„Odezva je absolutně fenomenální,

„Odezva je absolutně fenomenální," říká o českých dárcích Šimon Pánek v rozhovoru pro magazín Proč Ne

Publikováno: 19. 4. 2022 Doba čtení: 5 minut

Šimon Pánek se už několik týdnů nezastavil. Těžko se divit, Člověk v tísni je celoevropsky jedním ze zásadních hráčů ve zvládání humanitární krize vyvolané válkou na Ukrajině. „Včera jsem začínal prvním mailem v 5.40, měli jsme komplikace kvůli zásobovacím vlakům. ale ve válce se děje leccos,“ pokrčí rameny. „Pracuji tak 13–14 hodin denně už tři týdny, ale není to nic výjimečného, ono se to usadí,“ vysvětluje čtyřiapadesátiletý Pánek v rozhovoru pro magazín Hospodářských novin Proč Ne.

Zodpovědnost jeho i jeho organizace je obrovská. Do dnešního dne vybrala od dárců přes 1,5 miliardy korun; a teď je na ní, aby s ohromující částkou co nejefektivněji naložila. „Odezva je absolutně fenomenální. Přepočteno na počet obyvatel a ekonomickou sílu je největší v Evropě,“ podotýká Pánek.

Není náhodou, že obří částka putovala právě směrem k Člověku v tísni. Nezisková organizace funguje už 30 let, má kolem dvou tisíc spolupracovníků a působila v 50 zemích světa. Za tu dobu nasbírala zkušenosti s působením v konfliktech po celém světě a na Ukrajině si drží zastoupení od roku 2014, kdy tamní krize začala. „Jsme jedna z větších organizací a jsme dál než řada dalších významných donorů. Ale taky se i kvůli tomu na nás teď všichni obracejí a my se musíme chovat zodpovědně,“ uvědomuje si Pánek. „Ale mě ta práce nabíjí, když je potřeba něco velkého dělat.“

Řídíte organizaci, která pomáhá lidem v nouzi. Nezmáhá vás, že to je práce, která už z podstaty nikdy nemůže být hotová?

To je stejné v top managementu každé společnosti. Některé věci jsou dlouhodobě náročné, frustrující, jako třeba konflikt v Sýrii, který trvá deset let. Ke konci války nemůžete přispět prakticky vůbec, můžete jen pomoci části lidí nějak to přežít a dětem chodit do školy. Ta škola je sice spíš improvizovaná, ale pořád je to asi v něčem lepší než si o tom jenom číst na internetu. Navíc já člověka spíš vedu než řídím, a to s desítkami skvělých lidí, což dost motivuje.

Člověka v tísni jste spoluzakládal před 30 lety. Vzpomínáte na to, že jste nosil pytle s moukou a řídil kamion. Jak vypadá váš pracovní den teď?

Teď je velmi specifická situace, nacházíme se v jedné z úplně největších krizí. Válka nikdy nebyla tak blízko, nikdy sem nepřicházely stovky tisíc uprchlíků během pár týdnů. Můj běžný den tak vypadá trochu jinak než obvykle…

To chápu. Jak tedy?

Nejvíc se věnuji logistice vlaků, které dovážejí humanitární pomoc na Ukrajinu, vejde se do nich objem 15 náklaďáků a jezdí docela bezpečně. Koneckonců takhle jel i premiér (Petr Fiala na cestě do Kyjeva – pozn. red.). Komunikuji s ukrajinskými úřady. Účastním se strategického plánování, přemýšlíme v horizontu až tří let. Pak pracuji na systémových návrzích v Česku, na jednání s politiky o tom, jak si myslíme, že by to měli postavit na krajské nebo centrální úrovni. Máme 100 lidí po celé Ukrajině, přes 300 lidí v sociální síti v ČR, známe lidi, kteří sem přicházejí, jsme zvyklí na řešení velkých krizových situací. Ani práce s většími penězi pro nás není tak výjimečná. Pro srovnání, naše mise v Sýrii má roční rozpočet miliardu. Jen je teď všechno daleko rychlejší.

Miliardu a půl během pár týdnů jste asi sotva čekal.

To určitě nečekal. ta důvěra je obrovská a překvapující. A je to velký závazek. Peníze se nám hodí ale nejen k řešení situace na Ukrajině. Je tady kupříkladu patnáct uprchlických organizací, které velmi dobře rozumí problematice, ale nemají žádné volné peníze, tady v česku na uprchlíky dříve ani nezkoušely vybírat. Takže fungujeme jako rychlý donor, který jim pomáhá mít peníze ze dne na den, aby mohly rozjet fungování dobrovolníků, shánět jídlo, zařizovat doprovod do bytu, usnadnit orientaci rodinám a tak dále. Je to obrovský nápor na celé Česko.

Naplňuje mě, dokud to vypadá, že jsem organizaci nějak prospěšný, a funguje to. Nedovedu si moc představit, že z této pozice půjdu po 30 letech někam do korporátu. Třeba by mi to šlo, ale nikdo mi nic nenabízí. Všichni si myslí, že jsme tady v neziskovkách zmatení dobrodějci, kteří možná trochu tuší, jak vypadá řízení. Ale neuvědomují si už, že mám pod sebou několikamiliardovou instituci.

Výše pomoci je možná překvapivá, ale Češi už mnohokrát ukázali během krizí solidaritu. Kde se bere?

Ta tady je dlouhodobě. Už v devadesátých letech, když jsme začínali, byla česká společnost velmi solidární směrem do Bosny a Hercegoviny. Naše první sbírka SOS Sarajevo 93 vynesla 35 milionů během dvou týdnů. Kdyby to člověk vynásobil a zkusil převést na dnešní čísla, dostal by se na velmi zajímavé hodnoty v řádech stovek milionů. Důvodů téhle solidarity se dá najít víc.

Poslouchám.

Jednak Češi rádi cestují, mají zájem o svět. Pak pomohlo, že v 90. letech Václav Havel opakovaně zdůrazňoval, že se svobodou bychom měli přijmout trochu odpovědnosti za to, co se děje. Myslím, že tenhle étos u generace roku 89 pořád je. No a zatřetí si myslím, že česká společnost věří několika velkým organizacím, které to dělají: je to Adra, Diakonie, Charita a my. Věří, že když ty peníze pošlou, tak z toho bude nějaký užitek. A konkrétně v případě Ukrajiny se přidává několik velmi silných podporujících důvodů, jako je zkušenost s okupací z roku 1968. Víme, co to znamená, když přijedou sovětské tanky. Většina lidí má navíc velmi dobrou zkušenost s Ukrajinci, pracují tu na stavbách, dělají pomocné profese, prodávají… Snad každý zná nějakého Ukrajince, takže je to najednou daleko osobnější. I proto, že je to skoro sousedská země.

Celý rozhovor s ředitelem Člověka v tísni Šimonem Pánkem si můžete přečíst v placené sekci magazínu Proč Ne: https://procne.hn.cz/c1-67056780-simon-panek.


Autor: Člověk v tísni

Související články