Nejenom doučováním je dobrovolník živ
Publikováno: 31. 3. 2015 Doba čtení: 3 minuty
Na pražské pobočce v současné době působí ve vzdělávacích službách přibližně 100 dobrovolníků, díky nim můžeme poskytovat naše služby v takovém velkém rozsahu a jsme nadšení, že je o dobrovolnickou práci v Praze takový zájem. Vedle klasického doučování se snažíme podporovat mezi doučovanými dětmi a dobrovolníky i vznik neformálních vztahů, které jsou důležité při budování pocitu důvěry, která je pro efektivní doučování nezbytný. Na následujících řádcích nabízíme reflexi dobrovolnice, která v rámci doučování vzala doučovanou slečnu do kina.
„Šestnáctiletou Lindu doučuji přibližně tři měsíce. Věnujeme se spolu hlavně matematice a procvičování angličtiny. Člověk v tísni kromě samotného doučování podporuje i rozvoj vztahu dobrovolníka a dítěte například možností proplacení lístků ze společných aktivit jakými jsou třeba návštěvy různých kulturních nebo sportovních akcí.
Přemýšlela jsem, jaké má Linda záliby, co dělá ve volném čase a co by ji zaujalo - divadlo, kino, zoo nebo snad muzeum? Na konci doučování jsem otevřela otázku, jestli by měla chuť vyrazit se mnou někdy ven a jen tak se mnou strávit volný čas. Ačkoliv Linda nedává obvykle příliš najevo své emoce (možná je to tím, že se společně učíme matematiku), návrh někam společně zajít ji evidentně zaujal. Pobavily jsme se o možnosti kam spolu vyrazit. Jak jsem předpokládala, o návštěvu ZOO nebo muzea neměla příliš zájem, ale na návrh jít do kina reagovala nadšeně.
Slíbila jsem, že se do příštího doučování podívám, na jaký film bychom mohly jít. Abych měla trošku představu, ptala jsem se, kdy byla v kině naposledy, co viděla, a jak se jí to líbilo.
Povídky z Argentiny
Během následujícího týdne jsem si lámala hlavu s výběrem filmu. Chtěla jsem, aby byl zajímavý pro nás obě, aby byl trochu jiný, než filmy, které Linda doposud znala. Ve výběru kin jsem měla ale jasno – půjdeme do Aera nebo Světozoru, obě kina jsou dobře dostupná z místa, kde Linda bydlí a nabízí příjemné a kulturní zázemí, kterým jasně válcují multikina v nákupních centrech.
Slevila jsem později ze svého požadavku na film v angličtině a nakonec jsme vybraly Divoké historky, argentinský povídkový film, na který jsem měla dobré reference od svých známých.
V úterý večer jsme se sešly na zastávce metra a do kina sjely pár zastávek tramvají. Koupila jsem lístky (Linda správně podotkla, že v multikině stojí lístek dvakrát tolik než v Aeru) a v čase, který ještě zbýval do promítání, jsme si daly limonádu a povídaly si. Jestli jsme byly před setkáním mimo Lindy domov a studijní prostředí nervózní, nijak se to neprojevilo. Hledala jsem společná témata, snažila jsem se zjistit víc o Lindě a prostředí, ze kterého pochází. Konečně jsem si udělala pořádek ve všech školách, kterými prošla a naše povídání bych celkově shrnula jako pro obě strany přínosné.
Víc než film se Lindě líbilo kino Aero – žižkovský dvorek, kde večer svítí rozvěšené barevné žárovky, interiér kavárny, prostředí, ve kterém si člověk nepřipadá nijak exponovaně. Kino samotné bylo tedy zážitkem večera a s filmem jsme byly také spokojené.
Společný výlet do kina byl skutečně obohacením našeho poloformálního vztahu, bylo příjemné si popovídat jen tak, bez pocitu, že bychom se raději měly věnovat učení - to jsme tentokrát nechaly doma.
