Oblíbil jsem si náš mladý a ambiciózní gruzínský tým, říká Buba po dvou dekádách práce v rozvoji

Opravdu ses vrátil domů pouze kvůli zdravotním komplikacím?

Ano, to byl můj jediný důvod, jinak bych dál pokračoval v práci v zahraničí. Možná s malými přestávkami mezi jednotlivými misemi, abych mohl trávit čas se svou rodinou. Hlavně s vnukem, který je pro mě nyní středem celého světa. Dcera je již dlouho dospělá, proto je teď pro mě na prvním místě vnuk.

Kdy jsi začal pracovat pro ČvT?

Nastoupil jsem 1. ledna 2014, kdy se spouštěl rozsáhlý projekt zaměřený na rozvojovou spolupráci farmářů European Neighbourhood Programme for Agriculture and Rural Development (ENPARD). Od té doby uběhlo něco málo přes dva roky, ale já mám pocit, jako bych byl v ČvT již věky.

Jak ses v Gruzii o ČvT dozvěděl?

Řídil jsem zemědělský rozvojový projekt CARE v Rače. Potýkali jsme se ale s celou řadou problémů, způsobených masivním odchodem místních lidí v posledních 20 – 25 letech. V některých oblastech zůstaly opuštěné celé vesnice, takže nám scházeli místní lidé, se kterými bychom mohli spolupracovat. Hledali jsme proto nové cíle a postupy. Když jsem to řešil se svým šéfem, doporučil mi, ať se setkám se Sarah Carrade, která v té době byla ředitelkou gruzínské mise ČvT. Sarah mi řekla, že právě hledají manažera pro nový projekt. Hlavní idea, cíle i přístup tohoto projektu mi byly velmi blízké. Neváhal jsem, chytil se příležitosti a přihlásil se na pozici projektového manažera pro ČvT.

Na stejnou pozici ses ale určitě mohl přihlásit také u Oxfamu, CARE nebo Mercy Corps, kteří se také podílí na projektu ENPARD v Gruzii. Proč sis vybral právě ČvT?

Upřímně, možnosti byly omezené. Oxfam má jiná nastavení projektů a projektového manažera již měli. Mercy Corps hledali pouze cizince – exulanty. A z CARE jsem chtěl odejít. Přestože jsem s celým naším týmem i vedením měl velice dobré vztahy, hledal jsem změnu. Co se mi na ČvT líbilo nejvíce, byl tým mladých velmi ambiciózních lidí. Byli to opravdoví profesionálové i vášniví nadšenci zároveň. Což je v dnešní době poměrně vzácná kombinace.

A co obsah projektu?

Ten jednoduše přesně odpovídal mé kvalifikaci. Někdy mám pocit, že jsem pro tento projekt narodil, nebo možná že se tento projekt zrodil pro mě. J

Jaké jsou tvé pracovní povinnosti?

Poměrně standartní povinnosti každého programového manažera. Všeobecný dozor nad zaměstnanci, zpracování strategických plánů a postupů, komunikace s donory a místní vládou, koordinace s ostatními partnery, kontrola rozpočtu, a do jisté míry také dohled na naplňování obecných směrnic ČvT.

Jak veliký je z hlediska peněz tento projekt a kolik lidí je v tvém týmu?

Pokud se nepletu, tak je to zatím největší rozvojový projekt ČvT. Rozpočet přesahuje 3,2 milionu Euro. Co se týká lidí, tak je náš tým poměrně malý. Přímo na projektu nás pracuje sedm. Plus několik lidí z pomocného personálu, který se pohybuje napříč různými projekty. 

Jak jsi po více než dvou letech spokojený s výsledky tohoto projektu?

Myslím, že za sebou máme slušný kus práce. Jsme stejně dobří jako další organizace a naše práce je respektována jak donorem, tak vládou. A můžu říct, že nemáme ani žádné stížnosti ze strany lidí, kterým pomáháme. Jedná se o grantový projekt, což často bývá problém. Ale v našem případě si nikdo nestěžuje, že by rozdělování grantů bylo málo transparentní či předpojaté. V rámci ČvT máme na přidělování grantů nastavený velice dobrý systém. Dalším důvodem, proč jsem s tímto projektem spokojen, je jeho obsah. Zahrnuje řadu novinek, pracuje s lidmi a přináší konkrétní zlepšení pro drobné farmáře. Rád bych podotkl, že právě s farmáři je to často velice složité. Může za to řada faktorů, jako je nedostatek půdy, přístup k potřebnému know-how, strach z inovací (když jste chudí, tak si nedovolíte příliš riskovat), malé výdělky a nedostatek kapitálu potřebného pro růst a rozvoj.

Jaký přesně má tento projekt dopad na gruzínské farmáře?

V Gruzii se přibližně 760 000 rodin přímo věnuje zemědělství – většina z nich ale vlastní 1 ha zemědělské půdy, nebo dokonce ještě méně. Vzhledem k nedostatku znalostí a výrobních prostředků dosahují jen velmi malých příjmů, které by mohli investovat do výroby. Výsledkem je, že takové farmy mají mizivou šanci na budoucí rozvoj.

