Nemáme zbraně ani ochranku, ale mluvíme s lidmi

Jaké jsou největší humanitární krize současnosti?

Určitě je to Jemen, kde se ve stínu syrské války odehrává krize obrovských rozměrů. Z celkové populace 27 milionů tam podle Spojených národů potřebuje humanitární pomoc 22 milionů lidí, což je otřesné. Chronické krize pokračují v subsaharské Africe v Súdánu, Jižním Súdánu nebo Somálsku. Výrazně se zhoršila situace také v Demokratické republice Kongo, kde odmítá odstoupit prezident Kabila. V Asii je jedním z nejzásadnějších problémů exodus 800 tisíc Rohingů z Myanmaru do Bangladéše.

Které z těchto humanitárních krizí jsou podle vás nejvíc opomíjené?

Málo se u nás mluví o dění v Africe – například ve Středoafrické republice, v Nigérii nebo v Jižním Súdánu. Tento nejmladší stát světa se v podstatě rozpadl a utápí se ve vleklém kmenovém konfliktu.

Dosud jste vůbec nejmenoval Sýrii…

Řešení humanitární krize je zatím v nedohlednu. Vyrýsovaly se nové mocenské bloky, zejména vlivové území Turecka na severu, syrská vláda ovládá stále více území, ale pořád to neznamená, že se uprchlíci nebo vnitřní přesídlenci budou moci vrátit domů. Vloni se chvíli zdálo, že válka jaksi dohořívá, avšak linie na vojenské mapě Sýrie rozhodně nejsou definitivní.

Jak a kde v Sýrii pomáhá Člověk v tísni?

Pracujeme v podstatě napříč severní Sýrií od Idlíbu přes západní Aleppo až po Rožavu. Máme asi 400 místních i zahraničních pracovníků. Měsíčně pomůžeme okolo 200 - 250 tisícům lidí uvnitř Sýrie,je to největší program v historii Člověka v tísni. Nerozdáváme už potravinové balíky, jako na začátku války, ale potravinové lístky a peníze. Lidé díky nim nakupují v místních obchodech a pomáhají tak rozhýbat lokální ekonomiku. Stále více se zaměřujeme na dlouhodobější řešení problémů – na soběstačnost a zaměstnanost Syřanů. Práce v Sýrii je komplexní i kvůli tomu, že velkou část programů musíme řídit na dálku a například naše týmy z Turecka nemohou cestovat přes hranice.

Většina kolegů na syrské misi jsou Syřané. Je možné jim vůbec zajistit bezpečnost pro práci, kterou odvádí?

Naši syrští kolegové jsou na jednu stranu naši zaměstnanci, na druhou občané Sýrie, kteří by v zemi žili, i kdyby nepracovali pro nás. Život ve válce s sebou samozřejmě nese obrovská rizika a dohromady jsme ztratili už šest kolegů. Všichni zahynuli při leteckých útocích nebo ostřelování. Je nesmírně důležité nepřetržitě sledovat vývoj konfliktu a analyzovat rizika, abychom se na ně mohli připravit. Musíme rozumět tomu, od jakých skupin hrozí jaké nebezpečí, kdy se při přesunu fronty evakuovat, a navíc se často bránit politizaci naší práce.

Působíte také v Afghánistánu, kde je situace jiná. Za jakých okolností jste přišli o 9 kolegů a kolegyň tam?

Masakr, ke kterému došlo, nemá v historii Člověka v tísni obdoby, navíc to byl jeden z nejhorších útoků proti nevládním organizacím na světě. Kontext byl zcela jiný než v Sýrii. Stalo se to v noci, kdy neznámí ozbrojenci vnikli do naší kanceláře v Zare. Všichni pracovali na zcela nekonfliktních rozvojových projektech, snažili se v oblasti zlepšit zemědělství. Viníky se nepodařilo vypátrat, dodnes můžeme o jejich motivech jenom spekulovat.

