Olivier Roy: Džihádismus je generační nihilistická revolta

Mobilizace mladých lidí do armády IS je oportunistická: včera byli s Al-Kaidou, předevčírem (1995) se snažili o samostatnost s alžírskou GIA (Skupina ozbrojených islamistů), nebo praktikovali od Bosny po Afghánistán přes Čečensko své malé nomádství  individuálního džihádu, jako např. gang z Roubaix. Zítra budou válčit opět pod jinou vlajkou, dokud smrt v akci, věk, nebo deziluze nevyprázdní jejich řady, jako se tomu stalo s ultralevicí v 70. letech.

Není to třetí, čtvrtá, nebo n-tá generace džihádistů. Od roku 1996 jsme konfrontováni s velmi stabilním fenoménem: radikalizací dvou kategorií mladých Francouzů; druhé generace muslimů a konvertitů.

Základní problém pro Francii tedy není chalífát uprostřed syrské pouště, který se dříve nebo později vypaří, stejně jako starý přízrak se stane noční můrou. Problémem je revolta těchto mladých lidí. Správnou otázkou je, co představují tito mladí lidé, jsou avantgardou přicházející války, nebo naopak jen zkrachovalci – kručení ve střevech historie.

Několik tisíc z mnoha miliónů

V dnešní době dominují scéně dva výklady. Výklad kulturalistický a výklad vztahující se ke třetímu světu. Oba pak utváří televizní debaty i novinové stránky věnované komentářům. První staví do popředí opakování a mučivost války civilizací. Revolta mladých muslimů ukazuje, do jaké míry není možné islám integrovat, přinejmenším do té doby, než teologická reforma nevymaže z Koránu apel džihádu.

Druhý výklad konstantně vyvolává postkoloniální utrpení, identifikaci mladých s palestinským případem, jejich odmítnutí západních intervencí na Blízkém východě a jejich exkluzi z francouzské rasistické a islamofobní společnosti. Ve zkratce stará písnička: dokud nebude vyřešený palestinsko-izraelský konflikt, budeme pokračovat v naší revoltě.

Ale oba dva tyto výklady se zadrhávají na stejném problému: jestliže příčiny radikalizace jsou strukturální, proč se radikalizace netýká jen minimální menšiny, vymezené těmi, kteří se mohou nazývat muslimy ve Francii? Několika tisíc z mnoha milionů.

Neboť tito mladí jsou identifikováni! Všichni teroristé, kteří přešli do akce, měli jejich slavný symbol „S“ (značící bezpečnost státu). Neotvírám zde otázku prevence, pouze poznamenávám, že informace jsou zde a jsou dostupné. Podívejme se tedy, kdo jsou tito mladí radikálové, a pokusme se z toho vyvodit závěry.

Islamizace radikality

Skoro všichni francouzští džihádisté patří ke dvěma velmi jasným kategoriím. Buď patří ke „druhé generaci“, jsou narození ve Francii, či přišli do Francie jako malé děti, nebo jsou to konvertité, jejichž počet narůstá v čase a na konci roku 1990 tvořili už 25 % radikálů. Z čehož vyplývá, že mezi radikály není ani jeden z „první generace“ (ani nedávných imigrantů) a rozhodně ji netvoří nikdo z „třetí generace“.

Ačkoli tato druhá kategorie existuje, například maročtí imigranti ze 70. let –  jsou dnes dědečky, ale nenachází své vnuky mezi teroristy. Proč tedy konvertité, kteří nikdy netrpěli rasismem, chtějí náhle mstít ponížení trpěné muslimy? Navíc mnoho konvertitů pochází z francouzského venkova, jako Maxime Hauchard (mladý Francouz spolupracující s IS, jeden z popravčích IS), a mají málo důvodů identifikovat se s muslimskou komunitou, která pro ně nemá potenciál. Ve zkratce, není to „revolta islámu“ nebo „muslimská revolta“, ale je to precizní problém týkající se dvou kategorií mladých, po rodičích imigrantů, nebo Francouzů. Nejedná se o radikalizaci islámu, ale o islamizaci radikality.

