mít zaměstnání, ale dostali jsme test, kde byly i nějaké příklady a na tom jsem vyhořela. Ale Pepík mi to pak vysvětlil," uzavírá s pýchou v hlase a začíná vymýšlet slovo na T, protože každá hodina končí slovním fotbalem, do kterého se zapojí všichni přítomní.

Autor: Martin Kovalčík, mediální koordinátor PSI