Náš projekt samozřejmě nepomůže všem lidem, ale stále můžeme mluvit o tisících lidí, na jejichž životy má pozitivní dopad. Okolo 300 – 350 domácností využije naši pomoc přímo a dalších zhruba 2 500 – 3000 nepřímo postupným přejímáním metod a služeb z našeho projektu. Výsledky naší práce nejsou okamžité ani masivní, ale očekávaný 20 – 35% nárůst v příjmu znamená pro místní lidi strašně moc a pomůže jim vymanit se z bludného kruhu chudoby. Někteří drobní farmáři s obchodními zkušenostmi navíc dokážou generovat výdělek, který pak budou moci investovat do rozvoje svého podnikání. To by v návaznosti mělo v sezóně přinést také stovky nových pracovních míst.

Přímá pomoc pro více než 300 domácností, to není malé číslo…

I přes vysoký rozpočet se jedná o pilotní projekt. Věříme, že by v rozvíjení služeb, které nyní zavádíme a zkoušíme, během několika let mohla pokračovat vláda. To je důvod, proč musíme vytvořit co nejefektivnější a nejúčinnější přístupy a sdílet jejich výsledky s vládou, partnery a dárci. Prvními výsledky by tedy mělo být dlouhodobé ekonomické zlepšení pro více než 300 domácností a cenný model na podporu obchodně orientovaných drobných zemědělců. Spousta mezinárodních donorů a neziskových organizací podporuje zemědělství v Gruzii od roku 1995, ale výsledky jsou spíše skromné.  Hlavním problémem, který zásadně omezuje rozvoj v tomto sektoru, je malé vlastnictví půdy – 1 ha či méně. Takové pole může nakrmit vás a vaší rodinu, a když máte hodně štěstí, tak si i něco málo vyděláte. Ale veškeré peníze navíc okamžitě utratíte za základní potřeby vaší rodiny – platba za elektřinu, nákup dříví na zátop a na vaření, oprava domu atd. Jak jsem již říkal, nic pak nezbývá na další investice do hospodaření.

Co by tedy mohlo být řešením pro gruzínské farmáře?

Jediným realistickým řešením tohoto problému je rozšiřování jednotlivých farem, které by mohlo přinést ekonomický rozvoj. Mnoho lidí, kteří se stěhují do města, nechtějí svou půdu na venkově prodat, protože ji považují za pojistku na horší časy. Ti, co zůstávají na venkově, zas nemají dost prostředků, aby expandovali na volné pozemky ve svém okolí. Takže jim zbývá jediná možnost, a to je spolupráce s ostatními farmáři.

Spolupráce může pomoci farmářům zvýšit jejich příjmy o čtvrtinu nebo třetinu – což není nijak revoluční změna, ale z dlouhodobého hlediska jim to pomůže získat dost prostředků na rozšíření své činnosti i objemu půdy. Tento proces bude z počátku pomalý. Než začne řádně fungovat, tak to ještě potrvá jednu nebo dvě dekády.

Prospělo by, kdyby se více lidí začalo věnovat něčemu jinému, než zemědělství. Podle odborníků je v Gruzii potřeba maximálně zhruba 70 000 farmářů. My se snažíme podpořit rozvoj pro obchodně zaměřené zemědělce.

Ve stručnosti řečeno, náš projekt testuje proces zavádění důležitých systémových změn v gruzínském zemědělství prostřednictvím rozšiřování jednotlivých farem.

Takže by se dalo říci, že má tento projekt dopad obecně na celé zemědělství v Gruzii?

Rozhodně. Organizace, jako je CARE, Oxfam, Mercy Corps a Člověk v tísni mají v tomto velice podobné cíle – všichni přinášíme technické, obchodní a organizační „know-how“, nebo udílíme finanční granty na základně hospodářských soutěží. Počet farmářů, kteří dostanou tuto pomoc napřímo, je omezený. Ale ve výsledku to má dopad na celou oblast zemědělství v Gruzii. My například představujeme konkrétní výhody rozšiřování farem a následný dopad na drobné farmáře, kteří díky tomu mohou pokračovat ve svém podnikání.

Mohl bys popsat jak tento ENPARD projekt souvisí s jinými programy Člověka v tísni?

Ano, máme dvě iniciativy, které jsou spojené s naším projektem. Obě jsou financovány z Evropské unie. V rámci projektu tzv. Rozvoje venkova v Kazbegi vytváříme řadu ekonomických a neekonomických modelů na podporu jednotlivých venkovských rodin i celých komunit. Hlavními doménami v Kazbegi jsou zemědělské projekty, turismus a podpora životního prostředí. Některé postupy jsou velmi podobné právě našemu projektu, například co se týká výběru ekonomických sektorů, oslovování účastníků či udílení grantů.