Co mají společného „druhá generace“ a konvertité? Jedná se především o generační revoltu: obě skupiny přerušily styky s rodiči, nebo přesněji s tím, co jejich rodiče představovali v rámci kultury a náboženství. „Druhá generace“ nikdy neobdivuje islám svých rodičů, nikdy nepředstavuje tradici, která se vzbouřila proti pozápadnění. Tito Mladí již pozápadnění jsou, mluví francouzsky lépe než jejich rodiče. Všichni sdíleli kulturu „mladých“ své generace, pili alkohol, kouřili trávu, balili holky v nočních podnicích. Velká část z nich již prošla vězením. A pak jednoho krásného rána jsou (re)konvertity, přistoupí znovu na víru a zvolí si saláfistický islám. Tedy islám, který odmítá kulturní koncept, islám, jehož norma jim umožňuje rekonstrukci sebe samých. Protože nechtějí ani kulturu rodičů, ani západní kulturu, stanou se právě ty symbolem jejich nenávisti.

Klíčovou roli hraje především absence přenosu náboženství z jedné generace na druhou skrze kulturní prostředí. Tento problém se netýká lidí „první generace“, protože ti si přináší vlastní kulturu z původních zemí. Nejsou však schopni ji předat „druhé generaci“. Tento problém se netýká ani „třetí generace“. Její příslušníci už mluví francouzsky se svými rodiči a mají díky nim i své rodinné způsoby pro vyjádření islámu ve francouzské společnosti. A těžko říct, jestli by toto mohlo být zárodkem konfliktu. To, že vidíme daleko méně Turků než Maghrebanů (Severoafričanů) v radikálních hnutích, je bezpochyby proto, že u Turků je přenos islámu zajištěn. Turecký stát si vzal za zodpovědnost přenos kultury prostřednictvím vysílání učitelů a imámů (to může způsobit jiné problémy, ale umožňuje to předejít přijetí saláfismu a násilí u mladých).

Mladí v rozporu

Mladí konvertité již z definice přilnou k „čisté“ víře, kulturní kompromis je nezajímá (nemají nic společného s minulými generacemi, které se obrátili k súfismu). Máme pak „druhou generaci“, která vyznává „islám rozporu“, rozporu generačního, kulturního, a nakonec i politického. Nebylo by k ničemu jim nabídnout „umírněný islám“, je to radikalita, co je přitahuje už z definice. Saláfismus není jen otázkou predikace financované Saudskou Arábií, ale je také produktem, který vyhovuje mladým snažícím se prolomit překážky a bariéry kladené společností.

Je tu vlastně velký rozdíl oproti mladým Palestincům, kteří se rozhodnou pro různé formy intifády. Naopak rodiče francouzských radikálních muslimů nechápou revoltu svých dětí. Čím dál tím více, stejně jako rodiče konvertitů, se pokouší překazit radikalizaci svých dětí: volají policii, jezdí do Turecka, aby své děti přivezli zpět, pochopitelně se bojí, aby jejich prvorození neradikalizovali jejich nejmladší potomky. Ve zkratce, džihádisté jsou daleko od bytí symbolem radikalizace muslimské populace. Avšak nechávají vybuchnout generační zlom, tedy jednoduše rodinu.

V rozporu se svou rodinou jsou džihádisté také na okraji muslimské komunity: skoro nikdy nebyli zbožní, nepraktikovali náboženství, ba naopak. Novinové články se až znepokojivě podobají. Po každém atentátu vidíme rozhovory s okolím vrahů a pokaždé je zde efekt překvapení: „Nechápeme to, byl to milý chlapec (varianta „malý delikvent“), nebyl praktikující, pil, kouřil jointy, chodil za děvčaty… Ano, je pravda, že je to pár měsíců, co se bizarně změnil, nechal si narůst vousy a začal nás ohlušovat náboženstvím.“ Ženskou verzi můžeme spatřit v přemíře článků týkajících se Hasny Aït Boulahcen, přezdívané „Miss Djihad Frivole“.