Každá oblast v Afghánistánu má svoje specifická rizika. Kábul je například rizikový kvůli únosům. Nebezpečná může být i taková návštěva úřadu , protože se mnoho útoků děje právě ráno na začátku pracovní doby. Tomu musíme přizpůsobit pohyb našich zaměstnanců. Stejně jako v jiných zemích je i v Afghánistánu nesmírně důležitý vztah s místními lidmi a úřady. Jednoduše řečeno je nejdůležitější to, že jsme na místě vítáni nebo alespoň akceptovaní. Nepoužíváme zbraně ani ochranku, ale mluvíme s lidmi. Je to životně důležité, 100% bezpečí to ale samozřejmě nezaručí.

Po této tragické události jste se rozhodli i nadále v Afghánistánu zůstat, proč?

To byl hodně těžký moment pro celou organizaci. Otázka, zda máme a můžeme v Afghánistánu zůstat, se samozřejmě objevila okamžitě. Rozhodující bylo odhodlání našeho afghánského týmu, který říkal, že se nemáme nechat zastrašit. Ke stejnému závěru jsme došli i v Sýrii v roce 2014, kdy jsme při raketovém útoku v Aleppu přišli o tři kolegy.

Možná zní překvapivě, že i válka má pravidla. Dodržují se?

Ženevské úmluvy říkají mimo jiné to, že hlavní je rozlišovat mezi ozbrojenými aktéry a civilisty, že všechny vojenské akce musí být prováděny s ohledem na ně a vojáci musí minimalizovat ztráty na životech. I přes to se ale ve městech ostřelují oblasti, kde žijí civilisté, útočí se na čistě civilní cíle, jako jsou nemocnice, tržiště nebo pekárny. Tohle je v různých podobách zdokumentováno v Sýrii, v Iráku i třeba na Ukrajině. Smutná realita práce v konfliktech je to, že prakticky všude jsme svědky porušování mezinárodního humanitárního práva a pravděpodobně i válečných zločinů, kterých se dopouštějí všechny bojující strany.

Mluvili jsme o Jemenu nebo Jižním Súdánu. Tam Člověk v tísni není. Jak si vybíráte země, kde otevřete misi?

Zhruba 80 % naší humanitární práce je nějak spojeno s konfliktem a válkou, přičemž třeba před 10 až 15 lety to byly až na výjimky přírodní katastrofy. Ne vždy je pomoc v nových krizích spojena s otevřením nové mise. V posledních letech reagujeme na drobné přírodní katastrofy nebo na lokální konflikty v zemích, kde už máme dlouhodobé rozvojové programy. Vloni jsme třeba začali pomáhat v severní Angole, kam utíkají desetitisíce lidí z Konga, totéž plánujeme letos v Zambii. V Etiopii pravidelně pomáháme lidem zasaženým suchem, ale před několika měsíci náhle došlo na jihu k přesídlení asi 700 000 lidí kvůli konfliktu v oblasti Gedeo.

Z nových zemí je v hledáčku hlavně Jemen. Dostat se do země je ale extrémně zdlouhavý a administrativně náročný proces.

Ať už je kontext jakýkoliv, vždycky se na začátku plánování nové humanitární operace ptáme, jaká by v dané zemi byla naše přidaná hodnota. Máme zkušenost z tohoto regionu? Uměli bychom tu dělat podobné věci, které se osvědčily v jiných zemích? Budeme schopni sehnat dost peněz a zkušený tým? Víme, že například v Jemenu by naše práce smysl určitě měla.

Jakou mají Češi pověst mezi ostatními světovými neziskovkami?

Zařadili jsme se mezi středně velké humanitární organizace a jsme bráni jako ti, kteří se soustředí spíš na obtížně dostupné oblasti, jsou rychlí a flexibilní. I když je Člověk v tísni po 25 letech své existence mnohem větší a profesionálnější, stále nám zůstaly některé důležité hodnoty z dob, kdy jsme začínali. Nezměnilo se to, že jsme blízko k lidem a že pomáháme tam, kde je to nejvíc potřeba.

Rozhovor vyšel ve speciální příloze Časopisu Týden