Dále se v Imereti a dalších oblastech na západě Gruzie soustředíme na odborné vzdělávání a školení farmářů. Nedostatečné technické znalosti jsou jednou z největších překážek pro zemědělský rozvoj země. Proto se snažíme rozvíjet kapacity zemědělských škol v daném regionu. V rámci tohoto projektu plánujeme využít naše družstva jako ukázkový základ pro studenty podporovaných škol.

Myslíš, že bude možné využít zkušenosti z tohoto programu také v jiných zemích?

Ano, to by určitě šlo, ale nestane se to automaticky. Gruzínští farmáři nejsou stejní jako například farmáři v Kambodži, ani gruzínští obchodníci se nechovají stejně jako obchodníci v Mongolsku. Podstata jejich rozdílů je zakořeněná hluboko v historickém, kulturním a ekonomickém původu. Takže než se rozhodnete zavádět postupy z jiného sociálního a ekonomického prostředí, i když třeba na první pohled působí velmi podobně, napřed vždy musíte udělat detailní průzkum společně s důkladnou analýzou daného sektoru.

Myšlenka vzájemné spolupráce farmářů, která nyní v Gruzii začíná úspěšně fungovat, byla ještě před 20 lety mezi stejnými farmáři velmi nepopulární a musela se zavádět pomalu krok za krokem. Negativní vzpomínky na nedemokratické období „Sovětského kolektivního hospodaření“ byly pro lidi ještě velmi čerstvé.

To platí všude, když chcete přenést nápad z jednoho prostředí do jiného, nejprve to musíte otestovat v menším měřítku.

Chtěl by ses podívat také na jinou z misí Člověka v tísni? Pokud ano, která by tě nejvíce zajímala?

Určitě, rád bych poznal ostatní zemědělské projekty a rozvoj venkova v jiných zemích, kde ČvT působí. Pro mě by asi nejzajímavější byl projekt v Mongolsku. Struktura zemědělství v mé zemi a v Mongolsku je samozřejmě jiná. Většina mongolských farmářů se věnuje chovu hospodářských zvířat. Nepotýkají se ani s nedostatkem zemědělské půdy, té je v Mongolsku nepočítaně. Ale nedostatky v odborném vzdělávání mají v obou zemích velmi podobné důvody a následky. Nedostupnost finančních služeb mi přijde také velmi podobná. Bankéři nebudou shánět farmáře uprostřed poušti Gobi ani v zapomenutých horských vesničkách v Gruzii. Gruzie i Mongolsko navíc patří k přechodovým ekonomikám s výraznými mezerami v zemědělské politice. A právě proto mi naše projekty na rozvoj venkova a zemědělství v Mongolsku přijdou tak zajímavé. Předem se ale omlouvám, pokud se v posuzování Mongolska mýlím, moje znalost této země je spíše okrajová.

Nyní trochu osobnější otázka. Našel jste si zde nové přátele?

Samozřejmě! To je jeden z důvodů, proč mám opravdu rád svou současnou práci. Máme tu velice přátelský tým, takže mám se svými kolegy skvělé vztahy. Jsme zde téměř jako rodina – problémy řešíme společně, nebojíme se ostatních na cokoliv zeptat, poprosit o pomoc či o radu, a řadu důležitých rozhodnutí uzavíráme společně. K tomu všemu sdílíme také hodně veselých okamžiků, chodíme společně na jídlo a trávíme spolu hodně času. I s ostatními projektovými manažery máme přehled, co kdo dělá a otevřeně spolu sdílíme zkušenosti a rady z praxe.

 Co bys řekl, že jsi do ČvT přinesl ty osobně?

Do oblasti pomoci a rozvoje jsem vstoupil v roce 1993. Od té doby jsem vystřídal několik projektů a různých zaměstnavatelů. Přičemž každá organizace má své silné a slabé stránky. Já se z nich vždy snažil co nejvíce poučit a nyní se o to mohu podělit se svými kolegy v ČvT. Věřím, že jim to někdy pomáhá při důležitých rozhodnutích. Druhou mojí výhodou je má zkušenost jak v oblasti zemědělství, tak práce v zemích zasažených konfliktem nebo katastrofou. Svým kolegům tak můžu nabídnout zkušenosti z rozdílných zemí a kultur. Máme tu mnoho lidí s vynikajícím vysokoškolským vzděláním – učili se od skvělých profesorů a z moudrých knih, ale doposud ne v praxi ze skutečného života. A tak věřím, že často mohu účinně doplnit jejich teoretické znalosti svými praktickými zkušenostmi.  

Zůstaneš v Člověku v tísni i nadále?

Každý určitě v životě zažil situaci, kdy se mu nějaká osoba líbila na první pohled, ale když ho nebo jí poznal blíže, uvědomil si, že to není člověk, se kterým by chtěl trávit více času. Získáte práci, myslíte si, že je všechno skvělé, ale po nějaké době se váš názor změní na „eh-eh.“ Pak se začnete rozhlížet po něčem jiném. To naštěstí není můj případ s ČvT. Já jsem v této organizaci již přes dva roky a stále jsem zde spokojený.