Není nutné zde vytahovat takíja, nebo zamlčení, protože když už se jednou mladí stanou znovuzrození (born again), rozhodně to neschovávají a vystavují své nové přesvědčení na Facebooku. Předvádějí své nové všehoschopné já, jejich vůli revanšovat své potlačované frustrace díky jejich nové všemoci dodávající vůli zabíjet a fascinaci vlastní smrtí. Násilí, které obdivují, je násilím moderním. Zabíjejí jako masoví vrazi v Americe, nebo Breivik v Norsku. Chladně a klidně. Nihilismus a pýcha jsou zde hluboce propojené.

Tento zuřivý individualismus je izoluje v muslimských komunitách. Málo z nich kdy navštěvovalo mešitu. Jejich eventuální imámové jsou samozvanci. Jejich radikalizace se tvoří kolem imaginárních hrdinů, násilí a smrti, nikoliv kolem šaríi, nebo utopie. V Sýrii jen válčí, žádný z nich se neintegruje, nebo nezajímá o občanskou společnost. Přidělují si sexuální otroky, nebo rekrutují mladé ženy na Internetu, aby byly manželkami budoucích mučedníků. Je to tak, protože v jejich muslimské společnosti, kterou tvrdí, že brání, neexistuje žádná sociální integrace. Jsou to spíše nihilisté, než utopisté.

Teologie je nezajímá

Jestliže někteří prošli Tablighem (společnost fundamentálního muslimského hlásání), žádný z nich nenavštěvoval Muslimské bratry (Unie islámských organizací ve Francii), nikdo nebojoval za nějaké politické uskupení, pro začátek za propalestinské hnutí. Nikdo se neúčastnil života v komunitě: zajištění posledního jídla ramadánu, modlení v mešitách, výklad náboženství na ulicích. Nikdo z nich nemá nějaké solidní náboženské vzdělání. Nikdo se nezajímá o teologii, ani o samotnou povahu džihádu, či povahu samotného Islámského státu.

Radikalizují se kolem malé skupiny přátel, kteří se potkali na speciálním místě (čtvrť, vězení, sportovní klub). Vytváří pak novou „rodinu“, bratrství. Existuje zde důležité schéma, které nikdo nezkoumal: Bratrství je často biologické. Nacházíme pravidelně pár bratrů, kteří přešli do akce společně (bratři Kouachi a Abdeslam, Abdelhamid Abaaoud, který „unesl“ svého mladšího bratra, bratři Clainové, kteří konvertovali společně, nebo bratři Tsarnaevové, autoři bostonského atentátu v dubnu 2013). Jakoby radikalizace bratrství (sestry nevyjímaje) byla prostředkem, jak ještě podtrhnout generační dimenzi a rozpor ve vztahu k rodičům.

Buňka usiluje o vytvoření citových vztahů mezi jejími členy. Často se navzájem berou bratři a sestry ve zbrani. Džihádistické buňky se nepodobají radikálním hnutím inspirovaným marxismem, nebo nacionalismem (alžírská FLN, IRA, ETA). Založené na osobních vztazích jsou nepropustné infiltraci.

Teroristé tedy nejsou projevem radikalizace muslimské populace, ale odrazem mezigenerační revolty, která se dotýká velmi přesné skupiny mladých.

Proč ale islám? Pro druhou generaci je to jasné: berou na sebe identitu, kterou jejich rodiče podle nich zneuctili a znehodnotili. Jsou více než muslimové, a příznačně než vlastní rodiče. Energie, kterou vložili do snahy marně obrátit své rodiče na víru, je příznačná. Ale ukazuje, nakolik jsou na jiné planetě (každý rodič radikála má takový příběh). Co se týče konvertitů, zvolili islám, protože je tím jediným, co je na trhu radikální revolty. Připojit se k Islámskému státu znamená jistotu terorizovat.

Tato analýza byla přeložena a publikována s laskavým svolením pana profesora Oliviera Roye, který působí na Evropském univerzitním institu ve Florencii.