“Mňoukal jako by říkal, ať ho tam nenecháváme samotného.” Z domova si nevidomí sourozenci ze Sýrie přinesli jen svého kocoura a svazek klíčů

Aziza i její bratr Jumaa (52) jsou nevidomí a v jejich životě už moc potěšení nezbylo. Válka je připravila o všechno, z domova si s sebou nestihli vzít téměř nic. Ve stanu je teplo, Aziza topí v malých kamínkách, krájí špenát a vypráví o svém životě před válkou.

„Měli jsme obchod, kde jsme prodávali chléb a plyn na vaření. O tohle živobytí jsme přišli, když začala válka. Bývali jsme šťastní, žili jsme v našem vlastním domě, ne jako teď ve stanu,” říká Aziza, „Znala jsem naše město, věděla jsem, kde co je a mohla jsem se tam sama bezpečně pohybovat, přestože nevidím.”

Azizino vyprávění přeruší zamňoukání. O nohy se jí otírá zrzavobílá kočka, kterou si Azíza přinesla. Nedokázala ji nechat napospas bojům. „Jmenuje se Seles. Nesla jsem ho s sebou 70 kilometrů,” hladí Aziza kočku.

„Seles jednoho dne přišel k nám domů. Zamiloval si nás a my jeho. Když jsme museli opustit náš dům, tak mňoukal a díval se na nás, jako by říkal, ať ho tam nenecháváme a vezmeme ho s sebou. A tak jsme ho vzali,” říká Azízin bratr Jumaa.

„Někdy spí ve stanu s námi, jindy je s dětmi mého bratra,” dodává Jumaa a z vyprávění obou sourozenců je cítit, jak vyčerpaní oba dva po jedenácti letech války jsou.

„Když válka začala, přišli jsme o všechno. Doslova jsme trpěli hlady, neměli jsme jídlo ani peníze. Někteří lidé k nám byli nelítostní. Jednou jsme zůstali šest dní bez vody,” vypráví Jumaa. Se svou sestrou chodil a hledal nějaký dům, kde by mohli zůstat. Žádný ale nemohli najít.

„Tyhle roky mě úplně vyčerpali a rozvinulo se mi spoustu nemocí,” říká Jumaa. Azíza poslouchá vyprávění svého bratra, vzpomíná a v ruce přitom drží několik klíčů.

„Tyhle jsou od našeho domu, tyhle od našeho obchodu a tyhle od cisterny s benzínem. A tyhle od mé skříňky,” říká Aziza a vytahuje kromě dalších klíčů z kapsy peníze. „A tohle je vzpomínka na mou zesnulou sestru. Zemřela před pěti lety,” ukazuje Azíza peněženku, která jí po sestře zůstala.

„Lidé si tyhle věci nechávají jako vzpomínku na své milované a na časy, kdy byli šťastní. Když jsem si s sebou brala ty klíče, doufala a věřila jsem, že se domů vrátím,” vzpomíná Azíza, „Pořád doufám, že se domů jednou vrátím. Někdy si ale přeji, aby mě zasáhla nějaká raketa při ostřelování a ukončila moje utrpení. Musíme ale být trpěliví a vydržet to,” říká Azíza, která sedí u malých kamínek a hladí kocoura, který jí leží na klíně a spokojeně přede.